"Já jsem šel na to náměstí Svobody, vedral jsem se do toho davu, postavil jsem se a poslouchal. A tu mě zezadu žduchne člověk a říká: ,Pane doktore, to je ale krása, že?' A víte, kdo to byl? Náčelník tajné policie z Leninovy ulice. A to byl pro mě šok prvního řádu, já jsem beze slova odešel a neobyčejně to ve mně vřelo."
"Já jsem si z toho odnesl dvě taková poučení: že existují ve společnosti třídy, nemyslím antagonistické, ale vrstvy a že existuje někdo, kdo ten poměr mezi těmi vrstvami chce řídit. A tady byla neustále ta socialistická revoluce a internacionalismus a mně to připadalo jako něco absolutně divného, ale co se mě netýká, protože my jsme se cítili internacionálně. My jsme byli vychováni německou školou, mluvili jsme německy a mluvili jsme česky. Takže ten 'internacionalismus' se u nás zkrátka nijak neprojevoval, naopak byly neustále zasévány kořeny určité nespokojenosti s tím novým stavem a to bylo způsobeno tím, že nebylo možné navštívit naše příbuzné v Západním Německu. Tam málem není rodina, která neměla válečné invalidy, mrtvé, zajatce a příbuzné někde v Německu. A to bylo najednou zrušeno. A všichni volali, že to je svoboda a najednou toto."
"Toho němectví bylo plno, protože ročník 1918–20 byl stažen do wehrmachtu, takže byl velký pláč. Úplná katastrofa byla, my jsme bydleli v domě, kde byla v přízemí pošta, a když přijel ten poštovní autobus, vynesl krabici nebo tašku, paní poštmistrová to rozdělila a teď byla taková dlouhá obálka a na ní nadpis "Oberkommando der deutschen Wehrmacht". Před domem stály ty ženy s dětmi v naručí, jejichž muži byli ve válce. A když vyšla bez papíru, tak to bylo utěšující. Ale když vyšla s papírem, tak bylo napětí, kdo padl, protože to bylo oznámení, že zmizel nebo padl nebo něco takového. A já si z toho pamatuji ten výkřik a ten hlasitý pláč těch žen, těch manželek s těmi dětmi, které tam stojí na cestě, teď se ta parta žen rozchází, jedna pláče, druhá nepláče..."
Komunistická politika vyvolala na Hlučínsku nedůvěru vůči Čechům
Rudolf Šrámek se narodil 15. ledna 1934 v Ostravě, pochází ale z obce Hošťálkovice (dnes místní část Ostravy) na Hlučínsku. Tento region měl v rámci bývalého Československa specifickou pozici, neboť byl v letech 1742–1920 součástí Pruského Slezska a po mnichovské dohodě byl v říjnu 1938 připojen k Velkoněmecké říši. To mělo za následek, že místní muži museli jako říšští občané narukovat do wehrmachtu, což postihlo i několik příbuzných Rudolfa Šrámka. Úředním jazykem tu tedy dlouhá léta byla němčina a místní obyvatelstvo hovořilo specifickým dialektem na bázi češtiny, polštiny a němčiny. Složitá národnostní a jazyková situace předurčila pamětníkovu celoživotní dráhu jazykovědce. Rudolf Šrámek absolvoval obecnou školu a první dvě třídy gymnázia v německém jazyce, spisovnou češtinu si plně osvojil až ve svých 13 letech. Po absolvování gymnázia v Hlučíně vystudoval češtinu a ruštinu na brněnské filozofické fakultě, kde promoval r. 1958. Až do r. 1993 pracoval v Ústavu pro jazyk český ČSAV (od r. 1993 AV ČR), kde se zabýval výzkumem českých dialektů a zejména vlastních jmen. Rovněž externě vyučoval na univerzitách v Brně a v Ostravě. Přestože měl za normalizace několikrát potíže politického charakteru a dokonce se ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti, bylo mu umožněno několik zahraničních výjezdů. Na poli lingvistiky se Rudolf Šrámek významně zasloužil o rozvoj onomastiky, nauky o vlastních jménech. V roce 2024 žil pamětník, stále emeritní profesor Masarykovy univerzity, v Brně.