Josef Sotona

„To si pamatuju, to byl obrovský zážitek, když jsme naseli první obilí. Naseli jsme jařiny, protože nám pole vrátili až pozdě. Dodnes vidím, jak jsme s tátou šli za humna a dívali jsme se, jak to vzešlo. Táta šel vedle mě. Krásně se to zelenalo, to osení bylo nádherné. Já se na něj koukal a viděl jsem, že mu tekly slzy. Koukli jsme na sebe a šli jsme domů. Nikdo jsme neřekli ani slovo, ale oba jsme věděli, o co jde. Prostě to byla satisfakce té strašné křivdy, která mu byla udělána. To, že se mu to vrátilo, že on na svém poli viděl znovu výsledek své práce, že mu tam rostlo obilí, byla totálně emocionální věc. Já jsem v životě neviděl, že by mu tekly slzy. Ale v ten moment to bylo silné, takový zážitek to pro něj byl.“

„Můj otec přišel na řadu, protože se nechtěl vzdát, v roce 1955, kdy na něj udělali vykonstruovaný proces. On totiž sousedovi půjčil koně. Soused v lese ukradl dřevo. Ale to všechno bylo připravené a při rehabilitaci, která probíhala po sametové revoluci, jsme se všechno dozvěděli. Z dokladů to bylo jasně vidět. Člověk, který se toho účastnil, se nám dokonce přišel omluvit. Tak otce obvinili, že dřevo ukradl on, protože změřili kopyta koňů a podkovy. Bylo to v zimě, ve sněhu. Na tom základě ho Okresní lidový soud v Litomyšli odsoudil k šesti měsícům vězení. Záměrně, aby hospodářství zlikvidovali, mu dali nástup výkonu trestu na jaře, v květnu. Věděli, že matka nedokáže sama hospodářství udržet, když měl tři děti. Já měl šest roků, bratr osm a půl a nejmladší bratr tři měsíce. Když tátu zavřeli, matka se snažila hospodářství udržet, ale oni to viděli, tak ji po měsíci vystěhovali.“