Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Souček (* 1931)

• narozen 2. ledna 1931 v Plzni

• dětství a válku prožil ve Stříbře

• otec Antonín Souček byl v letech 1939–1942 internován v KT Sachsenhausen

• v roce 1949 vyhrál první motocyklovou soutěž

• závodění se naplno věnoval v Armádním tělovýchovném klubu (později Dukla Praha)

• jako tovární jezdec značky ESO Divišov skončil třetí na mistrovství Evropy

• získal čtyři tituly mistra ČSSR

• v roce 1958 byl z politických důvodů vyřazen z reprezentace

• následně vstoupil do KSČ

• v roce 1970 ze strany vystoupil

• rodina čelila perzekucím

• v 80. letech se zasadil o vznik mezinárodních veteránských závodů v motokrosu

• stal se držitelem Čestné plakety města Stříbra, byl navržen na státní medaili Za zásluhy

Úspěšná závodní kariéra Miloslava Součka, legendy československého motokrosu, je celkem dobře zmapovaná. Čtyřnásobný mistr Československa a bronzový účastník seriálu mistrovství Evropy však prožíval dramatické osudy i mimo sedlo motocyklu. Pro své pevné zásady, které se nebál dát veřejně najevo, byl vládnoucí straně často trnem v oku.

Mimořádnou odvahu, vůli a odhodlání zdědil zřejmě Miloslav Souček po svém otci. Antonín Souček provozoval v západočeském hornickém městečku Stříbro lakýrnictví, jeho žena Markéta, rozená Heriánová, pocházela z rodiny malorolníka v nedalekých Honezovicích. Miloslav, narozený 2. ledna 1931, byl jejich prvorozený syn. O několik let později přibyl ještě druhý, Antonín.

Táta zavřený v koncentráku

Poměrně bezstarostné dětství změnila tzv. mnichovská dohoda a postoupení Sudet v roce 1938. Pohraniční Stříbro v němž tehdy převládalo německé obyvatelstvo se stalo součástí nacistického Německa a Češi se měli ze Stříbra vystěhovat. Součkovi spolu s několika dalšími rodinami zůstali, protože neměli kam jít. Miloslav Souček musel přejít na německou obecnou školu. „Já tam měl spoustu kamarádů,“ vzpomíná pamětník. „Jednoho ze spolužáků, Waltera Nadlera, i dlouho poté. Neubližovali mi.“ Vzpomíná ale také na dalšího českého spolužáka Sudu, ke kterému se němečtí spolužáci chovali hůře. „Honili ho vždycky, když šel do školy. Chtěli ho tlouct. Vzali mu tašku, hodili mu ji někam.“

Otec pamětníka před mnichovskou dohodou nastoupil jako dobrovolná motospojka u českého vojenského velitelství Stříbro – Plzeň – Cheb. Jeho smýšlení a aktivity neušly pozornosti gestapa. V roce 1939 byl Antonín Souček zatčen a umístěn do koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína. Pro rodinu nastaly zlé časy. Dům, který otec před válkou s pomocí hypotéky postavil, zabavila banka a nastěhovala do něj nájemníky. Součkovi zde však směli bydlet. V pokoji a kuchyni, bez záchodu a vodovodu. Pamětník se také nedostal na měšťanku. „Ve čtvrté třídě jsem udělal zkoušku. Máma se byla zeptat. Bylo jí řečeno, že vzhledem k tomu, že mám zavřeného tátu v koncentráku, bych neměl být přijatý.“

Bubnoval jsem do kroku

Na podzim roku 1942 byl otec Antonín Souček propuštěn z koncentračního tábora. Po návratu se musel hlásit na místním gestapu, které jezdilo k Součkům domů. „Každý měsíc přijela eskorta esesáků. Kontrolovali, jestli nedělá nějakou podvratnou činnost. Vyvedli ho ven na chodbu a tam ho znovu vyslýchali. Osvětlovali mu ruce, báli se, aby nezaútočil,“ popisuje pamětník. Antonín Souček přesto dál pokračoval v odbojových aktivitách, zatímco jeho synové paradoxně vstoupili do nacistické chlapecké organizace Jungvolk. „Bylo to automatické,“ vysvětluje pamětník. „Dostali jsme manšestrové kraťasy a hnědou košili. Hodně se to podobalo skautingu. Chodili jsme tábořit, učili se vařit. Já jsem dokonce bubnoval do kroku.“

Vzpomíná také na zimní výlet, kterého se s nimi zúčastnil. „Jeli jsme nynější Benešovou ulicí ve Stříbře na lyžích. V maskovaných (věcech). Já měl noční košili z mámina šatníku. Na konci Benešovky jsem nešťastně sklouzl po hrbolech nahromaděného sněhu. Můj kamarád, jak jsme jeli jeden za druhým, mě píchnul špičkou lyží do oka. Vzali mě do krámu, zkontrolovali mě. Oko jsem měl zdravé. Mezitím ale všichni odjeli. Sebral jsem se a šel domů.“ Ostatní prý na výletě nacvičovali plížení ve sněhu.

Odsun s lidskou tváří

Dne 4. května 1945 osvobodila Stříbro americká armáda. Čtrnáctiletý pamětník byl s kamarády svědkem odzbrojení zbytků německé armády Američany u Hradišťan. Vypravili se tam, když se dozvěděli, že ve vsi zabili hajného a zahrabali ho do kompostu u silnice. „Najednou šel po silnici útvar německých vojáků. Třicet, možná padesát. Od Hradišťan přijel americký tank. Vyskákali z něj dva Američané a přinutili Němce, kteří byli ještě plně ozbrojení – měli pušky, přilby, lopatky a opasky s patronami – všechno položit na silnici. Pak přes to přejeli. Němcům přikázali, aby dali ruce za hlavu a pochodovali dál směrem na Hradišťany,“ vypráví pamětník.

Antonín Souček musel koupit svůj dům zpět od Fondu obnovy. Stal se členem Okresní správní komise a předsedou Městského národního výboru (MěNV) ve Stříbře, aby o několik měsíců později skončil kvůli falešnému udání nakrátko ve vazbě v Plzni na Borech. Po očištění svého jména organizoval v roce 1946 odsun Němců. Akci, při které zmizela většina obyvatel tehdy pětitisícového Stříbra. „Moc mu děkovali,“ popisuje pamětník. „Některým dovolil, aby si do svého domu ještě jednou pro něco šli. Jako živnostník tam měl otec spoustu známých. Myslím si, že to pochopili. Že to nebylo z jeho vůle, ale z nařízení.“ Sám pamětník tak přišel o téměř všechny spolužáky ze školy. Tehdy to posuzoval jako křivdu: „Nebylo to fér. Byli mezi nimi i lidé, kteří s Hitlerem nesouhlasili.“ Zároveň přiznává, že fascinace nacismem byla mezi místními Němci veliká. „V Honezovicích bylo hodně statkářů. Jejich synové ještě před rokem 1938 vždycky pochodovali po vesnici a zpívali henleinovské písničky, že se chtějí připojit k Německu.“

Vojna ve znamení sportu

Miloslav Souček se po válce začal v Plzni učit automechanikem u firmy Drexler. V roce 1949 se s kamarády přihlásil na svou první motocyklovou soutěž do Českých Budějovic. Vyhrál na vlastnoručně upravené dvoutaktní ČZ 125 t, zakoupené otcem na cesty do práce. „Jardovi táta nepůjčil motorku a Venca to vzdal. Tak jsem jel sám. Dostal jsem od ředitele ze Zbrojovky ze Strakonic blahopřejný dopis a poslali mi odznáček Čest vítězům. Tím to začalo.“

Zaujetí pro motocyklový svět a závody už pamětníka nepustilo. Když v roce 1950 komunisté zabavili otci živnost, která živila i matku, důsledky příliš nevnímal. Studoval na Vyšší škole automobilní v Mladé Boleslavi, ve volném čase trénoval a zúčastňoval se dalších závodů. Se slabší kubaturou porážel i známé jezdce. Všiml si ho major František Mošna, velitel družstva motocyklistů Armádního tělovýchovného klubu (ATK Praha, později Dukla Praha – pozn. aut.). Mladého závodníka si v roce 1953 vytáhl z přijímače v Českých Budějovicích do Prahy. Pamětníkovi se rázem otevřely nové možnosti. „Věnovali jsme se jenom závodění, přípravě strojů a tělesné přípravě. Měli jsme různé výhody, tělocvičnu a bazén. V zimě jsme jezdili hrát hokej. Přípravu jsme měli úplně jinou než všichni ostatní,“ dokresluje pamětník. Dostal se do společnosti elitních závodníků, jako byli nejlepší československý jezdec 50. let Jaromír Čížek, či Otakar Chasák, pozdější slavný trenér a velitel Dukly Praha.

Branci se v ATK Praha věnovali dvakrát týdně tréninku. Trénovalo se za každého počasí a závody se jezdily každou sobotu i neděli. „Něco se rozbilo, přišli jsme na něco lepšího. Tím se to vyvinulo. Motorky se musely přizpůsobit. Žádnou sportovní nešlo koupit,“ popisuje pamětník. Jezdili na závody, které jim určil Svazarm. Ten také inkasoval startovné jezdců a odměny za vítězství. Z těch jezdci dostávali jenom pár korun. Na druhou stranu pobírali důstojnický plat a zpočátku také potravinové lístky. Pamětník, který se na vojně oženil s Anežkou, rozenou Vlčkovou, je dával domů manželce na přilepšenou.

Na zahraniční závody s nimi z finančních důvodů nesměli jezdit rodinní příslušníci. Doprovázel je ale státní dohled. „S každou výpravou jel pán, kterého nikdo z nás neznal. Byl tam nastrčený. Dával pozor, s kým se bavíme, kam chodíme a co děláme. Jestli nenavazujeme moc velká přátelství, nesetkáváme se s našimi krajany a tak.“ Přesto se prý jezdci mohli setkávat se svými zahraničními kolegy poměrně volně.

Vy máte krásné boty! Vždyť není neděle...

V roce 1954 vyslal Svazarm jezdce ATK Praha na soutěž do Moskvy. Pamětník se jako jediný z české výpravy prosadil a závod vyhrál. Bez důkladné znalosti rozbahněné trati, na které místní závodníci trénovali celý měsíc. „Nejlepšímu Rusovi, Kudinov se jmenoval, prasklo lanko od plynu. Měl to utěsněné proti vodě, nemohl s tím nic dělat. Jinak bych nevyhrál,“ vysvětluje.

Zároveň se mu při tajné návštěvě místní vsi naskytla možnost srovnat propagandu o životě v Sovětském svazu s realitou. „Vesnice. Střechy měla jen ze starých rozbalených asfaltových sudů, jeden vedle druhého. Ale televizní anténu měli. I na těch nejhorších chatrčích,“ vzpomíná pamětník. Při návštěvě způsobili s kolegou pozdvižení svými botami. „Říkali, jé, vy máte takové krásné boty, vždyť dnes není neděle. Oni měli sváteční boty, jinak měli udělané boty ze starých nákladních pneumatik, k tomu popruhy. Měli jedny na neděli, šněrovací.“

Při příletu do Moskvy si také všimli, že jedním směrem často vede několik cest. „Řekli nám, to je tak. Udělá se jedna cesta. Když zaprší a stane se neprůjezdnou, jede se vedle ní a udělá se druhá. A když nejde, udělá se třetí. A pak platí všechny,“ vzpomíná pamětník a dodává, že z návštěvy SSSR byl tehdy v šoku, „ta chudoba byla jiná, než jak nás (obelhávali), jak je to tam všechno pěkné.“

Vydařený závod v Moskvě mu však vynesl titul mistra sportu. „Porazil jsem tam samé mistry sportu a já nebyl,“ líčí pamětník. „Vedoucí výpravy, náčelník Svazarmu generál Hruška, mi říkal: ‚Když jsi porazil mistry sportu, a ty nejsi, tak musíš být taky!‘ Tak mi dali mistra sportu.“

Navzdory řadě vítězství v motokrosu i enduru, včetně populární Šestidenní v Gottwaldově, se pamětník rozhodl s koncem vojenské služby z ATK Praha odejít. „Pan Mošna za mnou chodil: ‚Zůstaň tady, budeš dělat trenéra. Dokud budeš moci jezdit, budeš jezdit, máš moje slovo.‘ Mě Dukla velmi pomohla. Měl jsem možnosti, jako bych nikde jinde neměl. Ale vojenský dril nebyl pro mě.“ Odešel za rodinou do Litic a živil se jako opravář strojů u Státních silnic.

Pro vás bude lepší, když zatím nebudete nikam jezdi

Nadále však působil v československé reprezentaci, se kterou vyhrál populární Šestidenní v západoněmeckém Garmisch-Partenkirchenu. Se zapůjčeným a vlastnoručně upraveným motocyklem ESO 500 se prosadil v několika tuzemských závodech. Upoutal pozornost zakladatele značky Jaroslava Simandla, který ho v roce 1956 angažoval jako továrního jezdce ESO v Divišově. Pamětníkovi se splnil sen každého mladého závodníka. „Když se člověk stane továrním jezdcem, dostává to nejlepší, co továrna produkuje. Nemusí sám vynakládat žádné prostředky do nákupu pneumatik, řetězů. Je to velmi nákladný sport.“

V roce 1958 se pamětník dopustil na závodech dvou omylů. Nabídl k odprodeji svou vítěznou cenu a upřímně vyjádřil zklamání ze svého umístění v Knize zápisů. „Z každého závodu se zápisy posílaly na Ústřední autoklub a na Svazarm do Prahy,“ popisuje pamětník, „tam byla zmínka, že si nevážím darů pracujících, a že jsem znevážil činnost Autoklubu v Ostrově nad Ohří. Byl jsem pozván před kárnou komisi Svazarmu. Vysvětlili mi, že se to neslučuje se správným chováním závodníka. Udělili mi důtku s napomenutím.“ Miloslav Souček musel slíbit, že pořadatelům napíše omluvný dopis a svůj zápis pozmění.

Pohrůžka vyřazením z reprezentace, kterou Svazarm také zmínil, se zanedlouho splnila. Miloslava Součka zbavili pasu pod záminkou špatného poměru k režimu a nedělnického původu otce. „Když jsem mu ho dával, tak mi ho vytrhl,“ vzpomíná pamětník na úředníka v Tachově. „Já říkal, počkejte, to je můj pas. A on ne, ne, ne. Pas je majetkem státu. Vy jste jenom jeho držitelem. My jsme se domluvili, že pro vás bude lepší, když zatím nebudete nikam jezdit.“

Zákaz cestování zahrnoval i Slovensko. Zklamání si Miloslav Souček, v té době již zasloužilý mistr sportu, kompenzoval výhrami na domácí půdě. Vynesly mu jeho první titul, mistr Československa ve třídě 350 ccm. Situaci zachránil Jiří Uhlík, ředitel komunálního podniku Kovovýroba Vlašim, pod který závod ESO Divišov patřil. Nabídl pamětníkovi vstup do strany. „Dělal předsedu Okresního výboru strany v Benešově. Měl zájem na tom, aby se ESO propagovalo. My jsme ho prodávali do Ameriky, Ruska, Mongolska, Číny. Všude. Potřebovali jsme výsledky a on se o to zasadil,“ vypráví pamětník. Do strany  nakonec vstoupil přes hluboký vnitřní nesouhlas, touha dovést značku ESO do světové špičky byla ale silnější.

Nejlepší motokrosová léta

V roce 1959 se do reprezentace úspěšně vrátil a vyhrál historicky první závod mistrovství Evropy v kubatuře 250 ccm v rakouském Sittendorfu. Skutečné důvody vyřazení z reprezentace pochopil až později. „V době, kdy jsem občas předjel i Jaromíra Čížka, dostal Čížek zelenou pro start v kubatuře 250 ccm. Stal se prvním československým mistrem Evropy. Mysleli si, že kdybych s ním jezdil já, okrádal bych ho o body. To byl hlavní důvod, ale použili situaci, že jsem syn živnostníka. To bylo snazší zdůvodnit,“ říká pamětník.

Rok 1960 patřil k jeho nejúspěšnějším sezónám vůbec. Miloslav Souček, který kromě ESA občas jezdil i za Jawu a strakonickou ČZ, získal titul mistra republiky v kubaturách do 250 a 500 ccm. Na Grand Prix Československa v pražské Šárce sledovalo jeho vítězství 80 000 diváků. Celkově skončil na třetím místě seriálu ME kubatur do 250 ccm. Populárního jezdce naléhavě přemlouvala ke spolupráci Státní bezpečnost. Na závodech v Anglii měl sledovat šéfkonstruktéra motorů ESA Jaroslava Červinku, který měl velký podíl na úspěchu značky po Evropě. Miloslav Souček spolupráci odmítl. Na závodech se pak prý nic zvláštního nestalo. „Jarda nikoho nezpovídal, nikomu nic nepředával. Bylo to (tam) úplně normální.“

Za ESO závodil ještě dva roky, během kterých získal celkové čtvrté místo v mistrovství světa kubatur do 500 ccm. V roce 1963 pamětník s profesionální kariérou skončil a uvolnil místo mladším jezdcům. Roli hrál i plánovaný zánik značky ESO a tím i vývoje terénních motocyklů, které skutečně pomohl dostat do světové špičky.

Soudruhu, my bychom ti chtěli dát ještě jednu šanci

Odešel za rodinu do Stříbra a našel si práci v Československých automobilových opravnách. Zde ho také zastihl rok 1968. Zareagoval rychle: „Se dvěma učedníky jsme sehnali kýbl s vápnem. Na ulici na zeď před vjezdem před autodílnou jsme napsali, že k nám přijel sovětský cirkus. A že prosíme nekrmit a nedráždit.“ Okupační armádu viděl na vlastní oči v rekreační oblasti zatopené obce Butov, odkud musely tanky po navigačním omylu odjet. „Jednomu se rozbil a zůstal tam. Asi dvanáct dní. Ti kluci neměli co jíst. Kousek opodál bylo pšeničné pole, tam vždycky chroustali obilí z klásků. Dost mě překvapilo, že je tam takhle nechali.“

Miloslav Souček, který s okupací hluboce nesouhlasil, požádal během prověrek v roce 1970 o vystoupení ze strany. „Zdůvodnil jsem to tím, že jsem nechtěl být dále brzdou dalšího vývoje v našem státě. A že jsem politické situaci absolutně přestal rozumět a nevím, o co jde.“ Zpočátku ho nechtěli pustit. „Říkali, ne, soudruhu, my bychom ti chtěli dát ještě jednu šanci.“ Špičkoví jezdci se totiž povinně museli zúčastňovat diskusí s mládeží a pracujícími a pamětník nebyl výjimkou. Výsledek se dozvěděl až napodruhé. Zeptali se ho, jak se vůbec dostal do strany. Když odpověděl podle pravdy, napsali do hodnocení, že vstoupil proto, aby mohl jezdit za hranice. „Úplně pominuli nadšení a snahu tu motorku dostat mezi světovou špičku,“ dodává pamětník. Členství se straně mu bylo zrušeno s tím, že se čestně rozchází se stranou a strana s ním. Nezůstalo to bez následků. „Za 14 dní jsem byl odvolán jako vedoucí a přeřazen jako normální zaměstnanec,“ dodává.

Miloslav Souček následně odešel do Státního statku Úlice, kde se z technické pozice časem opět vypracoval na vedoucího. Začátky však nebyly jednoduché. „Sousedka byla pověřená stříbrskou organizací KSČ, že musí zjistit (stav). Každý měsíc se chodila ptát, jestli neberu nepřiměřeně vysokou výplatu, neorganizuji mezi pracujícími mítinky a nedělám nějaké podvratné činnosti.“ Zachránil ho sehraný kolektiv, kterého napadlo zvolit pamětníka předsedou Brigády socialistické práce. „Když přišla podruhé, říkali, jo, vy myslíte soudruha Součka? To je náš předseda brigády socialistické práce, chová se úplně normálně.“ Teprve od té doby měl prý klid, přestože činnost předsedy vykonával jen naoko.

Bratr zůstal v Německu

Jeho situaci však navíc zkomplikovala emigrace bratra Antonína do Německé spolkové republiky v srpnu 1968.  Pro rodinu pamětníka to byl šok. „Říkal, prohlídni mi to (auto), potřeboval bych ho mít v pořádku. Neřekl mi, že jede za hranice. Až jsem se dozvěděl od mámy, která dostala od nich korespondenční lístek, že tam zůstávají.“

Zanedlouho dostal pamětník pozvání na Veřejnou bezpečnost do Tachova. „Vyslýchali mě, co a jak bylo s bratrem. Jestli s ním udržuji styky. Kde je a co dělá. Tak jsem jim po pravdě řekl adresu. Moc jsem o něm nevěděl. Co jsem věděl, jsem napsal,“ vzpomíná pamětník.

Bratra a jeho rodinu zpočátku nemohli Součkovi vídat. Odloučení nejhůře snášela pamětníkova matka Markéta. „Měla eminentní zájem, ale nedařilo se jí to. Nedali jí výjezdní doložku. Pořád nebylo v zájmu republiky, aby vycestovala. Až jednou se to povedlo,“ popisuje pamětník, který měl po vystoupení z KSČ problémy s cestováním také. „Nechtěli mě pustit. Stříbrský autoklub dělal pro své členy zájezd do Rumunska. Všichni jeli normálně, ale já musel mít zvláštní povolení.“ Matce Miloslava Součka prý nakonec pomohla přímluva pamětníkova známého u syna Antonína Zápotockého. Ten byl totiž za války spoluvězněm Součkova otce v Sachsenhausenu. Pamětník se mohl s bratrem pravidelně vídat až po roce 1975, kdy Československo ratifikovalo Helsinské dohody.

Markétě Součkové také úřady přes řadu důkazů dlouho nechtěly do vdovského důchodu započítat dobu, kterou Antonín Souček strávil odbojem a internací v koncentračním táboře. Pamětníkův otec, který předčasně zemřel v roce 1959, se totiž nikdy netajil svým negativním postojem k vládnoucímu režimu. „Na místním úřadě ve Stříbře otec pořád nesouhlasil s tím, jak mu zlikvidovali živnost a jak s ním zacházeli. Udělal si několik nepřátel. Ti pak využívali každou možnost k tomu, aby se mu nějak pomstili,“ dodává Miloslav Souček.

Problémy, tentokrát se studiem, postihly také oba pamětníkovy syny, Miroslava i mladšího Jana. Ten se kvůli negativnímu hodnocení opakovaně nedostal na vysokou školu. V té době už Miloslav Souček pracoval jako vedoucí zásobování Geoindustrie Stříbro. Spřátelil se zde s bývalým slavným běžcem Emilem Zátopkem, který tam po ukončení kariéry pracoval jako obyčejný dělník. „Zaujala mě ta jeho vůle,“ vzpomíná pamětník, „ukazoval to na příkladu: ‚Když utíkám, a vůbec nemůžu, dám si rozkaz: A teď teprve za to musíš vzít! Když tělo umí poslechnout a vyždímá další zbytek sil, to je ten úspěch.‘“

Vůbec neschvaluji to skákání a veletoče

V Geoindustrii také prožil listopad 1989. Politicky se nijak zvlášť neangažoval, ale od převratu si sliboval větší přiblížení Západu. Do důchodu odešel o dva roky později. Ještě celou další dekádu se věnoval organizaci a účasti v mezinárodních veteránských závodech, kde startoval naposledy ve svých téměř osmdesáti letech. Za své zásluhy o rozvoj stříbrského motokrosu byl oceněn Čestnou plaketou města Stříbra. Svou kariéru podrobně popsal v knize Srdcové eso (Praha, 2017).

V roce 2021 byl navržen na státní Medaili za zásluhy. „Je milé, že si vzpomněli. Možná jsem kus práce udělal. I když byla úplně zbytečná. Všechno se, co jsme vybudovali, se zhroutilo. ESO, Jawa i Zetka zanikly (Jawa ČZ – pozn. aut.),“ lituje pamětník, podle kterého spěje současný motokrosový svět do slepé uličky. „Vůbec neschvaluji to skákání a veletoče. To nemá se sportem co dělat. Je to kus umění, ale přínos pro další vývoj motocyklů nebo sportu to nepřinese,“ krčí rameny pamětník, který přesto nadále zůstal nadšeným příznivcem motokrosu.

Za své životní motto by si vybral slova Dany Zátopkové, která údajně pronesla u příležitosti 95. narozenin: Když chce člověk něco vykonat, tak pro to musí žít. „Dokud tomu nedá dotyčný celý život, nemůže nikdy nic docílit. To bylo řečeno velice správně,“ uzavírá pamětník.