„Já jsem na to první setkání naší provincie napsal pár takových řádek. Zaprvé, abychom nepodléhali nadšení. Že stejně, i když teď se na nás dívají sympaticky, takže po většině zůstáváme nenáboženským ateistickým státem. Že nemáme využívat těchto sympatií, máme vystupovat ne jako vlastníci pravdy, ale jako hledači pravdy, poněvadž my tu pravdu hledáme taky, my nejsme vlastníky. A pár takových připomínek jsem tam měl. Že zkrátka nevystupovat se svými zásluhami tak, jak to některé řády, zvláště ty, co byly dosti pasivní, dělají, spíš nechávat na těch druhých, aby nás vyvolávali. Iniciativu nechávat na nich. No jo, ono je takové pravidlo: ‚Nemluvte o Pánu Bohu, pokud se neptají, ale jednejte tak, aby se ptali.‘ Vono to není jednoduchý, člověk to dělá léta a léta, a voni se furt neptaj! A když se zeptaj, tak je člověk tak nadrženej, že by je tím zahrnul. Čili, to jsem tam také psal – odpovědět jednou větou a nechat svobodu těm druhým, jestli se chtějí ptát dál, nebo ne.“
„To jsem taky říkal, jak jsem odjížděl na tři měsíce do Ruska do Akademie dělat toho konzultanta. Oni teoretici matematici byli mnozí z nich o hodně lepší než já, ale neměli praxi. My jsme měli počítače a dotahovali jsme to. No, a tak dali naši estébáci instrukce KGB, aby mě sledovali. A oni ti kágébáci respektovali akademickou půdu. Nešli dovnitř do Akademie, ptali se stranických šéfů a těch spolupracovníků. No jo, ale já jsem tam publikoval tři práce s předsedou komunistické strany, my jsme byli kamarádi, takže jim podal výbornou odpověď: ‚Prosím vás, nezdržujte ho těmi náboženskými věcmi, on tady nic nerozšiřoval. Když jsme se zeptali, tak odpovídal na otázky zcela otevřeně, že je věřící atd., ale nezdržujte ho, jeho práce je pro nás tak důležitá, aby nebyl rušenej!‘“
„Vzhledem k tomu, že jsem se nijak netajil, že jsem věřící, tak šéf školského odboru v Poličce přišel do gymnázia a říkal, že mně nesmí dát doporučení na vysokou školu. Ale to bylo tak Boží řízení, že tenkrát bylo vysílání Moskvy pro Československo, v neděli, tak půlhodinovej pořad, nevím přesně. A oni zrovna vysílali o naší rodině, v únoru roku 1955, kde říkali: ‚Osm dětí, chudoba celkově, a oni živili od února roku 1944 tři ruský parašutisty‘, teď nás tam vychválili. Tak bylo společensky neúnosný, aby člověka, který má takový původ – tatínek dělal v kamenolomu, maminka byla u nás doma – celkově tedy kádrovej původ dobrej, vysvědčení jsem neměl špatný, aby mě nepustili na vysokou školu z politických důvodů, když nás Moskva chválí, ne? Tak ten školskej šéf řekl: ‚Dobře, tak ho na tu vysokou školu pustíme, dejte mu doporučení, ale nesmí studovat obory, kde by pak přišel do styku s lidmi.‘“
„Když skončila válka, tak přišli ti tři Rusové, už ověšení metálama, bylo to asi tak 10. května 1945. No a tak, nás bylo jedenáct, osm dětí, babička, rodiče, pak ti tři Rusové. Tak maminka udělala bramboračku a vdolky, seděli jsme venku a jedli jsme. Začali jsme, a z lesa, kam to bylo asi padesát metrů, ze tří stran barák obklopenej lesem, z jedný strany luka, tak se vynořili dva mladí Němci. No kluci, zajatci. No tak: ‚Němci, bude se střílet. Zastřelíme je!‘ Tatínek říkal: ‚A proč bys je střílel? Co o nich víš?‘ Maminka sloužila u Němců, tady v Praze, tak se domluvila německy. To byli kluci ze Svitavska a vraceli se z války. No a tak tatínek říká: ‚Vzpomínáš, jak jste byli vytřesený, když jste se před rokem a čtvrt přihlásili? Tak tady máš bumagu a napíšeš, že to jsou normální němečtí kluci, kteří se vrací z války, a jsou rádi, že je konec války. Aby je nějakej blázen jako ty taky nechtěl zastřelit.‘ Nakonec sedli k nám ke stolu a naobědvali se s námi.“
Josef Šplíchal se narodil 1. března 1937 v Poličce manželům Štěpánovi a Františce Šplíchalovým. Dětství prožil v lesích Vysočiny, na samotě zvané Pasíčka, poblíž Proseče. Po maturitě na poličském gymnáziu vystudoval matematicko-fyzikální fakultu a nastoupil vědeckou dráhu ve Výzkumném ústavu hutnictví železa. Od svých gymnaziálních let udržoval intenzivní kontakt s tajně působícími členy řádu salesiánů, jehož členem se stal v roce 1960. Kněžské svěcení přijal po ukončení teologických studií v Římě roku 1968. Pro své aktivity v rámci skryté církve se brzy dostal do hledáčku StB. Před vážnějším postihem ho chránilo renomé v odborných kruzích a spolupráce se Sovětskou akademií věd. V době normalizace byl pověřen organizační stránkou teologických studií salesiánského řádu. Po listopadu 1989 vedl odbor vysokých škol na ministerstvu školství a oficiálně se zapojil do pastorační služby a pedagogické činnosti.
