Ing. Antonín Srch

„Do dveří vstoupil můj spoluviník, myslel jsem, že využije příležitosti a uteče. Byl to syn četníka. Rusky uměl výborně, proto na tom byl hůř, jelikož on ty dopisy psal. Já je jen diktoval. Dokonce jsem u gestapa skládal zkoušku z ruštiny. Tehdy jsem se s gestapákem dohodl, že mu podepíšu to, co už stejně věděli. Pak jsem prošel celou řadou soudů, tím posledním byl nejvyšší soud v Mnichově. Dostal jsem trest smrti. Trest byl docela běžný. Ti, co byli na svobodě, mi sehnali advokáta. Nějaké peníze jsem mu dal, ale především jsme udělali dohodu. On teď pomůže mně a já po válce pomůžu jemu.“

„Pro mne žádná práce nebyla, tak jsem se musel schovávat. Vždy kolem desáté hodiny hledali ty, co nepracují. Doktor Bláha mi uložil, abych se schoval v márnici, někdy i do zinkové rakve. Ty se opakovaně používaly. Pak vyšla výzva, že se hledají vědátoři. Neváhal jsem a přihlásil se. Na nějakou dobu jsem byl krytý. Pak přišla komise, která zjišťovala, koho budou potřebovat a koho ne. Mne samozřejmě nepotřebovali, jelikož jsem žádný vědátor nebyl. Tak jsem se zase dostal na okraj společnosti. Tenkrát hledali někoho, kdo umí rusky. V opravně lokomotiv pracovali ruští vězni. Potřebovali někoho, kdo by zprostředkoval s nimi styk. Dostal jsem se tam já a ještě jeden muž. Nebylo to špatné, i civilové si nás vážili, také jsme občas dostali najíst.“

„Zde byla těžká práce, nakládali jsme balíky pro frontu, lisovali kupky sena. Také bachař byl ostrý. Pracoval tam kolektiv asi třiceti lidí, například dva řezníci, kteří zabili prase načerno, nebo tam byl kluk, který kradl lžičky v restauraci. S ostatními vězni jsme vymysleli, že se bachaře zbavíme. Padlo to na Jardu Tučka, to byl zloděj z povolání. Jednou, když bachař stál pod lisem na balíky, tak to na něj pustil, ale bachař couvl a zlomilo to nohu jednomu civilovi. Další pokus padl, když jsme kopali hasicí rybník. To bylo v době požárů, aby byl dostatek vody. My jsme mu všechno hlásili, každou hloupost. Pak nám řekl, ať už mu nic nehlásíme. A jednou hoši překopli kabel. Týden se to spravovalo pod stanem. Následně přijela komise a ptali se, kdo to zavinil, všichni jsme svorně řekli, že bachař. Tak ho zavřeli.“

„Jednou mi jeden člověk daroval minci, australský florín (pamětník zřejmě myslí arubský florín, pozn. ed.). Ani mi neřekl své jméno, ale mluvili jsme spolu o práci a na tehdejší dobu nebral malé peníze. Tak jsem tam chtěl pracovat také, ale nepustili mě. Tu minci, přestože mě v koncentračním táboře Dachau několikrát šacovali, nenašli. A to jsem prošel tolika kontrolami. Minci mám do dneška.“