Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexander Speiser (* 1928)

• narozen 12. 10. 1928 v Nových Zámcích na Slovensku

• židovská náboženská rodina, čtyři synové, otec obchodník

• 1930-1938 život v Českém Těšíně

• podzim 1938 návrat do Nových Zámků

• otec zajistil rodině falešné české dokumenty

• květen 1944 ghetto v Nových Zámcích

• 15. 5. 1944 cesta do Osvětimi

• cca 5 měsíců v cikánském táboře, později v mužském táboře s otcem

• říjen/listopad 1944 převezeni z Osvětimi do Dachau a pak Allachu

• práce v továrně BMW a později pro rodinu velitele tábora

• 1. 5. 1945 osvobozeni americkou armádou

• léto 1945 návrat do Nových Zámků a pak Českého Těšína

• 1945-1949 gymnázium v Českém Těšíně, maturita

• květen 1949 odjezd do Izraele

• 1950-1963 v izraelské armádě jako letec, pak logistik

• 1962 svatba, tři děti

• 2010 oceněn stříbrnou medailí Senátu ČR

• žije v Tel Avivu

Do plynové komory měl jít Alex Speiser dvakrát. Poprvé se dostal ven, protože nějakým nedopatřením nešel plyn a všechny muže pustili. Když měl jít na smrt podruhé, zastavil ho Mengele. Snad ho zaujaly Alexovy světlé vlasy a modré oči a nevěřil, že je Žid. „Ty tam nepůjdeš,“ řekl mu. „Mengele mě tehdy zachránil,“ přiznává Alex Speiser.

Za dva dny jsme se měli vrátit

Narodil se 12. října 1928 v Nových Zámcích na jižním Slovensku jako nejmladší ze čtyř synů v židovské, nábožensky založené rodině. Dva roky po Alexanderově narození se rodina přestěhovala do Českého Těšína. „Ve městě byly dvě synagogy a naše rodina chodila to té ortodoxnější,“ vysvětluje Alex Speiser. Kromě synagogy navštěvoval od pěti let i cheder, židovskou školu, která mu dala základy hebrejštiny i židovského náboženství, a paralelně chodil do školy státní, české.

Neklidnou oblast Těšínska, kde vedle sebe žili Češi, Poláci, Němci i Židé a o níž po první světové válce bojovalo Polsko s Československem, po záboru Sudet na podzim 1938 zabralo Polsko. V nejisté situaci se rodina Speiserova rozhodla z Českého Těšína odjet do Nových Zámků. Pamětník popisuje: „Odjeli jsme narychlo, bez veškerého majetku, protože jsme předpokládali, že se situace uklidní a budeme za dva, tři dny zpátky.“ Domů se ovšem Speiserovi vrátili až za šest let, po válce.

Dávej pozor na tatínka

V Nových Zámcích otec zajistil rodině falešné české dokumenty, díky kterým se jim podařilo dočasně žít více méně normální život – Alex chodil opět do židovské školy a také do státní, tentokrát ovšem maďarské, protože v roce 1938, po první vídeňské arbitráži, bylo město součástí Maďarska. Situace se změnila na jaře 1944 po napadení Maďarska nacisty. V květnu 1944 byli Speiserovi s nejmladším synem Alexanderem soustředěni spolu s místními Židy do ghetta, starší bratři nastoupili do pracovních táborů. Po několika dnech v ghettu se vydali na cestu do Osvětimi. „Seděli jsme spolu ve vlaku, maminka, tatínek a já. Tatínek položil ruku na maminčinu ruku, já svou na to a maminka řekla: ´Synku, nevím, co bude zítra ani pozítří, ale kamkoli se dostaneme, dej pozor na tatínka. Slib mi to.´ Já jsem přísahal a mamince jsem slíbil, že budu dávat pozor na tatínka. A dané slovo u nás platilo,“ vzpomíná po více než sedmdesáti letech Alex Speiser na slib, který dal mamince.

Po třech dnech dojeli do vyhlazovacího tábora. Při selekci zůstal patnáctiletý Alexander s tatínkem, maminka šla na druhou stranu, a jak později zjistili, na stranu smrti. Nezůstali spolu dlouho – Alexandera odvedli spolu s dalšími asi dvanácti sty chlapci do cikánského tábora. „Podmínky tam byly strašné, katastrofální nedostatek místa. Seděli jsme tak, že jeden roztáhl nohy, aby se tam vešel další. Když se někdo musel vzdálit na stranu, místo už nenašel,“ popisuje cikánský tábor Alex Speiser. Nezapomněl na slib, který dal mamince, a snažil se tatínka, který byl v jiném táboře, najít.

Jeden chyběl a jeden přebýval

Kdykoli se dostal ven, cestou na apel nebo pro jídlo, zahvízdal melodii, která sloužila jako rodinný signál – a za pár dní dostal odpověď. „Věděl jsem tedy, ve které části tábora tatínek je, a zamíchal jsem se do skupiny, která šla pro jídlo. Jako zázrakem jsem se do tatínkova tábora dostal. Němci ovšem byli precizní, při apelu se okamžitě poznalo, že v cikánském táboře jeden chybí, a v mužském táboře jeden přebývá. Počty zapsali, ale upozornili Mengeleho. Přišel do mužského tábora a ihned bylo jasné, kdo je tu navíc – byl jsem malý, což bylo nápadné,“ líčí Alex Speiser. Mengele jeho drzost potrestal bitím. Polomrtvého chlapce odvezli na místo, kde se hromadili mrtví a kde se skladovaly prázdné kádě, v nichž vězňům rozváželi jídlo.

Probral se a vlezl do kádě. „Ráno, v pět šest hodin, přijel vůz, naložil kádě a taky mrtvé. Nikdo nevěděl, že jsem v té kádi. Stal se zázrak – auto jelo, a moje káď spadla na cestě přímo u baráku, kde byl tatínek. Vylezl jsem z kádě, šofér nic neviděl, a tak jsem se zachránil,“ popisuje pamětník, „navíc díky německé preciznosti souhlasily i počty vězňů v táborech, které se kontrolovaly na apelu – v chlapeckém táboře jeden chyběl a v mužském jeden přebýval.“ Od té doby zůstal v mužském táboře s tatínkem. Jednou se dostali do plynové komory, ale jakýmsi nedopatřením z ní vyšli živí. Podruhé je zachránil doktor Mengele. „Stalo se několik zázraků, díky nimž žiji, a zároveň jsem držel slib daný mamince. Z chlapeckého tábora se, pokud vím, zachránili jen tři chlapci včetně mě,“ uvádí Alex Speiser.

Chcete ho?

Po asi pěti měsících v Osvětimi byli i s tatínkem vybráni mezi práceschopné vězně a z tábora skutečně odjeli. Zamířili do Dachau, ale okamžitě byli převeleni do Allachu, pobočného pracovního tábora. Zde vězni pracovali v továrně Bayerische Motorwerke (BMW) jako úklidová četa, jejímž úkolem bylo odklízení trosek po bombardování provozu, který sloužil vojenským účelům. I zde měl Alex štěstí, snad díky svým netypicky světlým vlasům a modrým očím: „Cestou z fabriky vedle mě zastavilo auto. Seděl tam Lagerführer, Obersturmführer Jelinek. Řekl mi, abych vlezl k němu do auta a a vzal mě k sobě domů. Měl tři syny a zeptal se jich: ´Chcete ho?´ Odpověděli, že ano, a od té doby jsem u nich vařil, uklízel a dělal vše, co potřebovali.“ Každé ráno Alex místo do fabriky nastoupil jako pomocník v domácnosti u velitele tábora. Všechny práce zvládal a dělal synům velitele Jelineka i jakousi živou hračku: „Bili mě, ale já se přitom smál. Věděl jsem, že dokud je to bude bavit, zůstanu naživu,“ vzpomíná Alex Speiser. Díky svému mimořádnému postavení mohl tatínkovi, který těžce onemocněl, přinést i něco jídla na přilepšenou.

Promiň, ale nezapomeň

Oba se dočkali osvobození tábora 1. května 1945. Američtí vojáci je dovezli do Plzně, odkud Alex s tatínkem pokračovali do Nových Zámků. Sešla se celá rodina, kromě maminky, kterou zavraždili v Osvětimi. Vrátili se do Českého Těšína, kde Alex nastoupil na reálné gymnázium. Zároveň se stal členem sionistického hnutí, jejich oddíl se jmenoval Dror (Svoboda). Jezdili na výlety a také se připravovali na výjezd do Palestiny. Alexander stihl ještě v květnu 1949 složit maturitní zkoušku, dostal mimořádný termín, a odjel do nově vzniklého Státu Izrael. S dojetím vzpomíná, že se s ním na vlakové nádraží přišla rozloučit celá třída. V nové domovině si zkrátil jméno na Alex, v roce 1950 vstoupil do armády a zůstal tam třináct let – nejdřív se školil na pilota, později byl jmenován vedoucím logistického oddělení, mimo jiné pracoval s prvním armádním počítačem. Začátkem šedesátých let se oženil a založil rodinu, s manželkou Ciporou vychovali dvě dcery a syna. O tom, co zažil během války, vypráví ve školách a účastní se besed o holocaustu: „Mé heslo je promiň, ale nezapomeň. Prominout dokážeš, ale zapomenout nesmíš.“