Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Rudolf Šrámek , CSc. (* 1934)

• narozen 15. ledna 1934 v Ostravě, pochází z Hošťálkovic na Hlučínsku

• 1938 Hlučínsko připojeno k Říši, příbuzní ve wehrmachtu

• obecnou školu a první třídy gymnázia absolvoval v německé jazyce

• po maturitě vystudoval češtinu a ruštinu na filozofické fakultě v Brně

• celý život se zabýval výzkumem nářečí a vlastních jmen

• emeritní profesor českého jazyka na Masarykově univerzitě

• v roce 2024 žil v Brně

Profesoru Rudolfu Šrámkovi, přednímu českému odborníkovi v oblasti dialektologie, česko-německých jazykových kontaktů a především onomastiky, tj. nauky o vlastních jménech, předurčilo jeho celoživotní dráhu jazykovědce bilingvální prostředí rodného Hlučínska, slezského regionu s komplikovanou historií. Úředním jazykem zde po staletí díky příslušnosti k Prusku a posléze k Hitlerově Velkoněmecké říši byla němčina a doma se hovořilo tzv. „po naszymu“ neboli „moravsky“. Spisovnou variantu českého jazyka, jímž se v celé jeho šíři zabýval po celý svůj život, si pamětník osvojil až ve svých 13 letech.

Na úřadě německy, doma po naszymu

Rudolf Šrámek přišel na svět 15. ledna 1934 v hornické nemocnici v Ostravě-Zábřehu, jeho rodina však žila po generace v obci Hošťálkovice (od r. 1976 místní část Ostravy) na Hlučínsku. Tento rázovitý region ležící dnes na severovýchodě České republiky u polských hranic prošel poměrně bouřlivým historickým vývojem. V letech 1742–1920 (po první slezské válce o rakouské dědictví) bylo Hlučínsko (pův. jižní Ratibořsko) součástí Pruska, resp. Německého císařství. Úředním jazykem zde tedy byla němčina a místní obyvatelé užívali v soukromé komunikaci archaický český dialekt. Není proto divu, že připojení Hlučínska k nově vzniklému Československu v únoru 1920 jakožto výsledek Versailleské mírové smlouvy se zde setkalo s částečným neporozuměním.

Pamětníkův otec František Šrámek pracoval celý život jako horník v blízkých Petřkovicích v Ostravsko-karvinském revíru, maminka byla v domácnosti. Zatímco oba rodiče pocházeli z početných rodin, Rudolf sám vyrůstal jako jedináček. Komplikovanou národnostní a jazykovou situaci v rodném kraji dokládá vzpomínkou na historické proměny zdejších příjmení. Až do r. 1945 byla i jeho rodina zvyklá psát své příjmení v souladu s německou grafikou, tedy Schrameck. Teprve po skončení druhé světové války a porážce nacistického Německa si lidé na Hlučínsku (a nejen zde) svá příjmení mohli změnit.

Není u nás dům, kde by někdo nepadl

Rok 1938 znamenal pro Hlučínsko a jeho obyvatele další zásadní změnu. Po mnichovské dohodě byl region opětovně připojen k Německu, kam před r. 1920 patřil, nyní již pod nadvládou nacistů. Namísto češtiny, kterou místní vnímali za první republiky jako vnucenou zvenčí, se úředním jazykem opět stala němčina, na niž byli po staletí zvyklí. Připojení k tzv. Velkoněmecké říši se tedy nesetkalo s odporem a Rudolf Šrámek vzpomíná, že zpočátku zaujímali obyvatelé Hlučínska k nacistickému režimu zcela neutrální postoj, neboť zásadní pro ně byla otázka národnostní. „U nás se dodnes říká nikoliv ,za okupace’, ale ,za Reichu’.“

Vypuknutí druhé světové války po napadení Polska v září 1939 nicméně znamenalo bolestný zásah do životů obyvatel Hlučínska, neboť všichni bojeschopní muži měli coby občané Říše za povinnost narukovat do wehrmachtu. Značná část se jich domů již nikdy nevrátila, což zejména v době, kdy se karta na bojištích obrátila v neprospěch Německa a jeho spojenců, silně podlomilo důvěru Hlučíňanů v Hitlerovu politiku. „Nenajdete u nás dům, kde by někdo nepadl na bojišti anebo do zajetí,“ říká Rudolf Šrámek, jehož příbuzné branná povinnost ve wehrmachtu přirozeně postihla také. Jmenovitě zmiňuje např. pozoruhodný osud bratrance Hanse, jenž bojoval v Norsku, kde byl raněn, a značnou část války strávil ve vojenském lazaretu. Zamiloval se do Norky, s níž se po válce oženil, a po čase se přestěhovali do Západního Německa. Po krátkém čase stráveném v 60. letech v Československu se vrátili do Norska. Jeden z příbuzných se dokonce zúčastnil v řadách wehrmachtu karpatsko-dukelské operace v roce 1944 a padl do sovětského zajetí. Stejně jako v případě příbuzných Rudolfa Šrámka směřovaly kroky některých hlučínských mužů z poválečného zajetí do bývalé NSR. Ztížená možnost udržovat s blízkými na druhé straně železné opony kontakt byla později jednou z mnoha příčin negativního postoje obyvatel regionu vůči komunistickému režimu.

Deutsches Jungvolk byl totéž, co Pionýr

Malý Rudolf zahájil školní docházku v září 1939 na obecné škole v Hošťálkovicích s vyučovacím jazykem německým. V němčině absolvoval i první třídu gymnázia v Opavě, kam nastoupil r. 1944. V témže roce musel vstoupit do Deutsches Jungvolk, což byla organizace určená pro ideovou výchovu německých chlapců ve věku od 10 do 14 let, jakási přípravka na Hitlerjugend. „To bylo úplně totéž, co později Pionýr a Svaz české mládeže,“ srovnává Rudolf Šrámek přístup jak nacistické, tak komunistické totality k mládeži. „My jsme to ale nebrali jako politickou věc. Chodili jsme na houby, na výlety atd. A byl jsem navíc rád, že jsem dostal opasek a tornu.“

S postupující frontou se stupňovaly spojenecké nálety na klíčové průmyslové cíle, ale bohužel i na civilní obyvatelstvo. Několikrát byl zasažen i pamětníkův rodný kraj. „Tři bomby jednou dopadly do pole kousíček od nás. Naštěstí se nic nestalo, ale my jsme se potom do těch děr chodívali koupat. A jednou jsme s kamarádem jeli z Opavy ze školy, nevěděli jsme ani, že byl nálet, a najednou vidíme Vítkovické železárny v plamenech.“ Kvůli leteckým poplachům byla často přerušována výuka ve škole a lidem bylo doporučeno, aby si podomácku budovali protiletecké kryty. „Náš soused pan Borovec vybudoval takový obří kryt na jednom poli a tam jsme často utíkali. Nikdy se chválabohu nic nestalo,“ vzpomíná pamětník na dramatický závěr války.

Po osvobození připadla oblast Hlučínska zpět Československé republice. V roce 1947 byl Rudolf Šrámek spolu s dalšími dětmi převážně z havířských rodin poslán na prázdninový pobyt do Herdlovky u Duchcova v severních Čechách, neboť doma v té době intenzivně probíhaly práce na pomoci válkou poničenému Slezsku. Pobyt na takřka opačném konci českých zemí byl pro pamětníka zásadní zejména díky setkání s jinými formami češtiny, než jakou byl jeho mateřský starobylý dialekt. „Setkal jsem se zde s obecnou češtinou a do popředí mých zájmů se dostal jazyk spisovný, který nás spojuje.“ Spisovnou češtinu si tedy Rudolf plně osvojil až ve svých 13 letech, což pro něj dle jeho vlastních slov později představovalo nesmírnou výhodu při vědeckém zkoumání českého jazyka a jeho pestrosti.

S politikou českých komunistů přišel úpadek

V září 1947 mohl Rudolf díky ovládnutí spisovné češtiny přestoupit na české gymnázium v Hlučíně. Měl štěstí na špičkové a inspirativní pedagogy, kteří byli na tuto školu mnohdy „uklizeni“ z politických důvodů po komunistickém puči v únoru 1948. Díky profesorovi českého jazyka si např. uvědomil souvislosti dialektů s historickým vývojem jazyka. „Vysvětlil nám, že naše nářečí odráží starší stav národního jazyka, a nabádal nás, abychom si pečlivě všímali toho, jak doma mluvíme, a vše si zapisovali. Z této doby pocházejí mé první dialektologické zápisy. Když jsem je potom na filozofické fakultě v Brně ukázal docentu Gregorovi, jenom žasnul a ptal se mě, odkud to mám,“ vzpomíná pamětník na klíčové momenty, které ho profesně směrovaly.

Politické a společenské změny po uchopení moci komunisty se výrazně promítly do všech oblastí života, pochopitelně i do školství. „Páter Prokop, který nás učil latinu a občanskou nauku, musel odejít a namísto něj tam přišel nějaký mladíček, který nám začal přednášet o proletářském internacionalismu a vedoucí úloze strany. Třebaže jsme byli děti převážně rolníků a horníků, slyšeli jsme pojem dělnická třída tehdy poprvé. Vnímali jsme velmi citlivě tu násilnou invazi tohoto názorového primitivismu,“ přibližuje Rudolf Šrámek dobu „budování socialismu“. Vzpomíná také na útoky politické moci vůči náboženství a počátek násilné kolektivizace zemědělství, provázené scelováním pozemků a jinými necitlivými zásahy do krajiny. „To byl první moment, který vzbudil velkou nedůvěru vůči komunistické politice. Ale tomu se tak neříkalo. Spíš to bylo vnímáno vůči Čechům. Protože my jsme znali 250 let tvrdý pořádek a pevnou soustavu veřejného života u těch Němců. A najednou tam JZD živořilo.“ Když v březnu 1953 zemřeli Stalin s Gottwaldem, lidé na Hlučínsku prý víceméně pociťovali úlevu a naději na zlepšení poměrů. „Zejména ti z našich mužů, kteří bojovali ve wehrmachtu a prošli sovětskými zajateckými tábory,“ dodává pamětník.

Komunisté ihned po převratu paralyzovali ostatní politické strany v rámci tzv. Národní fronty, ty se tak ocitly pod jejich faktickou kontrolou. Sociální demokracie, jíž byl před r. 1948 členem i pamětníkův otec, byla přímo sloučena s KSČ. František Šrámek se tak proti své vůli ocitl v řadách vládnoucí státostrany. Pro svou inteligenci a organizační schopnosti ho na šachtě ostatní horníci zvolili předsedou ROH. V této funkci však soudruhům nebyl po chuti, a tak se ho zanedlouho zbavili. „Vadilo jim, že to bral málo ideologicky, věnoval se spíš organizování čajů o páté a bral vážně stížnosti kolektivu na správu toho dolu. Tak ho vyškrtli.“

Ten voják ani nevěděl, proč je k nám poslali

Rudolf Šrámek byl po maturitě v roce 1953 přijat na brněnskou filozofickou fakultu, kde na doporučení češtináře (a zároveň třídního profesora) vystudoval obor čeština-ruština. Kromě toho získal solidní základy ve srovnávací lingvistice a slavistice. Ještě během studia nastoupil jako pomocná vědecká síla do dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, kde se podílel na nářečním výzkumu pro právě připravovaný Český jazykový atlas. Po promoci r. 1958 zde získal zaměstnání na plný úvazek. Postupně se těžiště jeho badatelského zájmu rozšířilo o výzkum vlastních jmen, tedy onomastiku. V 60. letech mohl navíc absolvovat několik zahraničních pobytů na Západě, poprvé v roce 1966 na mezinárodním onomastickém kongresu v Londýně.

V období pražského jara 1968 vkládal Rudolf Šrámek jako většina společnosti velké naděje do politiky nového stranického vedení v čele s Alexandrem Dubčekem. Příjezd tanků Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 byl tedy i pro něj příslovečnou hořkou pilulkou. Z doby těsně po invazi si pamětník odnesl „úsměvnou“ vzpomínku na setkání se sovětským vojákem ukrajinské národnosti, když jel z Brna do Hošťálkovic, kde jeho dvě dcery trávily letní prázdniny: „Když zjistil, že umím rusky, ptal se mě, kde jsou. Pak mi ukázal mapu Slezska a já jsem ke svému velkému překvapení zjistil, že drží v ruce starou vojenskou mapu wehrmachtu s německým názvoslovím. Ten voják se mi představil jako obyčejný učitel zeměpisu. Nevěděl ani pořádně, proč ho sem poslali.“

Výzkumná práce jako únik z totalitní reality

Nástup normalizace znamenal opětovné utužení poměrů. V následujícím bezmála dvacetiletém bezčasí představovaly pro Rudolfa Šrámka terénní dialektologické a zejména onomastické výzkumy kýžený únik z každodenní reality. V 70. letech se ale o něj začala zajímat tajná policie. Do potíží se dostal zejména poté, co se uvolil převzít od známých ze Švýcarska honorář pro Ludvíka Kunderu, jehož knihy mohly po r. 1968 vycházet pouze na Západě. Při výslechu, během nějž mu mj. vyhrožovali zákazem zahraničních výjezdů, navíc vyšlo najevo, že mu odposlouchávají telefon a sledují ho už delší dobu. „Od té doby jsme telefon používali velice málo a nikdy jsme se nepředstavovali,“ říká. Dodejme, že Rudolfa Šrámka od 70. let vedla StB ve svazcích pod krycím jménem Onomastik jako takzvanou Nepřátelskou osobu (NO).

S nástupem Gorbačovovy perestrojky v polovině 80. let přišlo znovu určité uvolnění režimu a další možnosti zahraničních výjezdů, které byly spojeny s mezinárodními kontakty na poli onomastiky. Sametovou revoluci v listopadu a prosinci 1989 Rudolf Šrámek s nadšením přivítal a aktivně se účastnil demonstrací na brněnském náměstí Svobody. Zde také jednoho dne zažil bizarní situaci, když ho v davu oslovil příslušník StB, který ho ještě před několika lety vyslýchal. „Poklepal mi na rameno a říká: ,Pane doktore, to je ale krása, že?‘ Ve mně to neobyčejně vřelo, beze slova jsem odešel.“ Tento zážitek zároveň připomíná smutnou skutečnost, že lidé nesoucí zodpovědnost za zločiny a křivdy spáchané za minulého režimu, nebyli po jeho pádu z větší části nikterak potrestáni.

V roce 1993 přešel Rudolf Šrámek z Ústavu pro jazyk český na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, kde byl jmenován vedoucím katedry českého jazyka. Postupně dosáhl v oboru českého jazyka habilitace i profesury. Pedagogicky přitom působil již od r. 1964, kromě brněnské pedagogické a filozofické fakulty externě vyučoval i v Ostravě. Přednášel ale i v zahraničí v bývalé NDR a po r. 1989 i v západních částech Německa. Je považován za otce moderní české onomastiky a mj. byl několik let předsedou Názvoslovné komise při Českém úřadu zeměměřičském a katastrálním. Od r. 1973 vedl přes 20 let Mezinárodní komisi pro přípravu Slovanského onomastického atlasu. Od 90. let se též intenzivně věnoval popularizaci českého jazyka a vlastních jmen, spolupracoval i s Českou televizí a Českým rozhlasem. Tak vznikla i publikace o českém původu místních jmen na Hlučínsku. Po vzniku samostatné České republiky v roce 1993 stál navíc u zrodu organizace usilující o jednoslovný mezinárodní název státu Czechia. Zanechal za sebou bohatou bibliografii, z nejdůležitějších publikací se sluší zmínit např. Místní jména na Moravě a ve Slezsku, Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebo monografie Úvod do obecné onomastiky. Pamětník je ženatý s folkloristkou Martou Šrámkovou, dcerou dialektologa a Šrámkova učitele Adolfa Kellnera. V roce 2024 žil Rudolf Šrámek v Brně. V době natáčení oslavil pamětník 90 let.