Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Spurný (* 1955)

• narodil se 14. července 1955 v Kyjově

• dne 1. září 1975 napsal dopis řediteli SŠ o ukončení docházky kvůli porušování základních lidských práv na škole a v zemi

• demonstrativní sebevražda kvůli povolávacímu rozkazu

• v lednu 1976 zadržen StB a obviněn z příživnictví

• v únoru 1976 odsouzen k půl roku vězení s podmínečným odkladem na dva roky

• dne 4. července 1976 následovalo další zadržení, pět a půl měsíce pobýval ve vazbě

• roku 1983 podepsal Chartu 77

• tisk Revolver Revue a samizdatových Lidových novin

• členem redakce Informačního servisu

• autor týdeníku Respekt

Narodil se 14. července 1955 v Kyjově. Jeho otec byl mistrem v místní šroubárně – na počátku padesátých let vstoupil do komunistické strany a až do normalizace byl jejím řadovým členem. Protože se nijak neangažoval ani během snah o reformu strany během Pražského jara, stal se z něj po sovětské okupaci nadějný kádr. Dostal nabídku vystudovat VUML a poté získal post náměstka ředitele okresního masokombinátu.

Matka trpěla silnou nedoslýchavostí, což bylo v tehdejší době na malém městě stigmatizující. Byla však vášnivou čtenářkou a tuto zálibu přenesla i na svého syna.

Jaroslav Spurný četl moderní literaturu už před nástupem na střední průmyslovou školu v Břeclavi. Mezi jeho formativní autory na střední škole patřili Camus, Sartre a Beckett. Od nich přejal existenciální pojetí osobní svobody. Kvůli svým dlouhým vlasům a nezávislému postoji se však brzy dostal do střetu se svým otcem a především s ředitelem střední školy Miloněm Chudáčkem, bigotním komunistou a bývalým vysokým funkcionářem Vojenské akademie. „Jednou si ředitel na mě stěžoval otci, který zaujal typickou pozici. Řekl mi: ‚Mysli si, co chceš, ale jestli chceš něčeho dosáhnout, tak to před ním neříkej.‘ Hádali jsme se a on pronesl, že houby vím, jak to ve straně chodí, že mu můžou jít po krku a zlikvidovat ho. V tu chvíli mi došla praštěnost režimu – nevýznamný komunistický funkcionář, ve kterém jeho spolustraníci vzbuzují obavy o život,“ vypráví pamětník. „Pro mě je strach jedna z nejodpornějších lidských vlastností. Chápu přirozenou obavu ze smrti, ze ztráty bližního a tak, ale ne strach, který člověka zahání do kouta a nutí ho kličkovat před skutečností a lhát sám sobě,“ dodává.

Protestní dopis

Po několika dalších konfliktech s ředitelem a jeho kampani proti dlouhým vlasům se Jaroslav v roce 1974 rozhodl školu krátce před maturitou přerušit a odstěhoval se do Brna. Zařadil se tak mezi tzv. generaci outsiderů. V letních měsících žil jako tulák, čímž porušoval tehdejší zákony, a dennodenně mohl být obviněn za porušení paragrafu o příživnictví. Jeho touha po svobodě však byla silnější. Cestoval po republice autostopem a načerno vlakem, přespával v parcích a na nádražích.

V Brně se setkával s komunitou zdejších „mániček“ a studentů hudební konzervatoře, u kterých našel podobný pohled na svět a podporu. Účastnil se koncertů, představení Divadla Husa na provázku, na která chodil zadarmo na falešný průkaz konzervatoře, a dostával se také do prvních drobných konfliktů se Státní bezpečností. Nejvážnější tehdy bylo jeho zadržení na nádraží v Brně, kdy ho policisté odvedli na služebnu a přivolaní příslušníci StB mu hrozili zatčením kvůli knihám, které měl s sebou. „Zachránilo mě, že jsem je měl půjčené z knihovny, kde zůstaly nezničené a zapomenuté v regálu. Šlo myslím o Sartra, další autory už si nepamatuji.“ 

Na živobytí si vydělával jako pomocný dělník ve velkém skladu nábytku. I tady se ale brzy dostal do konfliktu, když odmítl vstoupit do ROH. Proti výhrůžné reakci vedení jej však překvapivě podpořili jeho kolegové – stěhováci.

Po návratu do školy 1. září 1975 se Jaroslav Spurný rozhodl pro rázné gesto, kterým se vědomě odřízl od establishmentu a dal ostatním i sobě najevo, že s komunistickým režimem nechce nic mít. Předal řediteli Chudáčkovi krátký dopis, v němž prohlásil, že své studium ukončuje kvůli porušování základních lidských práv na škole i v zemi.

Povolávacímu rozkazu k nastoupení povinné vojenské docházky, který přišel pár dní poté, se vyhnul demonstrativním pokusem o sebevraždu. Další dva měsíce strávil v psychiatrické léčebně v Kroměříži. „Ten pobyt mě dost inspiroval,“ vypráví pamětník. „Díky diskusím s primářem oddělení a později skupinové terapii, kterou tehdy vedl profesor Kratochvíl, mi definitivně došlo, že je skvělé zůstat outsiderem a že taková volba není prohrou, ale projevem sebevědomí.“

Léčebna v Kroměříži se tak pro něj stala v následujících dvou letech skutečným útočištěm a ochranou. V dalších letech se sem dobrovolně uchýlil ještě pětkrát, vždy na krátkou dobu – týden nebo čtrnáct dnů. Kromě jiného léčebnu využíval jako únikový azyl při zadržení Veřejnou bezpečností. „Když mě zatkli policajti, sehrál jsem, že mám třeba deprese, a oni mě odvezli do léčebny, namísto abych nafasoval nějaký paragraf,“ vysvětluje Jaroslav Spurný.

Po prvním propuštění z Kroměříže v listopadu 1975 se vrátil do Břeclavi, kde si spolu s nově objevenými přáteli Mariánem Kamenským – později po emigraci úspěšným „německým“ karikaturistou – a Pavlem Osuským pronajal malý byt. Kvůli jeho minulosti a postojům pro něj už ovšem bylo obtížné najít práci. V lednu 1976 se navíc dostal do prvního vážného konfliktu s StB. Marián Kamenský totiž ve společném bytě na zeď napsal: „Přežili jsme Hitlera, přežijeme i Brežněva.“ Den poté k nim vpadla StB na domovní prohlídku. „Nijak nezdůvodnili, proč přišli, nebo si to aspoň nepamatuji,“ říká pamětník. „Nevím ani, co je k nám přivedlo. Tak se to sešlo. Samozřejmě si hned všimli nápisu, zatkli nás a odvezli na stanici. Dovolil jsem si pronést na jejich služebně něco o lidských právech, načež jsem dostal dvě velmi ponižující facky. Po té události se k mému existenciálnímu pojetí svobody přidalo i to institucionální.“

Ve vězení

Jaroslav Spurný byl obviněn z příživnictví a v únoru 1976 odsouzen k půl roku vězení s podmínečným odkladem na dva roky – snažil se před soudem hájit sám, ale pak zjistil, že rozsudek měl soudce napsaný už dopředu. Pokoušel se proto ztratit z dohledu a odjel na východní Slovensko, kde krátce pracoval jako pomocný dělník v městě Svit. Po měsíci se však vrátil do Kyjova – poté, co jej i na Slovensku dvakrát zadrželi – a nastoupil do tamních skláren.

Těsně před vypršením zkušební lhůty opět podal výpověď a krátce nato byl 4. července 1976 znovu zadržen. Policie jej nejprve obvinila z držení a rozšiřování drog, když u něj našla triphenidyl, lék s psychotropními účinky. Protože ovšem nebyl na seznamu zakázaných látek, změnili obvinění a později i rozsudek na trest za příživnictví kvůli tomu, že pamětník nebyl týden v práci. K výslechům přitom nebyl ani jednou přivolán právník a ten přidělený ex offo jej ve vazbě ani jednou nenavštívil. Ve vazbě strávil Jaroslav Spurný pět a půl měsíce. Byl zařazen do oddělení pro muže do třiadvaceti let.

Podle jeho zkušeností byla naprostá většina z jeho patnácti spoluvězňů, kteří se postupně vystřídali v cele, odsouzena kvůli zástupným důvodům. „Skutečný kriminálník tam byl jen jeden, kradl auta,“ vypráví pamětník. „Jinak jsem byl na cele například s patnáctiletým klukem, kterého udal nějaký komunistický pohlavár. Ten kluk dal pár facek jeho synovi za to, že obtěžoval jeho mladší sestru. Odsouzen byl za vydírání. Ještě neměl dokončenou základní školu a večer brečel steskem po mamince.“ Pobyt ve vězení Jaroslav Spurný využil ke studiu trestního zákoníku a v dalších případech se pokoušel obhajovat sám.

Setkání s Miroslavem Tichým

Když byl téměř po půl roce propuštěn, a to v polovině prosince 1976, uchýlil se po pár dnech a dalším zatčení do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Spřátelil se tu s výtvarníkem a fotografem Miroslavem Tichým, který jej už předtím inspiroval svým pasivně rezistentním postojem vůči komunistickému režimu. „Oslovil mě svou důsledností. Komunistickému režimu se snažil nedat jedinou korunu. Nechodil do obchodů, žil z toho, co našel, oblečení si šil sám z různých zbytků textilu. Fotoaparáty si vyráběl z materiálů sesbíraných na smetišti. Žil velmi svobodným životem, ze kterého nikdy neuhnul,“ vysvětluje pamětník.

Na jaře 1977 se Jaroslav Spurný přesunul do Olomouce, kde se poprvé skutečně zapojil do protirežimních aktivit, konkrétně v disidentské skupině kolem Václava Stratila a Jiřího G. Janečka. Přepisoval zakázané knihy, navštěvoval soukromé koncerty undergroundu i přátel z brněnské konzervatoře, účastnil se happeningů Milana Kozelky a neoficiálních výstav. Vedle toho se sám věnoval psaní poezie. Na živobytí si vydělával jako hlídač na parkovišti.

V září 1977 se účastnil dvoutýdenního setkání v domě svého přítele Miloše Kolbela v Kyjově. Spolu s kapelou Smetol a Miroslavem Tichým tu vytvořili undergroundovou hudební nahrávku doprovozenou jeho básnickými texty, které údajně pochválil Ivan M. Jirous. Klíčovým bylo sblížení se s budoucím novinářem Ivanem Lamperem, s nímž později spoluzaložil Nezávislé tiskové středisko a týdeník Respekt, a s budoucí ženou Kateřinou. S ní se v roce 1978 přestěhoval do Zlína (tehdejšího Gottwaldova), kde se jim v tomtéž roce narodila první dcera.

Zlínský disent

Pro Jaroslava Spurného to byl radikální životní zlom. Protože nemohli najít bydlení, nastěhovali se do třípokojového bytu své tchyně a Jaroslav nastoupil jako pomocný dělník do podniku Restaurace a jídelny. Brzy se ale zapojil do aktivit zlínské disidentské skupiny kolem Stanislava Devátého a Bedřicha Koutného. Jeho žena přepisovala na stroji a on různě pomáhal s kompletací a rozšiřováním zakázaných knih (např. Orwellových románů 1984 a Farma zvířat), rozšiřoval cyklostylová vydání Infochu a zpráv VONS, které se tiskly například u Bedřicha Koutného ve sklepě.

„S StB jsme měli zvláštní vztah. Ve Zlíně měla asi dvanáct členů, všechny jsme je znali a zároveň oni znali nás. Já jsem stál zřejmě trochu stranou jejich pozornosti tím, jak jsem se pořád stěhoval, nestačili mě asi moc registrovat, v každém případě jsem byl ve Zlíně na předvolání všehovšudy na jediném výslechu na StB a ten překvapivě skončil dříve, než mi byla položena otázka,“ říká Jaroslav Spurný.

Ve Zlíně také prožil obrat ke katolické víře. V roce 1981 přestal pít alkohol, jíst maso, skončil s kouřením a dva a půl roku se věnoval meditacím. Účastnil se seminářů kněze Jana Jiříčka, šířil tehdy čerstvé „ekumenické“ výtisky Bible, v domě manželčiných prarodičů v nedalekých Napajedlech pořádal semináře, kterých se jako přednášející zúčastnil Josef Zvěřina, a s manželkou navštěvovali semináře pořádané olomouckým katolickým aktivistou Vítem Pelikánem. V roce 1984 se pamětník spolu s rodinou přestěhoval do Prahy, kde se živil mytím oken a broušením parket v podniku Úklid. 

Tiskařem Revolver Revue a Lidových novin

Krátce po příchodu do hlavního města podepsal Chartu 77 a dál se podílel na aktivitách disentu. V bytě v pražském Střížkově začal v roce 1985 tisknout na cyklostylovém rámečku Revolver Revue, kterou spoluzaložili jeho přítel Ivan Lamper, Viktor Karlík a Jáchym Topol. V edici RR mu roku 1988 vyšla novela Minimální román.

Manželka Kateřina dál přepisovala zakázané knihy a výtisky Infochu. Poté, co se v roce 1987 podařilo ze zahraničí ilegálně přivézt výkonnou kopírku, tiskl Jaroslav Spurný s manželkou u nich doma i podstatnou část vydání Lidových novin. „Jeden z našich sousedů byl komunista. Když jsem se s ním po revoluci bavil, říkal, že o nás věděl. Divil se, co to u nás v bytě pořád bliká, a došlo mu, když viděl ty obrovské tašky, že něco podvratného tisknu. Ale nikdy nás neudal.“

Jak probíhalo předávání textů a vytištěných kopií, si dnes už Jaroslav Spurný nepamatuje. „Tiskli jsme toho dost, už si na to nevzpomínám. Vím jen, že jsem každý týden odnášel objemné tašky s výtisky. Papír a blány a snad i barvy jsme kupovali v několika pražských papírnictvích, která jsem pravidelně objížděl.“

Během dění v roce 1989 se zúčastnil demonstrací 21. srpna a 17. listopadu. „Byli jsme tehdy v listopadu na demonstraci s celou rodinou. Šli jsme z Vyšehradu s demonstrací a já jsem sledoval, jak přibývají další a další lidé. V tom průvodu vládla zvláštní atmosféra, jiná než jindy. Tušil jsem, že se něco stane, a tak jsem ženu s dcerami poslal těsně před Národní třídou domů. Byl jsem pak jeden z posledních, komu se podařilo uniknout těsně před brutálním policejním zásahem,“ vypráví Jaroslav Spurný. Nejsilnější zážitek si však nese až z demonstrace 19. listopadu na Václavském náměstí. Probíhala totiž téměř celá ve výmluvném tichu, drženém za údajnou oběť předchozí demonstrace. „Průvod kroužil stále dokola Václavským náměstím a nad ním panovalo hluboké ticho. Byla to síla a bylo naprosto jasné, že komunismus končí, ještě teď mám z toho poznání slzy v očích.“

Investigativním novinářem

Během revolučních dní se podílel na ustavení Nezávislého tiskového střediska a 20. listopadu se stal členem redakce Informačního servisu, který se později transformoval v týdeník Respekt. V něm se začal specializovat na bezpečnostní problematiku a investigaci poté, co se redakci jako informátoři nabízeli estébáci, kteří se pokoušeli přeběhnout na druhou stranu. Psát však podle svých slov začal jen náhodou.

„Když přišel první estébák s informacemi do redakce, nebyl zrovna nikdo z redaktorů volný, a tak jsem ho vyslechl já a sepsal jsem jeden ze svých prvních textů. Když pak někdo přišel a chtěl si pohovořit o armádě a estébácích, korupci komunistů, poslali ho za mnou. A tak mi to zůstalo. Já se vlastně od začátku zabývám investigativní žurnalistikou, i když jsem tehdy ještě nevěděl, co to vlastně je.“

Ve své novinářské práci se Jaroslav Spurný tedy zaměřoval především na vznik nových tajných služeb a speciálních protimafiánských a protikorupčních policejních jednotek, odhalování bankovních tunelů a defraudací veřejného majetku a brzy se stal předním investigativním žurnalistou. V roce 1994 jako první popsal klasické tunelování bank, konkrétně Kreditní a průmyslové banky. Mezi další významné texty patří jeho odhalení v kauzách Motoinvest, Chemapol, články o ruských mafiích a tajných službách v České republice, později o veřejných zakázkách a státních podnicích a mnoho dalších. Za svou práci dostal novinářské ceny Karla Havlíčka Borovského a Ferdinanda Peroutky a spolu s kolegou Ondřejem Kundrou Cenu za nejlepší investigativní článek roku 2011.