„V roce 1960 byla amnestie. To znamená, že přišel strýček Pepa domů. Když přišel strýček Pepa domů, tak jeho kluci se samozřejmě starali. Sice ho pustili, ale než přišel domů, do vily v Kruhu bylo zapojené odposlouchávací zařízení. To všichni věděli. Když strýček měl ztrátu všeho majetku, tak ve vile v přízemí, kde měli byt, bydlel policajt. Druhá strýčkova žena Fanynka dostala ubytování v patře, tam, kde bývaly kanceláře. Věděli jsme, že dole se něco děje. Navíc tam začal bydlet takzvaný příbuzný toho policajta, který, jak všichni věděli, si chodil kupovat salám naproti do řeznictví. Bylo to divné, jak ten příbuzný žije. Když strýček přišel, vypadalo to doma takhle.“
„Já jsem zůstala doma a Vláďa šel. Věděla jsem, že jde pochodovat na Hrad. Věděli jsme, že se něco děje. Já jsem pak hledala bratra, nepřišel domů. Říkala jsem si: 'Kam ho půjdu hledat?' Potkala jsem kluka, co se kolem mě točil. Říkala jsem: 'Hele, ale já nevím, kde bratr je? Byl na Hradě, a nevrátil se.' Byl to hoch z druhé strany, ale řekl mi: 'No tak jdi na čtyřku [Bartolomějská 4] a jdi se zeptat, je to logické. Oni ti povědí.' Já jsem to udělala. Byly to převratné časy, poznala jste různé lidi. Tam byl takový strejda, policajt, který když jsem se s ním domlouvala, udýchaná a ubrečená, tak říkal: 'Ale jo, je tady. Ono je jich tu hodně. Nebojte se, tři dny je tu nechají. Oni je vyslechnou a pošlou vám ho domů.' Šla jsem zpátky. V té době měli Václavík a Sucharda na Václavském náměstí č. 55 ve dvoře obchodní místnosti a sklady. Byli tam. Strýček Pepa chtěl poslat synovi Zdenkovi do Anglie, byl tam v té době legálně, cukroví, ale nedovolili mu to. Takže to tam měl. Říkala jsem: 'Vláďa je zavřený, ale budou je vyslýchat.' Oni říkali: 'Hele, tady je krabice cukroví. Bůhví, jestli jim tam dají najíst.' Tak jsem to chytla a šla jsem zase tam. Ten strejda to ode mě vzal a říkal: 'No jo, ono to nebude tak zlé, ale zima jim tam bude a deky nejsou, tak jestli máte deku...' Tak jsem šla a mohla jsem mu tam přinést ještě deku.“
„Když jsme jezdili jako malí na Krkonoše, to už se blížil třicátý sedmý, tak tam potkával člověk německé turisty. Někteří měli ty speciální kloboučky, podkolenky a byli hluční. A pamatuji si, že jsme jeli, tatínek jel s námi. Strýček byl doma, Jirka jel s námi. Potkali jsme Němky a ty nás pozdravily: 'Heil Hitler!' Tatínek řekl: 'Nazdar!' Můj bratranec Jirka už uměl pár slov německy, hned se nabízel, že jí řekne: 'Du bist deutsche Kuh.' [Jsi německá kráva.] Tatínek řekl: 'Nic takového! Viděl jsi, že jsem řekl nazdar, že se zarazila, že to pochopila, ale nadávat se nebude.' Rodiče měli jiný vztah – jak tatínek, tak maminka – v době jejich mládí byli na handlu v Německu. Nějaký čas žili na horách v německé rodině, aby se naučili německy. Německy uměli. Velice často to byli lidi lépe situovaní, ale vím, že na ně vzpomínali v dobrém. Tam se to trochu lámalo. Byli tam i Sudeťáci. Když byla ve Vrchlabí nově postavená sokolovna, tak paní Hájková patřila do našich kruhů. Pan Hájek byl zaměstnaný v Praze u strýčka Pepy. Nějaký Němec si začal dělat pošklebky z nové sokolovny a myslím, že dostal facku od paní Hájkové.“
Tatínek neprojevil snahu se komunistům přizpůsobit
Jarmila Šrámková, rozená Suchardová, se narodila společně s dvojčetem Věrou 3. května 1928 v Roztokách u Jilemnice rodičům Zdeně, rozené Václavíkové, a Vlastimilu Suchardovým, syn Vladimír byl o tři roky starší. Děti vyrůstaly v rodině textilního továrníka, který se švagrem Josefem Václavíkem v roce 1928 založil firmu Václavík a Sucharda. Oba byli sokolové a národní socialisté. V roce 1940 zatklo Josefa Václavíka gestapo. Věznili ho v koncentračním táboře v Dachau do roku 1943. Řada blízkých se stala za války členy protinacistického odboje. Jarmila Šrámková v té době chodila na jilemnické gymnázium, které nacisté záhy zavřeli. Studium v Jilemnici po válce dokončila. V roce 1947 si sestra Věra vzala Vladimíra Svatého, odbojáře a majitele patentu na tryskový textilní stav. Komunisté ho v létě 1948 uvěznili, aby se svým převratným vynálezem neuprchl přes hranice. Téhož roku vyloučili z vysoké školy bratra Vladimíra, který o rok později emigroval. Továrnu Václavík a Sucharda znárodnili v roce 1951. Ve stejném roce Josefa Václavíka a Vlastimila Suchardu zatkli a odsoudili do vězení. V roce 1954 se otec vrátil a Jarmila Suchardová se vdala za MUDr. Jaroslava Šrámka, společně žili v Praze. Jarmila Šrámková pracovala jako laborantka v nemocnicích, dálkově vystudovala vysokou školu. Několikrát ji vyslýchala Státní bezpečnost (StB) a neúspěšně se snažila získat ji ke spolupráci. MUDr. Jaroslav Šrámek, epidemiolog, pracovně cestoval. Na konci 60. let s manželem často jezdili do zahraničí. Prověrky v 70. letech Šrámkovi přestáli beze změny. Sametovou revoluci přivítali s nadšením. Široká rodina držela pospolu, a přestože Šrámkovi děti neměli, stále je navštěvovali mnozí příbuzní. V roce 2019 pamětnice ovdověla. V roce 2023 žila v Praze.