Jaroslav Spurný

„Já bych asi použil to slovo ‚mejdan’. Byl to neskutečnej mejdan, víceméně bez alkoholu, protože se tam moc nepilo – večer už jsme si to pivo dávali. Byl to takový výbuch radosti, očekávání, zvědavosti, bezradnosti, všeho dohromady. Něco, kde se cítím strašně dobře. Kde přichází věci, který jste neznal. A zároveň tam vznikalo to Nezávislý tiskový středisko, u něhož jsem tak nějak tušil, že je strašně podstatný. Protože pak se to začalo organizovat, začali tam jezdit taxikáři a studenti. ‚Nastoupil’ tam k nám – prostě najednou se tam objevil taxikář jménem Pepa Zajíček, neskutečně energický člověk. Tady tenhle člověk – taxikář – vlastně když viděl, co děláme, viděl naše nadšení a viděl naše schopnosti, které dokázal nějak emočně ohodnotit, tak začal objíždět tiskárny a začal tam to, co jsme dělali, těm tiskárnám nutit – že to musí tisknout. Takže on dokázal během týdne zvednout náš náklad – my už jsme ze začátku měli trochu přístup k tiskárnám – třeba z deseti tisíc na sto tisíc kusů. Na sto dvacet tisíc kusů, které se rozdávaly zdarma. My jsme to dávali studentům a těm taxikářům, kteří to rozváželi po celém Československu. Nosilo se to do vlaků, ty vlaky to vždycky někde vyhodily. Vím, že si to lidé četli, chodily nám – a to byla taky moje práce – fakt stovky dopisů.”

„Devatenáctýho jsem se pravděpodobně... buď mně to někdo zavolal, nevím, jak jsem se to dozvěděl – dozvěděl jsem se o smrti Martina Šmída. Což, jak se později zjistilo, nebyla pravda. Co jsme udělali: dohodli jsme se s dětma – to už jsme riskovat nechtěli – že zůstanou doma, a my jsme hned dopoledne s manželkou vyrazili na Václavské náměstí. Tam bylo relativně dost lidí, ale nebyla to žádná demonstrace. Ty lidi chodili po chodnících kolem dokola Václaváku – tiše, nikdo nic nekřičel. A jenom z tlampačů se ozývalo pravidelně – já nevím, co čtvrt hodiny nebo co dvacet minut – hlášení, že informace o smrti Martina Šmída je nepravdivá, že se na Národní třídě nic nestalo, že všechno bylo v pohodě. Ale přitom jsem věděl – to bylo vidět – že všichni ty lidi, kteří jsou na tom Václaváku, jsou přesvědčeni, že ten režim překročil, co šlo. A tam byla atmosféra, kdy – tam byli normální lidi – kdy jsem si uvědomil, že ten systém skončil. Že ty lidi, kteří tam tiše chodí dokola, že jsou vlastně jakýmsi poselstvím, že jsou znamením. Pro mě byli znamením toho, že to končí. Dodneška mě vlastně vzpomínka na to dopoledne nějakým způsobem dojímá. Na tu atmosféru, která byla neskutečně silná.”

„Ono samozřejmě ta osmdesátá léta, ten konec osmdesátých let nebo druhá půlka osmdesátých let byl do jistý míry i v tom disentu střet generací. Byli tu lidi – osmašedesátníci nebo zakladatelé Charty 77, lidé, kterým je dneska, pokud žijí, kolem osmdesáti pětaosmdesáti. Ale pak tu byla ta mladší generace, která vyrostla spíš z undergroundu. Ale byli to lidi většinou o pět, někdy o deset let mladší než já a ti se trošku – aspoň tedy v Praze – bouřili – ale vlastně i jinde – bouřili proti takovému tomu umírněnému disidentskému, lehce levicovému a lehce osmašedesátým štrejchnutému protestu. A měli svůj vlastní protest, který byl daleko ostřejší. Který už nepočítal s žádným mezistupněm mezi socialismem a kapitalismem. Který jaksi nezažil tu svobodu těch šedesátých let, která vlastně vznikala nějak odshora – který naopak chtěl tvořit tu svobodu odspodu. Dělali to ty lidi sami.”

„To byla celkem běžná záležitost. To nebyl žádný můj osobní nápad, žádný můj vynález. Já nebudu říkat, že se to běžně dělalo, ale prostě znal jsem lidi, kteří už přede mnou se vojně vyhnuli tímhle způsobem a po mně zase. Taky jsem byl iniciátorem u asi pěti deseti lidí, že se vojně vyhnuli tak, že buď demonstrovali sebevraždu, nebo se pokusili sehrát nějakou duševní úchylku nebo tak. Já jsem si skutečně podřízl žíly a kouzelný bylo na tom, že jsem relativně dost krvácel, ale zároveň jsem věděl, že nemůžu zemřít, že prostě tady tohle říznutí, že když si neuříznu ruce, že nevykrvácím, že by to muselo být opravdu hluboké, že se ta krev zastaví. Takže jsem udělal trochu nepořádek na veřejným místě, na veřejným záchodku – ale zavřenej. Pak, když už jsem viděl, že to vypadá dost šíleně a že někdo zavolá tu sanitku, tak jsem ty dveře otevřel. A teprve asi pátý člověk, kterej mě našel – nebo čtvrtý člověk, který mě našel – tak tu sanitku zavolal, takže to trvalo.”

„Mohl byste nám, prosím, popsat, jak probíhaly výslechy?“ – „Nebylo to, nebylo to nic, nic hroznýho, jako úplně před tím, než mě dali do vazby, tak se mě různě ptali, koho znám, a teď mně předkládali fotky lidí z undergroundu a lidí z disentu a jestli je znám a tak dál. A teď jako ti estébáci úplně moc nechápali jednu základní věc, jak jakoby ty lidi, který jsou trošku mimo ten režim, jak se vlastně poznávají. Jak je [to] možný, protože já jsem relativně dost cestoval po Česku. A oni vůbec nechápali, jak já prostě přijedu z Brna do Olomouce a najdu tam ty lidi, který prostě mají stejný smýšlení jako já, můžu jim věřit. Nedokázali pochopit, jaký máme mezi sebou poznávací, poznávací znamení. A ono to bylo vlastně jednoduchý, každé město mělo lidi, kteří se snažili něco dělat. A protože nebylo moc míst, na kterých se dalo sejít, tak se scházeli v hospodách. Vždycky to byla tak jedna nebo dvě hospody, ve kterých je trpěli, a tu hospodu jste hodně rychle našli i ve velkým městě, i v Praze. Nebo jste už o tom slyšeli a tak dál. Takže to byl vlastně jejich velký zájem, koho znám, jakým způsobem si ty informace předáváme.“

„Ta samotná vazba byla svým způsobem úžasná. Protože když vás zavřou, a vy si v tom vězení, což byla místnost ne větší než tady tohle, ve které sedí čtyři lidi, v tý vazbě... Čtyři lidi na prostoru dva a půl krát čtyři a půl metru. A na tom prostoru je i záchod, podotýkám, a záchod, který není nijak oddělený od zbytku místnosti, tak je to hodně ze začátku drsný. Ale zároveň, tak zhruba trvalo to týden, než jsem si začal uvědomovat, že to je sice drsný, ale že jsem se dostal na místo, které mě nemůže zlomit. A já jsem paradoxně za těch šest měsíců, co jsem byl ve vazbě, dospěl k názoru, že ta vnitřní svoboda, moje, není zlomitelná ani tím komunistickým režimem, ani tím vězením, ani těmi připitomělými estébáky, kteří mě vyslýchali, ani těmi, kteří mě, kteří mě z něčeho obviňovali. No, a to bylo neuvěřitelný, to znamená, že samotný pobyt ve vazbě byl vlastně do jistý míry radostí.“

„Já jsem odcházel ze školy s tím, že jsem tam... s tím, že ta škola porušuje základní lidská práva. Já se vám teda přiznám, že jsem o lidských právech moc nevěděl, ale tenhle vzkaz jsem tam nechal. Což evidentně ten ředitel poslal na ta ‚správná‘ místa, řekl bych, že na StB. No a zhruba asi deset měsíců po tom, co jsem opustil školu, tak jsem byl zatčen. Ale já už jsem byl za těch deset měsíců zatčen víckrát, protože už jsem se začal pohybovat, řekněme, ve společnosti, která... kde bylo jasný, že to není úplně společnost, která by budovala ten komunismus. Byli to lidé, kteří protestovali, byli to lidé, kteří četli, knihy tehdy jako. Bylo to dost neuvěřitelný, že mně třeba policajti zabavovali knihy, který jsem si předtím půjčil v knihovně. V těch knihovnách někdy zůstaly knihy, který tam vlastně nepatřily, který byly zakázaný, protože knihovníci je zapomněli vyřadit. A já, když jsem si je půjčil a pak mě zadrželi policajti, tak mi ti knihy zabavili. Bylo to prostě takový zvláštní. A ono to tak logicky směřovalo tady k tomu zatčení. Prostě jednou mě a mého kamaráda, který už je dávno mrtvý, na nádraží v Přerově kontrolovali policajti, nějak jsme se nezdáli, odvezli nás na služebnu a pak zjistili, že jsme vlastně takový, jak to ten policajt správně řekl, ‚materiál vhodný pro basu‘, pro vězení. A pak už se jenom hledalo, zřejmě se jenom hledalo, jak nás zavřít. Pak jsem ve vězení strávil šest měsíců.“

„Blány jsme většinou fasovali, někam jsme si pro ně chodili, ale kam, to už nevím. Papíry nám Ivan Lamper proplácel, ty jsme kupovali. Jezdil jsem po Praze a znal snad všechna papírnictví. Vlastně i ty blány se daly koupit. Texty nám sem nosili nebo jsme si je předávali po hospodách. Detaily si ale nepamatuji, jen ty hory papírů u nás v bytě. Tady ve vchodu bydlel jeden komunista, byl docela kovaný, a ten se mi v devadesátém roce přiznal, že věděl, že se u nás tisklo. Zdálo se mu podezřelé, co to u nás ve dne v noci bliká. Nikdy mě ale nepráskl a nikdy sem nevtrhli estébáci. Kopírku jsem pak v roce 1989 předal zpátky Revolverce.“

„Náš postoj k režimu jsme si vyříkali hned na začátku a já teď nedokážu říct, jestli mi byl hned blízký, nebo nebyl. V prvních okamžicích se mi jistě zdál až příliš radikální. Říkal jsem si: Proč zacházet až tak daleko? Roky 1974 až 1977 pro mě ale byly velice významné, odehrálo se toho strašně moc. Můj postoj k režimu se tak změnil od prvního podivování, že přece není potřeba jít do tak vyhrocené pozice, k téměř absolutnímu sdílení. Pochopil jsem, že postoj Miroslava Tichého je naprosto namístě. Samozřejmě nikdo nežije dokonale. On z mého dnešního pohledu podváděl, protože rodiče za něj vyzvedávali invalidní důchod a nějakým způsobem se o něj starali. Nebyl na ulici. To by brzy zemřel. Z tohoto zázemí ale nevyšel dál než na smetiště, kde našel všechno, co k životu potřeboval – věci na foťák, oblečení. A s režimem neměl nic společného.“

„Za ten rok mi zase narostly vlasy, a když mě ředitel viděl, myslel, že zešílí. Mě to nějak rozveselilo a řekl jsem, že ze školy odcházím. Odpověděl mi, že je rád, ale že mu to musím dát písemně, protože mě nemohl vyhodit. Tenkrát totiž platily takové předpisy, že kdyby mě vyhodili, tak oni by měli problém, protože mě jako studenta nezvládli. A tak jsem napsal zdůvodnění, ve kterém jsem uvedl, že odcházím proto, že ta škola porušuje základní lidská práva. Ten dopis se pak podepsal na mém dalším osudu.“