Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Špinler (* 1930  †︎ 2024)

• narozen 4. prosince 1930 v Děčíně

• po zabrání pohraničních území Německem se s rodinou přestěhoval na Vysočinu, válku strávili v Praze

• po válce vstoupil do skautského oddílu v Praze

• v září 1945 vstoupil do oddílu v Děčíně

• zúčastnil se prvního poválečného jamboree v srpnu 1947 ve Francii

• vystudoval obchodní akademii a při zaměstnání průmyslovou školu

• přes 40 let pracoval jako dělník a technik v podniku Kovohutě Děčín

• během obnovy skautingu v letech 1968-1970 složil vůdcovský dekret

• po sametové revoluci se zapojil do obnovy děčínského skautského střediska Úsvit

• sepsal skautskou historii na Ústecku

• v roce 2021 žil v Domově pro seniory v Ústí nad Labem a byl členem oddílu oldskautů v Děčíně

• zemřel 25. března roku 2024

V srpnu roku 1947 vyjel z Prahy vlak plný skautů na první poválečné celosvětové setkání skautů zvané jamboree, které se konalo ve Francii. Šestnáctiletý Stanislav Špinler ze 3. chlapeckého oddílu Podmokly se této výpravy účastnil a po desítkách let popisuje jamboree jako svůj největší životní zážitek.

Po únoru 1948 zažil zákaz skautování a 40 let pracoval jako dělník, protože odmítl několik nabídek na vstup do KSČ. V roce 1990 odešel do penze a začal se věnovat obnově skautingu v Děčíně a sepsal historii skautování na Ústecku.

Z Podmokel museli v říjnu 1938 odejít

Narodil se 4. prosince 1930 v Podmoklech, které tehdy byly samostatným městem u Děčína. Jeho rodiče přišli do Podmokel (německy Bodenbach) v roce 1921 za prací z východních Čech. Otec Stanislav začal v Děčíně pracovat u firmy AEG a svůj volný čas věnoval prvnímu českému sportovnímu klubu SK Podmokly. Ve fotbalovém družstvu nejdříve dělal rozhodčího, později jednatele a nakonec i předsedu. Maminka Anna pracovala jako porodní asistentka. Svatbu měli v roce 1925 a po ní se narodila pamětníkova starší sestra Anita.

„Život v Děčíně nebyl jednoduchý, tenkrát tam bydlelo ještě poměrně málo Čechů, na panství Thun-Hohenstein jich žilo necelých sedm procent. Po vzniku Československé republiky se do Podmokel přestěhovalo hodně železničářů,“ říká pamětník. V Podmoklech vznikl při výstavbě železniční trati Praha–Drážďany důležitý železniční uzel a dobré dopravní spojení vedlo k rozvoji průmyslu v Podmoklech. Pozemky pro nádraží v Podmoklech poskytli v roce 1852 Thun-Hohensteinové.

„Začalo to thunovským pivovarem a přidávaly se strojírenské podniky jako AEG či Kablo, také čokoládovna Diana. V Podmoklech byla práce a platy lepší než v českém vnitrozemí,“ tvrdí pamětník. V Podmoklech měla filiálku drážďanská firma Linger Werke, které se říkalo Odolka, protože se v ní vyráběla zubní pasta a ústní voda Odol. Tato výroba se po válce přesunula do ústecké Setuzy.

„Život české menšiny se rozrůstal, ale nebylo to nic platné. V roce 1938 začali Němci uplatňovat nárok na Lebensraum, tedy životní prostor, a museli jsme Podmokly opustit,“ popisuje pamětník zábor českého pohraničí, který začal po podpisu mnichovské dohody 1. října 1938. Špinlerovi se spolu s dalšími rodinami přestěhovali na Vysočinu do obce Úsobí, kde jim nabídl možnost ubytování kamarád. Vztahy mezi příchozími z pohraničí a starousedlíky ale byly zpočátku napjaté. „Vytýkali nám, že kdybychom se k Němcům chovali slušněji a nepodněcovali je, neupírali jim práva, tak k takovým politickým zásahům nemuselo dojít. Naši tátové vymlátili sedlákům hospodu a byl klid,“ popisuje pamětník.

Potom prý on a jeho o čtyři roky starší sestra Anita už nemuseli stát ve škole každý den na hanbě, aniž by věděli, co provedli.

Hned po válce vstoupil do Skautu

Nakonec tatínek sehnal byt v Praze u vodárny na pomezí Kobylis a Libně. „Tam jsme bydleli celou válku, vzdušnou čarou kilometr od zatáčky, kde byl podniknut atentát na Heydricha.“ Při heydrichiádě zatkli nacisté jejich souseda, architekta Františka Coufa, který v jejich ulici postavil několik řadových domů. „Vedle architekta Coufa bydlel Čech, co se dal k Němcům. A udal ho, že poslouchá zahraniční rozhlas.“ Františka Coufa i jeho ženu Josefu nacisté popravili 17. června v 18.45 hodin na Kobyliské střelnici, která byla nedaleko pamětníkova bydliště. „V podvečer jsme slýchali střelbu,“ vzpomíná si pamětník.

Rodina se dočkala konce války bez úhony. „V sobotu pátého května jsme čekali na tátu, jestli přijde z práce, jestli se do něčeho nezaplete. Přišel s pistolí, celou válku ji měl v práci přilepenou zespodu šuplíku. A tahle pistolka na náboje 6.35 milimetru pak byla hlavní oporou barikády v Libni, asi padesát metrů od našeho domu,“ popisuje Stanislav Špinler Pražské povstání. Po osvobození odjel otec do Děčína, jehož součástí se Podmokly staly v roce 1942. „Zemský národní výbor ho pověřil k převzetí firmy AEG, která měla kolem Děčína několik poboček.“

Pamětník zůstal s maminkou a sestrou v Praze do konce školního roku a vstoupil se spolužákem ze základní školy Na Korábě do skautského oddílu Don Bosco u salesiánů v pražských Kobylisích. Po přestěhování se dostavil v září 1945 k náboru do skautských oddílů v Děčíně. „Zájemců bylo hodně, skauting měl mezi lidmi dobré jméno za svou odbojovou činnost za války. Sešli jsme se u bývalých kanceláří NSDAP a tam nás třídili podle bydliště do oddílů. Já jsem se stal členem 3. chlapeckého oddílu Podmokly.“ Dostal přezdívku Čigo, pocházela z oddílového pokřiku, který si oblíbil. Klubovnu měli po německých skautech na západním konci Pastýřské stěny.

Stanislav Špinler měl to štěstí, že děčínské skautské středisko Úsvit po válce vedl „Bill“ Holeček, kterému vůdcovský dekret udělil sám zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík. Děčínským skautům se pod jeho vedením dařilo, což dokládá úspěch v prvním poválečném kole Svojsíkova závodu pořádaného v roce 1946. V tomto tradičním a dodnes probíhajícím měření skautských dovedností se jeho družina Kamzíci umístila v okresním i krajském kole na prvním místě.

Jamboree ve Francii byl zážitek na celý život

V celostátním kole skončili sedmnáctí z 27 hlídek a dostali možnost jet do Francie na první poválečné celosvětové setkání skautů zvané jamboree. Konalo se od 9. do 20. srpna 1947 v městečku Moisson vzdáleném asi 70 km severovýchodně od Paříže. Tábor pro 30 tisíc účastníků z 50 zemí vznikl na poloostrově vytvořeném řekou Seinou. „Bylo nás necelých 500 osob včetně členů velitelství a účastnili jsme se tam různých vzájemně poznávacích her a soutěží. Vyměňovali jsme si odznaky, protože jamboree bez výměny - slovíčka change - neexistuje. Byl to nádherný pocit po stísněné válečné době, takhle vyletět z hnízda. A obdivuji Francouze, že to po válce byli schopni uskutečnit a nabídnout ostatním národům,“ oceňuje pamětník.

Pamětník považuje jamboree za největší zážitek svého života a není divu. Jednalo se o velkolepou akci, kterou dodnes připomíná muzeum v městě Moisson. Jamboree mělo vlastní noviny, francouzská pošta vydala speciální poštovní známku a 14. srpna 1947 ho navštívil i tehdejší francouzský prezident Vincent Auriol. Po jamboree jeli ještě do Paříže, kde si prohlédli pamětihodnosti, vyjeli na vrchol Eiffelovy věže a navštívili i Versailles. „Po návratu jsme chodili na besedy s okolními skauty. Škoda, že to netrvalo dál. Pak přišel ten takzvaný Vítězný únor a bylo vymeteno. Přišel zákaz, do roku 1949 jsme museli ukončit činnost, komunisti nám sebrali všechny majetky, klubovny, vybavení, všechno odvezli. Skauting se stal pro nás zakázanou činností,“ konstatuje pamětník. Ještě nějaký čas se scházeli neformálně, ale po roce 1950 se rozešli na studia a do zaměstnání a skautovat přestali.

Pamětník měl kvůli účasti na jamboree ve Francii problémy na obchodní akademii, protože se prý jednalo o sraz imperialistické mládeže. Před vyloučením ho zachránili profesoři. Jeho otec přišel o práci hned po 25. únoru 1948 kvůli příslušnosti k Národní socialistické straně, a protože byl úředník. Sehnal už jen práci dělníka. Pamětník ukončil obchodní akademii v roce 1950 a rok pracoval jako skladový účetní.

„Pak přišla celostátní akce sedmdesát sedm a půl tisíce administrativních pracovníků do výroby, tak mě dali do výroby. Nastoupil jsem do Kovohutí Děčín na třísměnný provoz.“ Jako dělník dostal tři nabídky ke vstupu do KSČ. „Když přišli potřetí, tak jsem je odmítl s tím, že znásilňovat svoje svědomí si nebudu.“

V roce 1953 musel kvůli zdravotním následkům klíšťové encefalitidy přejít na jednosměnný provoz, pracoval jako dělník na ranní směně a při práci vystudoval průmyslovou školu. „Vždycky, když se začalo politicky oteplovat, tak mě udělali technikem. To se stalo v roce 1966 a v roce 1972 mě zase šoupli do dělnické profese. A před rokem 1989 mě zase udělali technikem.“

Po revoluci sepsal historii skautingu na Ústecku

V roce 1968 obnovily skautské oddíly na krátkou dobu svou činnost a Junák se snažil vychovat co nejvíce vůdců a činovníků, kteří s jeho obnovou pomáhali. Mezi těmi, kdo tehdy získali vůdcovský dekret, byl i Stanislav Špinler. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy přišel další zákaz.

„Spřátelená vojska přešla hranice v Hřensku, a hlavně v Petrovicích, kde je lepší terén. Přijeli do Děčína, kde na ně lidé pokřikovali, ale nebylo to nic platné, klec se zase uzavřela. Měli to tvrdě pod palcem, všechno se trestalo, málokdo věřil ve změnu k lepšímu. Ale naštěstí i to jednou skončilo. K našemu překvapení se dala mladá generace do boje za svobodu na Národní třídě a podařilo se jí ten stav zvrátit. Klobouk dolů,“ nešetří obdivem pamětník, který od roku 1979 vychovával po smrti své první ženy dva syny.

Po sametové revoluci se znovu zapojil do obnovy děčínského skautského střediska Úsvit. „Důvěra ve skauta byla dobrá, skauti měli dobrý kredit mezi lidmi,“ vzpomíná. Stal se vůdcem 217. klubu oldskautů v Děčíně a jako člen klubu skautských sběratelů organizoval zájezdy po skautských muzeích a na setkání sběratelů. Takto procestoval celou Evropu. Pustil se také do sepsání historie českého skautského hnutí na Ústecku. „Dnes je všechno na internetu, předtím to znamenalo všechny časopisy Vůdce a Činovník projít a dělat si poznámky. Došel jsem k závěru, že první oddíl skautský ve smyslu Svojsíkova skautingu založil v roce 1920 bratr Novotný v Lomu u Mostu,“ říká Stanislav Špinler.

Vysvětluje, že se český skauting šířil v pohraničí osídleném Němci až po roce 1918. Severočeské oddíly zformovaly 6. ledna 1928 novou župu nazvanou Severočeská skautská župa Přemysla Oráče. Její pokřik „Na severu stráž věrnou vlasti máš!“ dokládá, že skautské oddíly na severu Čech pomáhaly k rozvoji vlasteneckého ducha. V časopisu Skaut-Junák (ročník X., č. 5 – 6 ze dne 29. února 1924, Radiotelegrafické zprávy Skauta-Junáka) našel oznámení o založení pohraniční skautské hlídky v Podmoklech, které se shoduje s údajem v městské kronice „Chronik von Bodenbach“ z roku 1931.

V roce 2021 žil Stanislav Špinler se svou druhou ženou v Domově pro seniory v Ústí nad Labem a stále byl členem oddílu oldskautů. Jeho vzkaz pro mladou generaci zněl: „Být čistý ve slovech i ve skutcích. Nepodvádět, když něco slíbím, tak to udělám, dodržím. Nevymlouvat se. Nebrat to na sebe, když to nejsem schopný zajistit, aby kvůli tomu neselhalo další kolečko.“