„Být čistý ve slovech i ve skutcích. Nepodvádět, když něco slíbím, tak to udělám, dodržím. Nevymlouvat se. Nebrat to na sebe, když to nejsem schopný zajistit, aby kvůli tomu neselhalo další kolečko, a podobně.“
„Ten zámek dopadl hrozně. Sochy na prvním náměstí namalovali emailovou barvou namodro, nazeleno. Hygienické zařízení obvyklé v této části světa pro ně bylo neznámým pojmem, takže prokopali podlahu a všechno to pouštěli do místnosti o patro níž. Ta zeď na skále zvlhla, prohnila, načež se to po skále vyvalilo ven, tak se to holt muselo uklidit a začít s tou hygienou někde jinde. Ono to vypadá jako pomluvy, ale je to můj současný zážitek a mohu tedy říct, že je to pravda.“
„Skautingu byla přiznávána větší váha pro výchovu dětí vůbec a pramenilo to z toho, že skauting měl dobrý zvuk mezi občany naší republiky vzhledem k tomu, jak se členové skautingu zachovali v době válečné. Jak byli národnostně uvědomělí, jak byli ochotni pro vlast něco udělat, až do ztráty životů. Protože procentuálně ztráty ve skautských řadách byly v poměru k jiným organizacím vyšší.“
„Je pravda, že jsme v jižním Německu projížděli rozbombardovaným Norimberkem, který z pohledu z okna vlaku působil tedy hrozivě. Zahlédli jsme jenom sem tam nějakou stěnu, tedy stojící stěnu z původních baráků, jinak to byly jen samé sutiny. Což jsme tedy považovali za hrůzný důsledek přežité války a i jako děti jsme si kladli otázku, jestli to ten svět, respektive ta Evropa musela takhle odnést.“
„Je pravda, že obdobně jako v roce 1948, tak v roce 1969, 1970 si komunisté pozvali k rozbití junáckého hnutí členy KSČ. Tím, že jim dali stranické úkoly ve smyslu rozrušit junácké hnutí zevnitř. Straníci museli vlastně tyto příkazy přijmout a plnit a postarat se tak o vnitřní roztříštěnost Junáka, která by přihrávala snahám KSČ. Bohužel je pravdou, že tito straníci nejen tuto úlohu plnili, ale že se tohoto úkolu ujali v takovém rozměru, že vlastně přímo zradili své skautské ideje, o kterých navenek mluvili. Chovali se takovým způsobem, že přisluhovali komunistické straně daleko víc, než si ostatní členská základna Junáka představovala. Čili chovali se přijatelněji k podmínkám zrušení nebo ukončení, než jsme si mysleli my, ostatní členové Junáka. De facto přisluhovali tak dalece a tak široce, že tyto akční skupiny, stranické, došly až k absolutnímu souhlasu ke vstupu do pionýrské a svazácké organizace, jakoby dobrovolnému včlenění.“
Stanislav Špinler se narodil 4. prosince 1930 v Podmoklech, které jsou od roku 1942 součástí Děčína. Když hitlerovské Německo zabralo pohraniční oblasti, přestěhoval se s rodinou nejdříve na Vysočinu, na začátku války do Prahy. V červnu 1945 vstoupil v Praze do skautského oddílu, kde se ale zdržel jen krátce. Po měsíci se rodina stěhovala zpět do Děčína, kde ve skautování pokračoval ve 3. chlapeckém oddílu Podmokly. Jeho družina zaznamenala výrazné úspěchy v prvním poválečném kole Svojsíkova závodu, a díky tomu se v srpnu 1947 zúčastnil celosvětového jamboree (setkání skautů) ve Francii. V roce 1950 absolvoval obchodní akademii, rok pracoval jako účetní a poté jako dělník v národním podniku Kovohutě Děčín. Ke skautingu se po jeho zrušení v roce 1950 vrátil mezi lety 1968-1970 a poté až po listopadové revoluci roku 1989. Stal se vůdcem 217. OS klubu Děčín a sepsal historii skautského hnutí na Ústecku. V roce 2021 žil v Domově pro seniory v Ústí nad Labem. Stanislav Špinler zemřel 25. března roku 2024.
Pořízení nahrávky pamětníka bylo podpořeno Statutárním městem Děčín.
Při druhé obnově skautského hnutí v roce 1968 fungovalo v Děčíně 6 oddílů chlapeckých, 1 vodní, 2 oddíly skautek, 1 smečka vlčat a 2 roje světlušek; při třetím zákazu Skautu v roce 1970 se žádný z nich nepřihlásil do Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže ČSSR
Při druhé obnově skautského hnutí v roce 1968 fungovalo v Děčíně 6 oddílů chlapeckých, 1 vodní, 2 oddíly skautek, 1 smečka vlčat a 2 roje světlušek; při třetím zákazu Skautu v roce 1970 se žádný z nich nepřihlásil do Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže ČSSR
