Tomáš Šponar

„Šedesátý osmý rok hraje v mém životě zásadní roli, okupace byla věc, která mě vyloženě štvala. Budu upřímný: my jsme neměli úplnou jasnou představu, jak má nebo nemá demokracie fungovat, jaká je nebo není alternativa ke komunistickému režimu, nás to jenom bezbřeze štvalo, věděl jsem, že to není dobré a musí to přestat. Moje představa byla, že by soudruzi měli hodně povolit. Tehdy jsem byl něco jako osmašedesátník, mně by bývalo stačilo ten systém reformovat, stačilo by mi jet se podívat do Vídně, mít tady víc novin, lepší hudbu atd., byl jsem dvacetiletý člověk, bez politického backgroundu, ale ta vojenská okupace byla traumatizující věc, která podle mě měla přestat okamžitě. Když bylo v roce 1988 dvacáté výročí okupace a já měl kousek před narozeninami, řekl jsem doma, aby se nebáli, že jedu za kamarádem, a 21. srpna jsem šel z nádraží rovnou na Václavák. Tam se sešla dost velká demonstrace, komunisté tím byli totálně zaskočení. Ono se to tak vyvíjelo, že nejdřív nás bylo pár pod koněm. Potkal jsem tam pár kluků, který jsem už tehdy znal, třeba mladého Dobrovského, věděl jsem, nebo spíš tušil, že to jsou lidi napojení na disidentské kruhy. Já tam byl čistě spontánně, říkal jsem si, jestli se má proti něčemu demonstrovat, tak proti tomuhle. Z bočních ulic přicházeli lidi, přišli se podívat, sebrali odvahu, najednou byla asi třetina Václaváku plná. Pak se šlo dolů, někam ke Staromáku, pak na dnešní Palachovo náměstí, před filozofickou fakultou se nedalo projít, protože se chtělo jít na Hrad, pak se šlo ke Karlovu mostu a tam stál policajt a lidi na něj začali řvát: ‚Gestapo! Gestapo!‘ V kontextu toho, co už dnes víme, to bylo plně na místě, ale tehdy mi to přišlo strašně kontroverzní, protože jsem o tom tenkrát nic nevěděl.“

„V jednom momentu, který považuji pro Liberec, pro tu školu a pro tu chvíli za zásadní, vystoupil student z DAMU, bohužel mu už nepřijdu na jméno ani na příjmení. Byl to mladý sympatický člověk, který podal osobní svědectví z té demonstrace. To zapůsobilo ve dvou rovinách. Jednak ve všech vzkypěla krev, na druhé straně ale visel otazník, co bude dál? Na to je třeba reagovat – ale jak? V tu chvíli ti svazáci, funkcionáři, tváří v tvář tomu osobnímu, emocionálnímu svědectví, vlastně dobře postavenému, zůstali paralyzováni, neměli na to co říct, nebylo k tomu co dodat. V tomto momentu jsem si řekl, že se něco musí stát. Ta výzva ke stávce už zazněla, Praha nebo ten hlavní proud už se rozbíhal ke studentské stávce. Zdvihl jsem se a řekl jsem, že budeme stávkovat. Nastal zajímavý moment, když jeden ze spolužáků do pléna řekl: ‚No, počkejte, ale jací političtí vězni? Za co se to tady vlastně bereme?‘ Podvědomě jsem zareagoval, myslím si, dobře a smetl jsem to ze stolu: ‚O tom tady nebudeme polemizovat, prostě političtí vězni tady jsou, a kdo chce stávkovat, tak ať se shromáždí tady v tom koutě.‘ Objevili se další lidé – určitě to byl Ivoš Luňák, později hlavní postava, schopný organizátor, který udával směr, dokázal zanořit kormidlo do bouřlivé vody a krátkým vystoupením tomu dal formu. Dále to byl Láďa Pimek, který už je na pravdě boží, bohužel, člověk, který revoluci moc pomohl, horolezec, orientační běžec, sportovec, skvělý student a hlavně perfektní parťák. Měl nehodu na začátku devadesátých let, na jejíž následky zemřel. Jeho jméno by nemělo být zapomenuto. Kdybych měl říct dva lidi, kteří tomu dali hlavu a patu, tak to byli ti dva, Ivoš Luňák a Láďa Pimek. Dokázali tomu dát smysl a formu, dokázali se napojit a pochopit celý smysl toho, co se děje. Byli taky starší o pár roků než my a to přece jenom asi rozhodovalo. Kvečeru jsme se v tom koutě sešli. Úplně na začátku se to odehrávalo v půdorysu dvou entit: jedna byla ta kulturní, lidi z divadla a z kapel, a ta druhá, to byli sportovci z horolezeckého oddílu, volejbalisti a lyžaři, zkrátka, zapojily se takové ty autonomnější aktivity.“