Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Kuneš Sonntag (* 1919  †︎ 2010)

• narozen 17. srpna 1919 v Brně, jeho otec byl agrární politik, československý ministr financí

• člen Sokola a Junáka

• funkcionář Ústředního svazu československého studenstva

• studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• účast na pohřbu Jana Opletala

• spolu s dalšími studentskými funkcionáři zatčen gestapem

• v letech 1939–1942 vězněn v KT Sachsenhausen

• v 50. letech odsouzen za vyzvědačství a velezradu

• zemřel v roce 2010

Kuneš Sonntag se narodil 17. srpna roku 1919. Vyrůstal v Brně v rodině politika Kuneše Sonntaga staršího, který se celý život věnoval agrární politice. Už za Rakouska-Uherska byl pamětníkův otec členem moravské strany agrární a pracoval jako šéfredaktor stranických novin Selské listy. Zastával politiku, která kladla důraz na drobné zemědělce. Ty považoval za cílovou skupinu jejich strany. Ocitl se tak v rozporu s vedením a odešel společně se spolupracovníkem Staňkem do Brna, kde založili nový list Moravský venkov. Za první světové války se Kuneš Sonntag st. účastnil odboje v organizaci Maffie. Ze své pozice v obilním úřadu působil například jako spojka mezi českým prostředím a emigrací. Často jezdil služebně do Švýcarska a mohl tak předávat informace.

Po vzniku samostatného Československa byl Kuneš Sonntag st. zvolen poslancem a na začátku 20. let vystřídal několik ministerských křesel. Kvůli jeho politickému angažmá se celá rodina přestěhovala do Prahy. Sonntagovi bydleli na Hradčanech a pamětník vzpomíná, že při cestě do školy často zdravil Karla Kramáře a na Letné jednou spadl pod koně prezidenta T. G. Masaryka. Gymnázium na Smíchově ale navštěvoval jen do tercie. Otec totiž v roce 1931 zemřel a rodina se odstěhovala z Prahy zpátky na Moravu. Ve Střelicích na Hané měli statek, který Sonntag starší vyženil v prvním manželství, a ten nyní po jeho smrti přešel na dědice. Dosud zde trávili jen prázdniny, teď se tu usadili natrvalo.

Kuneš Sonntag pokračoval ve studiu na gymnáziu v Litovli. Okolím města procházela jazyková hranice. Střelice nacházející se mezi Litovlí a Uničovem byly ještě české. Podle pamětníka se soužití obou národností zkomplikovalo po pozemkové reformě z roku 1919. Vyvlastňovaly se pozemky, vykupovaly se takzvané zbytkové statky s okleštěnými pozemky a čile se s nimi handlovalo. Češi začali ve větší míře osidlovat německé vesnice, což vedlo ke zřizování českých úřadů a škol. Narůstaly třecí plochy a stupňující se spory začaly plíživě ovlivňovat soužití obou národností. Situace v regionu vygradovala hlavně po volbách, ve kterých zvítězila Sudetendeutsche Partei (SdP).

Kuneš Sonntag byl členem Sokola a Junáka. Vedl několik skautských oddílů, některé z nich právě v německy mluvících obcích, takže mohl situaci sledovat zblízka. „Byl jsem sborovým vůdcem ve třech oddílech. Dva z nich, Uničov a Šternberk, se nacházely v německém pohraničí. Třetí Šumvald patřil k pár vesnicím, které se udržely v té záplavě němectví české.“ Situace ale byla napjatá v celé Evropě. V roce 1937 se Kuneš zúčastnil mezinárodního skautského tábora ve francouzských Alpách a zažil něco, co podle něj velmi dobře ilustruje náladu té doby ve Francii. Každý z účastníků tábora měl prý pronést pár slov na zvolené téma. Kuneš Sonntag chtěl mluvit o vztahu Čechů a Němců, ale bylo mu to zakázáno. Mluvil nakonec o Baťově obuvnickém průmyslu.

Mobilizace se skautskou pomocí

V roce 1937 pamětník maturoval a po prázdninách odešel studovat do Prahy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V čase těsně před válkou zažil také obě mobilizace. Více ho zasáhla ta druhá, které se sám zúčastnil jako skaut. Jezdil s nákladním autem, převážel vojenský materiál, poté vozil majora a zaučoval další řidiče – sám oblečený do skautského kroje. Jeho jízdy směřovaly do pevností mezi Jeseníky a Králickým Sněžníkem. Okamžik kapitulace byl pro armádu drtivý. „Postupoval jsem s tou neporaženou armádou. Věřte mně, ti chlapi plakali. Já taky. Pomalu jsme jeli, koně táhli děla. A přijeli jsme do Uničova a město už bylo vyzdobené: samé hakenkreuze, vlajky a stáli tam Němci.“ V očekávání wehrmachtu němečtí obyvatelé nejdříve sledovali odchod armády československé. Mezi zástupy Němců na náměstí čekala i skautská vedoucí Helga. Ta měla pro Kuneše jen plivanec. Vztahy se zkrátka změnily…

Střelice nejdříve připadly zabraným Sudetům. Praktickým problémem byla infrastruktura, která pochopitelně nerespektovala nově vytvořené hranice. Řešení se dojednávalo s francouzskou delimitační komisí. „Vedlejší vesnice, kde byl i kostel a hřbitov pro Střelice,“ vzpomíná Kuneš, „zůstávala německá. Tamní obyvatelé se zas nemohli jinak než přes Střelice dostat do Uničova. Tak jsme vymysleli tzv. peážní cestu.“ Principem peážního spojení je pravidlo, že na hranici se lidé neodbavují, ale při průchodu cizím územím jsou omezeny kontakty s okolím. „A ono to fungovalo. Nikdy tam nedošlo k žádným potyčkám, nic takového. Němci chodili přes českou dědinu a Češi zas chodili do Sudet do kostela. Bylo to dost komplikované a složité, ale šlo to.“ V důsledku změny hranic se Kuneš stal na studiích v Praze prakticky cizincem. Na fakultě musel doložit, že je Čech, teprve pak mohl pokračovat ve studiu.

Na hranicích republiky a expandujícího Německa dál sílilo napětí. Obyvatelé přijímali nové poměry různě. Kvůli jednomu příliš aktivnímu místnímu sympatizantovi nových pořádků byl pamětník dokonce nucen opustit Střelice a bydlet u kamaráda z gymnázia. Později se ale obec přidružila k Protektorátu Čechy a Morava a Kuneš se vrátil domů. Obyvatelé vesnici znovu vyzdobili, tentokrát kvůli obnovení české správy.

Studentský svaz byl názorově jednotný

Pamětník byl ještě za první republiky, v roce 1937, zvolen do Ústředního svazu československého studentstva. Ve funkci kulturního referenta Svazu měl na starosti například vyjednávání s divadly o slevách pro studenty apod. Později byl finančním referentem. Mnoho členů za druhé republiky nominovala do studentské organizace strana Národní sjednocení. Ve Svazu byli také čím dál tím více slyšet komunisté. Ale většina studentů, kteří ve Svazu působili, měla jasnou politickou orientaci: stáli jednotně za demokratickou republikou a proti nacistické okupaci.

Za druhé republiky se Kuneš jako studentský funkcionář ocitl společně s představiteli demokratických politických stran a jiných organizací na jedné fašistické akci. Museli vyslechnout projev krajně pravicového politika Radoly Gajdy, projev verbující k jeho adoraci. Gajda však nebyl sám, kdo kolaboroval s novým režimem. Když se Kuneš pokusil z budovy uniknout zadním východem, potkal Emanuela Moravce. „To byl bývalý legionář a na konci první republiky uveřejňoval v Lidových novinách pod pseudonymem Yester své prognózy, chválil Francii a naše spojenectví. A teď si představte, jaké je to pro mladého člověka plného ideálů: jdeme chodbou k zadnímu východu a proti nám německý důstojník a tento Moravec v uniformě plukovníka československé armády. Důstojník salutuje a ten Moravec taky: ,Heil Hitler!‘ To byl šok!“

Ústřední svaz československého studentstva sídlil zprvu ve Strakově akademii, poté úřadoval v Řeznické ulici. Někteří členové již po březnových událostech roku 1939 začali utíkat do zahraničí. Kuneš pomáhal převádět letce za hranice. S pomocí hajného u obce Ropice převezl letce Karla Kvapila a poté ještě další dva do Polska. Přes Polsko se dostali do Francie a později v bojích všichni tři padli.

Pohřeb Jana Opletala

Události podzimu 1939, jejichž symbolem se stal Jan Opletal, se velmi významně dotkly i Kuneše. Opletala osobně znal z litovelského gymnázia. Věděl, že Opletal je skvělý student, na maturitním vysvědčení měl až na jednu dvojku samé výborné. Byl i aktivním sokolem a přeborníkem v házené. Pocházel z chudých poměrů, takže šel nejdříve na vojnu, a až poté začal v Praze studovat medicínu. Bydlel v Hlávkově koleji. Demonstrace v den výročí založení samostatného Československa 28. října 1939 se Kuneš osobně nezúčastnil, byl toho dne doma na Olomoucku. V Praze se rozběhla spontánní protinacistická akce obyvatel a přidali se i studenti. Opletal byl během nepokojů postřelen a 11. listopadu na následky zranění zemřel. Tisk o tom mlčel, ale o Opletalově úmrtí se až do pohřbu tajně mluvilo a šeptalo.

Organizace pohřbu nebyla jednoduchá. Organizátoři z Hlávkovy koleje se museli zaručit na policejním ředitelství, že průvod bude pokojný a nijak se nebude vymezovat proti okupační správě. Ústřední svaz československého studentstva se sešel v den pohřbu 15. listopadu a hovořilo se o přípravě akce. Ale už tady jeden z nových členů rozpoutal vlnu odporu proti okupantům výrokem: „Teď jsou koleje naše kasárna.“ Pohřební průvod začínal na Albertově, a to bez přítomnosti policistů i jiných ozbrojených složek. Pamětník nesl věnec za Švehlovu kolej. Po farářově smutečním projevu začali lidé zpívat hymnu. „Někdo spustil a přidali se všichni. Česká hymna se směla zpívat. Ale hlouček potom spustil i Nad Tatrou se blýská. To byli Slováci, kteří zůstali věrní Praze a nešli studovat do Bratislavy, do svého nového státu. Pro mě to byla jiskra, která zapálila vědomí, že je nás hrozně moc,“ vysvětluje pamětník. Pak se průvod vydal do ulic Prahy. „A tam proti nám vyjeli policajti v otevřené aerovce třicítce.“

Četníci studenty usměrňovali, pomocí aut i pendreků. Nikoho ale nebili. Občas dav rozdělili, ten se ale zanedlouho znovu stmelil. Studenti strhávali německé nápisy.

Kuneš, člen Svazu a předseda Agrárních akademiků se od průvodu oddělil a vydal se přes Karlovo náměstí do hlavního sekretariátu agrárníků na Havlíčkově náměstí. Měl se zde sejít se synem agrárního politika Jindřicha Žilky a ostatními studentskými představiteli, se kterými řešil pořádání studentského majálesu. Potom se setkání změnilo ve schůzi studentského svazu. Náhle do dveří vtrhla policie. Pamětník dokázal včas schovat jen část důležitých materiálů. Druhou část měl stále v kapse. Gestapu šlo hlavně o zbraně, ty hledali důkladněji. Zabavili ale pouze historickou zbraň, sloužící v místnosti pro výzdobu. Pak je všechny po dvou spoutali a odvezli autem do Petschkova paláce, kde zadržení čekali na výslech.

Mezitím gestapo pozatýkalo i mnoho dalších spolupracovníků a funkcionářů ze Svazu, celkem dvanáct osob. „Tak nás začali vodit na výslechy. Mě strčili do takové kanceláře, byla to podlouhlá místnost s psacím stolem. Na něm stál globus, skleněný, svítící, a otáčel se. Stál tam K. H. Frank. Ten mě přivítal tím, že jsem ,jeden z těch svůdců české pseudointeligence‘, že jsme byli ve spojení se Židem Benešem a že jsme se pokoušeli svrhnout řád jednou pro vždy daný Vůdcem a že budeme ráno zastřeleni.“ Frank byl rozladěn již předchozími událostmi okolo studentských protestů. Jeho řidiče totiž studenti zbili a tento útok na představitele protektorátní moci se donesl až k samotnému Hitlerovi.

Při výslechu Frank chtěl, aby mu Kuneš Sonntag otevřel kolej. Předpokládal, že jsou tam zbraně. Pamětník mu odvětil, že ve vrátnici koleje je vrátný a že on sám žádné klíče nemá. Pod nátlakem musel alespoň nakreslit plánek kolejí. Poté byli všichni studentští funkcionáři zavřeni v bývalých telefonních budkách z doby, kdy Petschkův palác sloužil své původní funkci sídla banky. V noci šel Kuneš na záchod a tehdy se konečně mohl zbavit kompromitujícího materiálu.

Osm lidí nacisté postupně odvezli na popravu, zbývající čtyři včetně pamětníka gestapo přepravilo na Pankrác. Zavřeli je do kobky číslo 156. Po noci strávené ve vězení v sousedství pomateného vězně, který vykřikoval nacistický pozdrav Heil Hitler, byl jeden z nich, Bedřich Koula, povolán ke stannému soudu. Stal se devátým popraveným. V kobce zůstal Kuneš s panem Jindrou. Čekali, kdy na ně přijde řada a také je popraví. Z nervového vypětí nakonec usnuli. Kuneš přišel na řadu po dvou Židech a kvůli příjmení byl též za Žida považován. Surově ho zbili.

Studenti v koncentračním táboře

Pak gestapo převezlo studenty na Ruzyň. Tam proběhlo rozřaďování. Represe se vyhnula příslušníkům jiné národnosti, členům fašistických organizací a mladším 20 let. Dozvěděli se tu, že studentští vůdci byli popraveni a české vysoké školy byly na tři roky zavřeny. Oni sami prý budou internováni. Za rozbřesku je přivedli na ruzyňské nádraží a donutili je nastoupit do vlaku. Vagony měly zakrytá okna, takže kudy vlak jede, bylo možné zjišťovat jen podle hlášení na nádražích. Tak dorazili až do Sachsenhausenu. „Ve dvě hodiny v noci nás za toho jejich řevu hnali přes hlavní bránu s nápisem Arbeit macht frei. Už tam nás řadili do pětistupů a předběžně nás počítali. Na apelplatzu nás seřadili. To už organizovali sami vězni.“ Podle pamětníka to nebyli kápové, jak je poznali vězni v jiných táborech: „Kápo se jako slovo v Sachsenhausenu vůbec neužívalo. Byli to starší tábora.“

Čeští studenti byli první velkou skupinou cizinců, která do KT Sachsenhausen přišla. Také skoro prvními Čechy. Podle pamětníka nacisté před nimi uvěznili jen českého právníka Sekaninu, nakladatele Prokopa a jednoho policistu ze severní Moravy. Bylo jich asi tisíc, ne dvanáct set, jak se často uvádí. Režim tu nebyl tak krutý jako v jiných táborech, jeho cílem nebyla fyzická likvidace vězňů. Sloužil k zaškolování příslušníků SS. Českých studentů se do dubna 1940 netýkala práce, neměli status vězňů, byli zde „pouze“ internovaní. Později pracovat museli a Kuneš se tak dostal do kantýny pro příslušníky SS. Správa tábora si prý se studenty nevěděla rady. Již od Vánoc 1939 se začalo při příležitosti některých svátků nebo Hitlerových narozenin propouštět. Ze studentů se na svobodu dostali nejdřív ti, jejichž rodiče pracovali ve státním aparátu. Kuneš byl z koncentračního tábora propuštěn se skupinou posledních studentů o Vánocích roku 1942. Pamětník zmiňuje několik aspektů, které jim pomohly lágr přetrpět: Ze začátku bylo nezbytné zapamatovat si hodnosti příslušníků táborové správy a správně je oslovovat. Dále studenti zůstali pohromadě a také jim hodně pomohla průprava, kterou získali v Sokole nebo v Junáku.

Po válce se pan Sonntag angažoval ve školství. Společně s Pecinou pořádal hned na podzim roku 1945 mezinárodní kongres studentstva. Také se v prvních poválečných měsících snažil přesvědčit politiky, aby plánovanou novou univerzitu vybudovali ne v Opavě, ale v Olomouci. Argumentem bylo i to, že v Olomouci má univerzita dlouhou tradici. Byl přijat nejdříve ministerským předsedou Zdeňkem Fierlingerem, ten souhlasil, ale poslal ho za Petrem Zenklem a za Klementem Gottwaldem. S komunistickým politikem musel popít a zazpívat si moravské lidové písně. Jednal i s ministrem školství Zdeňkem Nejedlým. Z koncentračního tábora se znal i s Antonínem Zápotockým, nicméně ten při poválečném setkání mnoho porozumění pro zájmy vysokých škol a jejich obnovování neprojevil: „My teď potřebujeme spíš uhlí a obilí než inteligenci,“ prohlásil prý. Kuneš Sonntag ovšem nakonec uspěl a prosadil svoje, Univerzita Palackého v Olomouci vznikla.

Pozn.: Bohužel se nahrávání nepodařilo dotáhnout do konce, takže například vyprávění o poválečných osudech Kuneše Sonntaga, o jeho věznění v éře komunismu na nahrávce chybí. Pan Sonntag zemřel 28. 1. 2010 v Hranicích. Až do své smrti bydlel v Litovli, nedaleko Střelic. Byl velice čilý. Jezdil autem, například pro úrodu brambor ve Střelicích, kde stále jeho velké rodině část hospodářství patří.