„Nejdřív utíkali Němci. My jsme udělali něco, co se pak dělalo i v 68. roce, já jsem to pak dělal i v Praze, že jsme převraceli směrovky, to znamená, že ti Němci utíkali pořád dokola. Pak utíkali Maďaři. Maďaři utíkali s vozy a koňmi. A to zase tam nějací mladí lidé z Olešnice jim vypřahali koně, vždycky když byli dva koně, tak jednoho vypřáhli a nechali je utíkat jen s jedním. A taky obraz, který mám pořád před očima, oni rozhazovali z těch vozů – a my děcka jsme to sbírali – kostkový cukr. A pak přijela taková elitní armáda nesmírně příjemných lidí a to byla rumunská armáda, která to tam všecko osvobodila. Ta se teprve v posledním roce války dala na tuto stranu.“
„Když jsem po roce žádal Národní galerii o prodloužení, tak mi to nepovolili. Načež jsem se ještě pořád pokoušel... Protože jsem si dal úkol, pomoci propagaci české kultury v Německu a v Evropě, měl jsem tedy koncepci, práci a možnosti se mi otvíraly, tak jsem rozvázal pracovní poměr s Národní galerií a požádal jsem ministerstvo kultury o prodloužení pobytu. A dostal jsem odpověď od kádrovnice z Národní galerie, že jsem opustil republiku bez dovolení Galerie a nadřízených úřadů a že jsem emigrant. Tak jsem se stal emigrantem. A mělo to ještě další konsekvence. Ředitel národní galerie byl v AICA, můj ředitel v Bochumi byl taky v AICA, a když se konalo generální shromáždění v Kanadě v roce 1970 – a tehdy běžela ta moje žádost a on to nepovolil, tak přemlouval mého ředitele, který mi to pak řekl, aby mě vyhodil. Což by bývala pro mě byla katastrofa.“
„Když můj otec ještě nebyl v koncentráku, musel pracovat na stavbě a já jsem mu nosil obědy. Jednou jsme šli spolu po Masarykové směrem k nádraží, a už tenkrát se chodilo v kolejišti a nedodržovaly se chodníky. A on šel s hvězdou samozřejmě. A já jsem uviděl v davu proti nám jednoho kluka z naší třídy, o kterém jsem věděl, že je z kolaborantské rodiny. Jmenoval se Vávra a psal se Wawra. Tak jsem řekl tátovi: ,Tati, tam jde ten nácek z naší třídy.‘ A otec mně řekl: ,Běž dál, a neznáš mě.‘ A zmizel, šel stranou, někam do Josefovské. A ten kluk mě skutečně zastavil a zeptal se: ,Cos tam mluvil s tím Židem?‘ A já jsem samozřejmě řekl, že jsem s nikým nemluvil, ,to se ti zdálo, já žádného Žida neznám‘. Ale byl to pro mě hrozný šok, a když jsem přišel domů, měl jsem hrozné myšlenky a brečel jsem.“
„Nezapomenu na jeden zážitek ze Sychrova, kdy jsme se jednou po večeři s Aničkou Masarykovou vydali jen sami dva na procházku a já jsem jí tam říkal, že jsem měl ohromně intenzivní vztah... Že to byl pro mě ideál, její strýc Jan Masaryk, a že jsem přesvědčený, že to nebyla sebevražda, ale že to byla vražda. A ona mi tehdy vyprávěla své zážitky kolem té smrti, že ona byla ráno také v tom bytě, a vyprávěla mi, jak to tam vypadalo, jaký tam byl nepořádek a její názor, že Jan Masaryk byl taková letora, že by býval na to vysoké okno nikdy nevylezl. A ona měla pak taky to pyžamo, které bylo důkazem, že to nemohla být sebevražda. Byl to neuvěřitelný rozhovor...“
„Dvaapadesát jsme maturovali a pro atmosféru je, myslím, důležité: měli jsme nařízeno, že musíme maturovat ve svazáckých košilích. A víte, jak jsme maturovali? Ve svazáckých košilích, v černých oblecích, s černým sakem a se stříbrnou kravatou!“
Petr Spielmann se narodil 11. října 1932. Otec Pavel Spielmann pocházel z česko-německé rodiny, matka byla Češka s kořeny na Moravě a před narozením syna Petra žili rodiče v Drážďanech. Po vzniku Výmarské republiky se ale museli vrátit do Československa a usadili se v severních Čechách - Petr se narodil v Ústí nad Labem. V období druhé světové války měl jako míšenec druhého stupně nastoupit do transportu, ale matka ho uchránila. Konec války strávil u příbuzných na moravském venkově.
Po válce rodina přesídlila do Prahy. Petr Spielmann po absolutoriu akademického gymnázia odešel studovat do Brna dějiny umění na filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Brzy navázal kontakty v uměleckém prostředí, zejména v Domě umění. Po promoci nastoupil v Muzeu města Brna, později odešel do Národní galerie v Praze. V roce 1957 se oženil a založil rodinu. Koncem šedesátých let působil jako odborový předseda v NG a po okupaci dostal nabídku pracovat v Muzeu Bochum v Německu. Se ženou a synem tedy odešel do zahraničí. V roce 1971 byl doma prohlášen za emigranta. Po smrti ředitele bochumského muzea Petra Lea se stal jeho nástupcem. Bochumské muzeum řídil až do roku 1997 a nakoupil do sbírek přes 1200 exponátů od československých výtvarníků, včetně umělců z emigrace. Od roku 1997 žije střídavě v Bochumi a v Brně. V letech 2004-2007 byl děkanem brněnské FaVU. Petr Spielmann zemřel 29. listopadu 2020.
