Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Sopko (* 1942)

• narozen 20. února 1942 na Podkarpatské Rusi

• rodina uprchla před příchodem sovětské armády na Slovensko

• vyrůstal v Dunajské Stredě a na Kladně

• vystudoval výtvarnou školu na Hollaru a malbu na Akademii výtvarných umění

• po roce 1968 mu bylo znemožněno vystavovat

• působil jako restaurátor

• od 80. let vystavoval v oblastních galeriích

• na konci roku 1989 byl studenty vyzván, aby šel učit na AVU

• od té doby vede na Akademii ateliér malby, mezi lety 2002 a 2010 byl rektorem

Jiří Sopko se narodil 20. února 1942 v městečku Dubove na Podkarpatské Rusi. Svůj původ označuje jako „rakousko-uherský“ – jeho děda z otcovy strany byl slovenský luterán, babička Slovinka původem z Itálie, prarodiče z matčiny strany byli Češi. Vyrůstal se čtyřmi sourozenci, jedna sestra se však nedožila dospělosti. Jeho matka pracovala na Podkarpatské Rusi jako učitelka, zatímco otec, vystudovaný právník, působil jako státní úředník.

Přes Slovensko na Kladno

Rodina uprchla z Podkarpatské Rusi těsně před příchodem sovětských vojsk. „Ani ne za pět minut dvanáct, ale spíš ve dvanáct jsme odjeli na Slovensko,“ říká Jiří Sopko. Zde žili asi rok v převážně maďarském městečku Tornala a poté se přestěhovali do Dunajské Stredy. „Všichni kamarádi byli Maďaři,“ vzpomíná Jiří Sopko. Jeho otec zde několik let působil jako vysoce postavený úředník, ovšem po roce 1950 nastala likvidace prvorepublikových právníků a on musel nastoupit do výroby.

Matka se se všemi dětmi vrátila do Kladna, odkud pocházela. Nějakou dobu zde bydleli v bezprostředním okolí důlních hald. Na Podkarpatskou Rus už se pamětník nikdy nevrátil, podle svých slov, aby si „nepokazil dojem z vyprávění matky a otce“. Volný čas trávil s partou kamarádů na kladenském sportovním stadionu.

Umělecké začátky

K umění Jiří Sopko inklinoval už od mládí, od dvanácti let chodil na konzultace ke kladenskému malíři Karlu Součkovi. „Kreslil jsem uhlem na papír kopie Michelangela,“ říká. Původně chtěl být sochařem, a tak modeloval z jílu, kterého byly na Kladensku spousty. Zamířil studovat střední keramickou školu do Bechyně, odkud ale asi po půl roce utekl. Poté byl napodruhé přijat na výtvarnou střední školu na pražském Hollaru, kam několik let z Kladna dojížděl. Kreslit jej zde naučil – stejně jako řadu dalších umělců – akademický malíř Zdeněk Balaš. „Byl to velice vzdělaný pán a uměl člověka motivovat,“ vzpomíná Jiří Sopko. Mezi jeho umělecké vzory patřil Josef Čapek a Josef Váchal.

Počátkem šedesátých let byl přijat na Akademii výtvarných umění do ateliéru Vladimíra Sychry, který však zemřel dříve, než Jiří Sopko stačil na školu nastoupit. Nakonec přestoupil k Antonínu Pelcovi. „Učila tam elita z první republiky,“ vzpomíná na tehdejší poměry na Akademii. Přátelil se s Jiřím Načeradským a na konci studia se seznámil s Karlem Neprašem. S kolegy chodil běhat do Stromovky nebo také lézt v Tatrách.

Cesta na Kypr a sovětská okupace

Ihned po promoci v roce 1966 odjel díky udělenému cestovnímu stipendiu s kamarádem Giorgosem Kotsonisem na Kypr, kde strávil půl roku. „Rodina toho mého kamaráda mě v podstatě adoptovala,“ říká. Pobyt významně ovlivnil jeho tvorbu. Po návratu narukoval na vojnu, působil ale v Praze u Armádního výtvarného studia. Po návratu měl první společnou výstavu: „V roce 1967 jsem si ještě jednou vystavil ve Špálově galerii u Chalupeckého. A pak spadla klec.“ Dvaadvacátého srpna 1968 ráno byl ve svém pokoji v pražských Dejvicích. „Koukal jsem z okna na tu velkou travnatou plochu na Kulaťáku. A tam jsem viděl tank, který mně mířil přímo do okna.“ Okupace byla pro Jiřího Sopka něčím zcela nečekaným. Následně odjel s několika dalšími českými umělci do Francie, odkud se ale po půl roce vrátil.

Na rozdíl od lidí o několik let starších se vrstevníci Jiřího Sopka kvůli okupaci a normalizaci už vesměs nestihli prosadit v zahraničí. Spousta těchto lidí proto přestala po roce 1968 malovat. Pamětník měl další výstavu v roce 1970 v Nové síni díky kurátorovi Smetanovi a poté následovala mnohaletá pauza. Během ní sice dostal několik pozvání uskutečnit výstavu v zahraničí, ale podařilo se to jen u jediné, v Norsku. Ani té se však nemohl osobně zúčastnit. Později, v osmdesátých letech, vystavoval ještě dvakrát v Basileji.

Normalizační léta

Během začínající normalizace začal Jiří Sopko pracovat jako restaurátor, byl však v nelibosti režimní Restaurátorské komise. Ze Svazu výtvarných umělců byl vyloučen poté, co odmítl podepsat prohlášení loajality s režimem (pravděpodobně tzv. Poučení z krizového vývoje), zůstal však členem Českého fondu výtvarných umění. K atmosféře sedmdesátých let říká: „Většina z nás, až na výjimky, podlehla dost silně alkoholu. Žilo se tak, že člověk nečekal vůbec žádnou změnu.“ Měl řadu přátel v disentu včetně Ivana Jirouse. Podpis Charty 77 si se ženou rozmysleli na poslední chvíli, neboť se chtěli vyhnout druhé emigraci.

S Jiřím Načeradským, Alešem Lamrem a Rudolfem Němcem také začal postupně vystavovat po malých galeriích v okresních městech. „Jednou jsem vystavoval akvarely v nějakém kulturním klubu – v Sokolově nebo kde – a jediné, co vím, je, že na vernisáž vůbec nikdo nepřišel. Což jsem byl šťastný. Přišly tam jenom dvě mladé cenzorky, kterým se to hrozně líbilo,“ říká. V roce 1985 už vystavoval v pražské Novoměstské radnici. „To už byly nějaké náznaky něčeho. Ale nikdo nevěděl, přesně čeho,“ vzpomíná Jiří Sopko na tehdejší dobu. Některé své obrazy prodával sběratelům z Moravy či východního Německa.

V roce 1987 byl pozván, aby spoluzaložil volné umělecké seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, které vzniklo jako reakce na vznik skupiny Tvrdohlaví. Pamětník sám se nicméně považuje spíše za solitéra a nikdy se neřadil k žádnému formálnímu uměleckému proudu. Jeho tvorba se také významně odlišuje od všech jeho vrstevníků: „Inspirací malíře je samozřejmě příroda. Ale zároveň malíř reaguje na malbu, která byla před ním. Teď záleží na tom, jestli z toho pro sebe něco vytěží. Já vždycky říkám, že vzor se musí přelézt. Nikoliv podlézt ani oblézt ze strany.“

Sametová revoluce a působení na AVU

17. listopadu 1989 se Jiří Sopko zúčastnil demonstrace na Albertově, kde ale promrznul, a proto už nepokračoval na Vyšehrad a dále do centra. Jeho žena a dvě dcery nicméně byly v průvodu, který byl zmlácen na Národní třídě. Na další demonstrace už vyrážel i s nezletilou dcerou. Ještě koncem roku 1989 dostal od studentů nabídku jít učit na Akademii, kterou bez váhání přijal. Zde mezitím nový rektor Milan Knížák propustil většinu stávajícího profesorského sboru. „Začátek jeho působení byl ku prospěchu věci,“ vzpomíná dnes Jiří Sopko. Od roku 2002 do roku 2010 pamětník působil jako rektor Akademie výtvarných umění. Dodnes zde vede ateliér malířství. 

Při pohledu na umění v současnosti konstatuje Jiří Sopko lakonicky: „Žádný -ismus už nevznikne.“ Líbí se mu některé konceptuální umění, ale nesmí být pouhým vtipem nebo absurdním gestem: „Pro mě tam musí být ještě nějaký estetický zážitek.“ Řadu děl nevnímá jinak než jako ztvárněné šeky. Kriticky se dívá i na samotný pojem umění. „Slovo umění je už tak zprofanované, že ho nemám rád. Já se taky nepovažuju za umělce. Já jsem malíř,“ uzavírá.