Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Daniel Špička (* 1939)

• narodil se 5. února 1939 v Praze do lékařské rodiny

• v roce 1956 maturoval na gymnáziu

• poté vystudoval architekturu na ČVUT

• v 60. letech realizoval interiéry Státní letecké správy československých letišť

• v roce 1968 se stal členem Svazu výtvarných umělců

• v roce 1973 se oženil s britskou občankou Victorií Reilly

• od poloviny 70. let pracoval jako architekt na volné noze

• v letech 1974 a 1977 se manželům Špičkovým narodily dcery

• v roce 1995 se stal prezidentem CORA, Centra pro ochranu a restaurování architektury

• v roce 2024 mu byl udělen titul čestný občan Prahy 5

• v roce 2025 žil v Praze

Vyvěšování plakátů v době invaze, absurdní příhoda s žertovným doutníkem, sňatek s britskou novinářkou z vysoce postavené rodiny a kontakty mezi diplomaty probudily zájem StB udělat z něj tajného spolupracovníka.

Po válce neměli kde bydlet

Dne 5. února 1939 se internistovi Hilaru Špičkovi a jeho ženě Evě Špičkové, plastické chirurgyni, narodil syn Daniel. Matka pocházela ze známého budějovického rodu Zátků, dědeček z otcovy strany Hilar Špička pracoval jako lékař na zámku v Plasích. Oba spíše levicově smýšlející rodiče byli vlastenci, členové Sokola a Skauta. 

Za války k malému Danielovi přibyli dva sourozenci, sestra Diana (1940) a bratr Hilar (1943). Kromě bytu s ordinacemi v centru Prahy vlastnili Špičkovi domek v Pikovicích, který jim zabrali příslušníci SS, a proto od roku 1944 pobývali v jihočeské Libníči ve vile u matčiných příbuzných. Tam se také zdržovali na konci války, kdy 8. května 1945 na dům v Praze v ulici 28. října spadla bomba a zničila jejich byt.

Rodina dostala vilu po židovské rodině

Jelikož domek v Pikovicích po výbuchu muničního skladu přišel o střechu, neměli Špičkovi kde bydlet. Po válce bylo v Praze mnoho prázdných domů a bytů, a tak tatínek dostal nabídku nastěhovat se do vily na Malvazinkách, po rodině podnikatele Picka, který už před válkou i s rodinou uprchl do Izraele. Dům od architekta Arnošta Wiesnera byl zcela vyrabovaný. Zbyl v něm jen stůl, několik židlí a skříňka po Alexandru Commichauovi, vrchním veliteli Říšské pracovní služby RAD, jež měla na starosti srovnání Lidic se zemí. Commichau zemřel ještě před koncem války a urna s jeho popelem je prý dodnes zakopaná někde na zahradě. 

Jednou v sedmačtyřicátém roce někdo zazvonil u dveří. Venku stál syn původního majitele podnikatel Felix Pick. „Když je to váš dům, tak se vystěhujeme,“ řekl mu otec. „Ale ne, splácejte za nás hypotéku, my se vracet nechceme,“ odvětil inženýr Pick. A tak Špičkovi ve vile zůstali dodnes. A dodnes se občas přijedou už pravnuci původního majitele na dům podívat. 

Pražský dům komunisti zabavili po roce 1948

Ve třiapadesátém roce zkonfiskovali komunisti rodičům ordinace s veškerým vybavením. Oba rodiče poté vykonávali praxi jako lékaři v Klimentské ulici, „ale už za pár korun,“ říká pamětník. Domek v Pikovicích se Špičkovým podařilo opravit a trávívali v něm prázdniny. Zato vilu na Mrázovce chtěli komunisti rozdělit na více bytových jednotek, naštěstí k tomu nedošlo, protože to dispozice domu neumožňovala.

Jako dítě chodil Daniel Špička do anglické školy, byl členem Skautu a Sokola, a od roku 1949 studoval na víceletém gymnáziu Na Zatlance. Přestože nesložil slib, stal se v patnácti letech pionýrským vedoucím, aby odčinil trojku z mravů, kterou dostal za to, že z vlaku vystřelil z poplašné pistole nad lidi stojící u závor. Po třech měsících dostal otravu krve a s vedením oddílu skončil.

Od čtrnácti let jezdil Daniel Špička na koni a zajímal se o šerm a historické zbraně. Díky tomu mohl natáčet bojové scény v historických filmech, jako byl např. Proti všem od Otakara Vávry, a současně provozoval historický šerm v divadlech v Libni a na Vinohradech.

Britské studenty sledovala StB

Po maturitě v roce 1956 přijali Daniela Špičku na Fakultu architektury na ČVUT. Na škole pamětníka nejvíce ovlivnil profesor František Cubr, jeden z autorů slavného pavilonu na výstavě Expo 58 v Bruselu. „Tehdy mě architektura teprve začala bavit,“ říká pamětník. Během studií pracoval jako filmový architekt na Barrandově. S kolegou Josefem Vranou pak začali společně navrhovat interiéry. Promovali v roce 1962.

Kromě šermu a architektury se pamětníkovou celoživotní láskou stala hudba. V době Chruščovovského tání už bylo snazší cestovat a také do republiky začali přijíždět zahraniční studenti. Pamětník se tak seznámil se třemi britskými studenty hudby, z nichž jeden se později stal slavným cembalistou a světovým dirigentem. [1] StB je dle jeho slov všechny sledovala, přičemž o budoucího dirigenta měla zájem i britská zpravodajská služba.

Za invaze vyvěšovali letáčky

Vojně Daniel Špička unikl, podařilo se mu dostat modrou knížku kvůli žaludečním vředům. Unikl také umístěnce do Stavebního podniku a místo toho začal navrhovat interiéry československých letišť pro Státní leteckou správu. 

V roce 1967 dostal pamětník výjezdní doložku do Anglie. Pracovník oddělení zvláštních úkolů ve Státní letecké správě jej požádal, aby do Anglie dovezl dopis manželovi jeho známé. Daniel Špička však měl podezření, že ho v kavárně Slavia sledovali při předání dopisu tajní, a z hranic ho skutečně vrátili. O rok později odjel do Anglie znovu, ale to už byl v hledáčku StB. 

Následující rok založil pamětník s kolegou Vranou architektonický ateliér a podle jeho návrhu se realizovala budova dnešního Ministerstva životního prostředí ve Vršovicích. Oba architekti vstoupili do KAN, a když Prahu obsadila spojenecká vojska, nakreslili a vyvěšovali plakáty s lebkou a německou helmou. Zbylé letáčky schovali do skříně v ateliéru a zapomněli na ně.

Udali je kvůli žertovnému doutníku

V následujícím roce navrhovali rodinné domy pro českobudějovický podnik Monolit, jehož ředitelem byl bývalý spolupracovník StB s krycím jménem D-Artur. [2] Josef Vrana dostal od kamarádky doutník ze západního Německa, a když si ho chtěl na jedné oslavě zapálit, všiml si, jak se ředitel na doutník zálibně dívá, tak mu ho daroval. Když si ho ředitel později někde zapálil, doutník prskl a vypadl z něj papírek s kouskem látky. Zřejmě se jednalo o žertovný předmět, nicméně ředitel Vranu udal. StB se případem zabývala do hloubky, dokonce nechala doutník a předměty chemicky analyzovat, [3] k žádnému výsledku však nedošli. Následovala domovní prohlídka ateliéru, kde StB pravděpodobně na udání našla pod šaty letáky z roku šedesát osm. Výsledkem bylo zavedení rozsáhlého svazku na Josefa Vranu pod názvem Havran. StB vyslýchala také Daniela Špičku. Dotazovali se na jeho letní cestu po Rakousku, Itálii a Švýcarsku, doutník a plakáty. Výslechem pro něj vše na nějakou dobu skončilo.

Verbovka v Radiopaláci

Po zrušení společného ateliéru v roce 1970 pracoval Daniel Špička do poloviny sedmdesátých let v Bytové tvorbě. Přitom byl už od roku 1968 členem Svazu výtvarných umělců. Po roce mu sice členství zrušili, ale zůstal v evidenci jako výtvarník, díky čemuž mohl později pracovat na volné noze a úřady na něj nepohlížely jako na příživníka. Ve stejném roce, když mu bylo jedenatřicet let, se pamětník seznámil se svou budoucí ženou. Victoria Reilly, britská novinářka konzervativního Sunday Telegraph, jež měla psát o českém skle, pocházela z vysoce postavené rodiny. Její otec Sir Paul Reilly otevíral v šedesátých letech v Československu Design centrum. Architektka Eva Jiřičná, s níž se v Londýně seznámila, jí dala pět adres svých spolužáků, mezi nimi i pamětníkovu. On jediný Victorii odpověděl a dělal jí společnost, což neuniklo pozornosti úřadů. 

V dubnu 1972 proběhla dle svazků ABS v Radiopaláci takzvaná verbovka. Pamětník se měl stát tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem Domák. Ve spisu stojí, že podepsal souhlas s mlčenlivostí (souhlasí v něm pouze, že „nebude zatajovat rozmluvu o své snoubence Victorii Reilly“) [4] a že byl získán ke spolupráci za základě vlasteneckého cítění a částečného kompro v akci Havran. [5] StB na něj zavedla kartu, [6] svůj podpis pod vázací akt však Daniel Špička odmítl připojit a samotná verbovka tak proběhla pouze ústně. Kontaktoval ho kpt. Bečvář. „Ale mně se představil jako Brodský. Chtěli po mně, abych donášel na diplomaty,“ říká pamětník. Měl StB informovat o tom, kdy se chystají diplomatické akce. Dle vlastních slov se snažil různě kličkovat. Prohlásil, že dopředu nic oznamovat nebude, že tam raději nebude chodit, ale když ho předvolají, řekne, co se tam dělo. Kapitán Bečvář se ho pokusil zkompromitovat úplatkem – před cestou do Anglie mu nabízel dvacet liber [7] na cigarety. „Kdybyste mi dával dva nebo dvacet tisíc, to bych o tom už třeba začal uvažovat…,“ zažertoval pamětník. „Ale když my tolik nemáme,“ odvětil prý tehdy kapitán Bečvář smutně. 

Tchán poslal z Británie toaletní papír

V roce 1973 se Victoria Reilly a Daniel Špička vzali a Victoria se přes počáteční odpor svého otce přestěhovala do Prahy. Pamětník se do Anglie stěhovat nechtěl. „Mohl jsem legálně odejít, ale nechtěl jsem být pod drobnohledem tchána a tchyně, a hlavně, nechtěl jsem tu nechat rodiče a měl jsem tu kamarády,“ říká Daniel Špička. Ze sourozenců zůstal v Československu jediný. Bratr Hilar utekl v šedesátém osmém do Velké Británie, sestra byla od šedesátého šestého ve Švýcarsku na stáži a v předvečer invaze vojsk Varšavské smlouvy se s manželem rozhodli emigrovat do Kanady.

Victoria Reilly neměla v Praze lehký život, protože na rozdíl od Británie byl v Československu nedostatek zboží. Pamětník vzpomíná, jak jim jednou tchán poslal kubík toaletního papíru. Přestože byli oba manželé v hledáčku StB, [8] vytvořili si vlastní svět. Daniel Špička měl spoustu přátel a díky tchánovi, který se mezitím stal členem Sněmovny lordů, manžele často zvali na Britské i Americké velvyslanectví. Brzy se jim narodily dvě dcery, Kateřina (1974) a Lucie (1977). 

Měl donášet na diplomaty

Hlavním cílem StB bylo získat jakékoli informace o zahraničních diplomatech. V letech 1972–1974 docházel za pamětníkem nejdříve kapitán Bečvář do jeho kanceláře v Bytové tvorbě. „Ten se ke mně choval relativně slušně,“ vypráví pamětník. Později došlo i dle spisu ke změně řídícího pracovníka a několikrát se sešli v kavárnách v centru Prahy. „Ten druhej fízl byl takovej blonďák, vodulej. Ten byl vopravdu nepříjemnej,“ vzpomíná Daniel Špička. StB nakonec pamětníka z evidence vyřadila, protože „předal pouze okrajové zprávy“.[9] V daném dvouletém období proběhlo celkem sedm schůzek a už v květnu 1974 byl jeho svazek ideového spolupracovníka [10] uložen do archivu. [11] Ještě však nebyl konec.

Zájem o hudbu 16. století přivedl Daniela Špičku v roce 1977 k založení sextetu renesančních nástrojů Renesex. Hrál v něm na dobové dechové nástroje a začal je spolu s dalšími starožitnostmi sbírat. Historky o nákupech starožitných hudebních nástrojů později shrnul ve své knize Hledám starou harfu. [12] V téže době, kdy navrhoval interiéry pro Ministerstvo spojů a Českou plánovací komisi, se znovu objevil v hledáčku StB jako kandidát tajné spolupráce [13] pod názvem Luk. Spolupracovat nechtěl. „No, to si uvědomte, že se asi nebudete moct nikam vypravit,“ reagoval estébák. A skutečně – pamětníkovi odmítli vydat výjezdní doložku, aby mohl jet za ženou do Londýna. Ve spise pak napsal, že „přístup KTS Luka ke spolupráci není dobrý, má výhrady k pravidelným schůzkám, odmítl donášet ze společenských akcí a nepředal hodnotný poznatek“. [14] Vyjet mu dovolili, až když s pomocí právníka napsali výhrůžný dopis, v němž se zmínil, že jeho tchán, tehdy už člen Sněmovny lordů, a kmotr jeho ženy Victorie, předseda Labouristické strany Michael Foot, si budou stěžovat v britském parlamentu. Tato fabulace kupodivu zabrala, ale to už byla jeho manželka Victoria zpátky v Praze.

Za zásluhy v architektuře čestným občanem Prahy 5

Rok 1977 byl pro pamětníka těžký. Chartu mu nikdo k podpisu nepřinesl. „Druhá dcera se narodila 18. února nedonošená, na politiku jsem neměl ani pomyšlení, tlaky ale byly hrozné,“ vzpomíná Daniel Špička na atmosféru kolem Charty 77. Ani pod Antichartou jeho podpis není, ačkoli mu kolega tvrdil, že ji údajně jejich jmény podepsala sekretářka z Díla, kde se umělci sdružovali. „Architekty nikdo nezval, nebyli důležití,“ uzavírá tuto kapitolu pamětník. 

Po revoluci pamětník pokračoval v práci na volné noze. Mezi jeho realizace z osmdesátých a devadesátých let patří kromě interiérů také projekty jako rekonstrukce vily Pavla Janáka v Praze na Babě, kostela sv. Václava v Opavě, Císařské kaple na chebském hradě, rezidence velvyslance USA a pomníku prezidenta W. Wilsona v Praze, renesančního kostela v Horním Maršově a další. Zasloužil se o zařazení Lednicko-valtického areálu na seznam UNESCO a v roce 1995 založil s Mikulášem Hulcem Centrum pro ochranu a restaurování architektury CORA, s nímž obnovil zámecké divadlo ve Valticích. V letech 1990–2006 byl uměleckým ředitelem Barokního festivalu Valtice. Jeho posledním velkým projektem se stala obnova Královské dvorany (Šlechtovy restaurace) ve Stromovce v Praze.

Městská část Prahy 5 udělila Danielu Špičkovi v roce 2024 titul čestného občana za přínos v oblasti architektury.

 

 

 

[1] [2] PN zná jména osob, avšak z etických důvodů je neuvádíme

[3] [4] [5] [6] [7] [9] [12] [14] Viz Dodatečné materiály

[8] Na Victorii Reilly vedla StB svazek PO (prověřovaná osoba) s krycím názvem Jehla

[10] Viz ideový spolupracovník | iBadatelna.cz

[11] Zdroj: svazek reg. č. 45677, str. 80

[13] Kandidát tajné spolupráce (KTS) není na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 1/92 kategorií vědomé spolupráce ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon)