„Postupně to bylo pětadvacet náletů, ve kterých jsme byli nasazeni. Průběh akce, nasazení těch hasičů, byl zpravidla ten: první vlna toho náletu byly zápalné pumy. Jednak ty tzv. tužky jsme tomu říkali a jednak ty lepidlové. Dva druhy bomb se používaly. Ty tužky se vypouštěly po celém balíku. Letadla bombardovala asi z desetikilometrové výšky, takže se ta schránka vypuštěná z letadla otevřením dna rozptýlila do několika desítek metrů a tam, kam to dopadlo, skutečně potom hořelo každých pár metrů jedno místo, protože ty elektronové zápalné bomby vlastně vytvořily hořící, jasně bíle svítící koláč, který se postupně propálil všemi podlažími domu...“
„Právě tehdy, když jsme dobíhali k tomu krytu, tak se stalo, že před námi běžela paní, místní. Jedno dítě měla na ruce, v druhé ruce měla velkej kufr. Do krytu se chodilo s kufrem, když se poškodila budova, aby tam ti lidé měli co jíst a co na sebe. Druhej kluk, nevím, asi tak čtyřletej, se držel toho kufru a běžel s tou matkou. Já jsem běžel s jedním kamarádem, byl to Pepík Řeháčků z Prahy-Libně, takovej libeňskej frajer to byl, libeňskej pražskej Pepík to byl. Ten, když viděl tu ženskou, jak tiskne to dítě a běží s tím kufrem, tak popadl dítě, to druhý, čtyřletý, který běželo vedle ní. Já jsem popadl ten kufr a doběhli jsme do krytu už s ní, takže jsme ji do toho krytu dostali. Dost byla vyděšená, no my také. Ale že jsme takhle pozdě dobíhali do krytu, se nám stalo jednom jednou v životě.“
„Ta kuchyň neměla žádnou vodu, takže jako první jsem vzal proutek a hledal jsem, kde je tam voda. Zatímco chodím s tím proutkem, tou virgulí, vedle mne chodili dva kluci s nějakejma trasírkama. Provizorníma klackama, co je zapichovali, co se jim kde ukázalo. A už jsem měl najité, kde ta studna bude, když najednou se k nám blíží taková suita vyšších důstojníků a s nimi můj spolužák z vysoké školy Zdeněk Vopička. A ten nejvyšší se ptal, co tam dělám. Já říkám, musím postavit studnu pro kuchyň, tak hledám vodu. Jo, a jak se to dělá? Tak jsem mu půjčil tu svoji virguli. Ti ostatní papaláši chtěli taky, tak jsem musel nařezat asi pět virgulí. A všichni chodili s virgulí a divili se, že některejm to funguje...“
„To byla událost velice zajímavá. Protože krátce předtím popravili čeští parašutisté německého protektora Heydricha. Ty dny těsně před maturitou cestou do školy jsme poslouchali, jak městský rozhlas hlásí, kteří lidi a kolik jich bylo, kteří byli popraveni pro schvalování atentátu. Věděli jsme, že k maturitám přijde německý dozor, a ten měl jediný úkol: třetina třídy musí propadnout. Nás bylo ve třídě devětadvacet a deset jich skutečně propadlo. Takže pro mne byl veliký úspěch, že jsem se sedmi čtyřkami to maturitní vysvědčení dostal.“
Ing. Zdeněk Šolar se narodil 2. srpna 1924 v Lounech do rodiny bývalého ruského legionáře Josefa Šollara. V květnu 1927 pověřila správní rada pražské Legiobanky pamětníkova otce pana Zdeňka hlídáním splácení narůstajícího dluhu skláren Kavalier a rodina se odstěhovala do městečka Sázava ve Středočeském kraji. Předškolní léta pamětník trávil v huťařském prostředí, kde navštěvoval svého otce. Jako pětiletý, v roce 1929, se stal členem Sokola a cvičení se mu velice zalíbilo. V roce 1930 nastoupil do obecné školy v Sázavě a po jejím absolvování nastoupil na tzv. 1. měšťanku v Sázavě. Po úspěšném složení doplňkové zkoušky následovalo studium na reálce v Praze-Holešovicích, na Strossmayerově náměstí. Maturoval za druhé světové války, v roce 1942, v nelehkém období heydrichiády. Po maturitě nastoupil do skláren v Sázavě jako zámečnický učeň, ač chtěl původně studovat na vysoké škole. Ty však byly za německé okupace uzavřeny. V roce 1942 byl povolán na nucené práce pro velkoněmeckou říši a 8. října odjel do Německa, kde byl vybrán pro hasičský výcvik ve městě Remscheid. Po absolvování výcviku se spolu s oddílem hasičů přesunul do města Duisburg do čtvrti Meiderich. Spolu se svými kamarády hasil požáry při bombardování německých měst Remscheid, Duisburg, Essen, Bonn a Wuppertal. Zažil celkem asi pětadvacet náletů. Na podzim roku 1944 byl převelen k hasičům do Prahy, kde na sklonku války zažil bombardování Vysočan. V roce 1945 se přihlásil ke studiu na škole inženýrského stavitelství, obor vodohospodářský a kulturní, a po škole nastoupil do pracovního poměru do podniku Vodní stavby na vodní dílo Křižanovice-Práčov na řece Chrudimce. Oženil se v roce 1952 s Vlastou Faltýskovou, pracoval na vodním díle Lipno II a v roce 1959 nastoupil do skláren v Sázavě, do podniku VHJ Technické sklo. Řídil podnikové projekční středisko a po odchodu do penze v roce 1984 učil na Středním odborném učilišti v Sázavě. Později také dozoroval investiční akce místního městského úřadu. V roce 2009 obdržel za své aktivity cenu města Sázavy. Zdeněk Šolar zemřel 21. září 2018 ve věku 94 let.
