Miloslav Souček

„Startovné nepřipadlo jezdci, ale vysílající organizaci. My dostávali za první až třetí cenu peněžité částky. V úplném začátku jsem byl v roce 1961 čtvrtý ve Švýcarsku. Dostal jsem 1200 švýcarských franků. Byly mi vyplaceny u nás v tehdejším kurzu jeden frank, koruna 20 haléřů. Takže jsem dostal pár korun. Pak si někdo postěžoval, že je to nespravedlivé. Tak nám to vypláceli v tuzexových bonech. I když jsem vyhrál kolik tisíc marek nebo franků, musel jsem je odevzdat. Dostal jsem vyplacené tuzexové bony v kurzu, který nikdo nevěděl, jaký je. To už přece jenom bylo trochu přijatelnější. Na to ale neměli nárok. Na to, co vyhraje jezdec, to by mělo být jezdce, to dá rozum. Ale tehdy to bylo udělané tak.“

„Udělal to za mě ředitel Kovovýroby Vlašim pan Uhlík. Byl členem sportovní rady na Svazarmu. Chodil na diskuse, a tam se o tom dozvěděl. Pak za mnou přišel domů, já byl zrovna nemocný a říká: ‚Jsi ty nějaký vyvrhel společnosti, nebo co jsi zač, že tě vyškrtli, nedali ti pas a dali ti nálepku protistátní živel?‘ Já na to: ‚Nevím, chovám se úplně normálně, nikdy nic neorganizuji, žádné srazy. Nic.‘ A on mi řekl: ‚Byl bys ochoten podepsat přihlášku do strany?‘ Já mu odpověděl, že bych byl ochoten upsat se i ďáblu, abychom s tím motocyklem, protože jsem byl u přípravy, výroby stroje ESO, mohli pokračovat. Zakrátko jsem dostal zpátky pas a v roce 1959 už jsem normálně jezdil za hranice.“

„Velitel koncentračního tábora v Sachsenhausenu si nechal postavit lodičku na veslování. Sháněl lakýrníka, který by mu ji poctivě natřel. Při ranním apelu bylo vyhlášeno, aby se přihlásili lakýrníci. Chtěli si vybrat. Táta se nepřihlásil, protože tenhle jejich fígl znal. Vždycky si tak usnadňovali výběr těch, co měli jít na popravu. Zavolali si třeba zedníky, truhláře. Bál se, že je to za tím účelem. Když druhý den výzvu opakovali, našel odvahu a přihlásil se. Odvedli ho do truhlárny, kde byla připravená ta lodička. On ji natíral. Když mu zbyly barvy a měl čas, namaloval na kus překližky krajinku. Když přišel velitel zkontrolovat, jak pokročily práce na lodi, všiml si toho obrazu. Vyzpovídal otce, jestli umí malovat. Otec za mlada maloval a v té době ještě taky. Přiznal se, že umí. Tak mu přinesl předlohu svých dvou synů a chtěl, aby je namaloval při pečení brambor na poli, kde byly panáky z obilí. Otec ty kluky znázornil. A on za to, že se mu to povedlo, ho propustil domů.“

„Máma uklízela v německých rodinách byty. Když se táta vrátil z koncentráku, chodil jí ze začátku pomáhat. V jednom bytě na náměstí ve Stříbře bydlel pán, co byl na východní frontě. Velký myslivec. Když máma uklízela, táta jí vynášel popel a nosil uhlí a dříví nahoru do bytu. Když měl čas, díval se do skříní. V jedné našel zbraně. Metrová skříňka, jedna puška vedle druhé. Otec si jednu vybral, ta se dala napůl rozebrat. Hlaveň zvlášť a pažba zvlášť, viselo to na řemenu. Chtěl jí ukrást. Tak si strčil hlaveň do nohavice a pažbu do druhé nohavice, přes řemen mu to viselo za krkem. A šel domů dřív. Když došel k radnici na náměstí, začali houkat letecký poplach. Kdo mohl, utíkal se schovat do krytů. Táta nemohl utíkat, protože nemohl ohýbat nohy. Tak se šoural kolem radnice a schoval se jen do výklenku u hotelu. Zůstal tam stát a počkal, až zase zahoukali konec poplachu. Takhle to donesl domů.“

„Ke mně se dostaly dvě verze, proč otce zatkli. Ta první zněla, že v hospodě bojoval za to, aby v Sulislavi zachovali českou školu. Byla to obec nedaleko Stříbra, zajímavá tím, že když kolem dokola bylo všechno německé, byla česká. Druhá verze byla, že se to stalo, když Němci pořádali v roce 1939 oslavy na náměstí. Když zabrali další město v Polsku a postupovali vítězně ve válce, vždycky sezvali všechno obyvatelstvo na náměstí, kde to bylo slavnostně oznámeno. Na závěr vždycky zpívali německou hymnu a přitom hajlovali. Táta se k tomu dostal. Byl opřený o portál krámu, kde se prodávaly sportovní věci. Měl ruce v kapsách, i když se zpívala německá hymna. Než dohrála, přiběhli gestapáci, zatkli ho a odvedli do blízké radnice, kde měli k tomu účelu zařízené vězení. A odtud už se nevrátil.“

„Honza, ten chtěl jít na (vysokou) a nedostal se tam. Na zemědělskou do Budějovic. Já tam měl kamaráda, taky závodníka, Bedřich Bendík. Osobně se znal s rektorem té školy a zprostředkoval mi s ním schůzku. Přijel jsem tam a měl s sebou všechna odvolání a to, co jsem pro to všechno dělal. Ten se nám tehdy přiznal. Říkal: ‚Pane Součku. Je to úplně zbytečné, co děláte. Je rozmisťovací komise, složená z (různých) pracovníků. Je tam ředitel školy a ředitelé všelijakých závodů, ředitel statku, lesů. Stačilo, aby ředitel (Honzovy) školy Zeman zvedl ruku a řekl, já bych za tím klukem stál. Když to on neudělal, tak nikdo.‘ Vždycky mu tam připsali, že není v zájmu (něčeho), aby studoval. A rektor mi řekl: ‚Když je ve zdůvodnění napsáno tohle, tak si nikdo nedovolí to porušit, nebo překročit. Protože by riskoval svoje postavení a místo. Nikdo vám s tím nepomůže, to je prostě dané.“