Růžena Šorejsová

„V osmdesátým devátým jsme nevěděli, co se děje, a to jsem konkrétně byla v tom krámě vedle těch potravin, vedle hotelu Hrozen. No a teď najednou, přijeli sem Pražáci nějaký, teď nám vylepili plakáty revoluční do výlohy. Teď my jsme nevěděli, co se děje, jsme se báli, něco takovýho... Vedle byl, jak se jmenoval... v prodejně ten, ještě se zdravíme, když se vidíme, v potravinách, vysokej, tak my dva spolu jsme umetali chodníky, nikdo jinej, když bylo náledí, tak jsme vždycky na chodníku škrábali. Najednou on měl vylepený ty plakáty a my. Teď jsme na to koukali, jak se jmenoval, vedoucího tam dělal, a jeho manželka taky, on vysokej chlap takovej, určitě žijou, ty byli mladý. A tak jsme to strhli. My jsme se báli, co to bude, co nám to tam lepěj, co s námi bude. Pak šly teprve zprávy a něco. Pak bylo první a byla hrozná zima, když jsme byli na náměstí, jak se jde do klubu, tak tam bylo shromáždění a taky v tom mluvila paní doktorka Rakouská, byla na tom pódiu, tak to jsme šli chvíli poslouchat. A nahoře bylo občerstvení, co dole jsou potraviny, tak tam bylo občerstvení.“

„No, jak jsem vám říkala, za Němců se hospodařilo moc hezky, protože ti tomu zemědělství přáli. Čtyřiadvacátej ročník jsem vám říkala, měl nastoupit do říše, to byl můj muž a moje sestra, nenastoupili, že byli ze zemědělství, tak je nechali. Dodávky byly tak nízký, že se lehce splnily. Samozřejmě nesměli jsme si tlouct máslo, všechno se mělo odevzdat. Ale tloukli jsme to máslo, tu tlukačku, měli jsme dvě, jsme natloukli v noci ve tmě máslo a tlukačku jsme támhle dávali do křoví, kde jsme měli bez, protože kdyby náhodou přišli, aby ji nikde nenašli. A to máslo taky bylo. Vyprodukovalo se toho hodně, ale mělo se to všechno odevzdat. Ale samozřejmě na svoji potřebu, že jsme si máslo tloukli, a jak říkám, pro mlíko k nám chodilo mnoho lidí. Mimo jiné i četníci z Hradiště, jak jsem vám říkala.“