Ing. Antonín Srch

„Jednou mi jeden člověk daroval minci, australský florín (pamětník zřejmě myslí arubský florín, pozn. ed.). Ani mi neřekl své jméno, ale mluvili jsme spolu o práci a na tehdejší dobu nebral malé peníze. Tak jsem tam chtěl pracovat také, ale nepustili mě. Tu minci, přestože mě v koncentračním táboře Dachau několikrát šacovali, nenašli. A to jsem prošel tolika kontrolami. Minci mám do dneška.“

„Do dveří vstoupil můj spoluviník, myslel jsem, že využije příležitosti a uteče. Byl to syn četníka. Rusky uměl výborně, proto na tom byl hůř, jelikož on ty dopisy psal. Já je jen diktoval. Dokonce jsem u gestapa skládal zkoušku z ruštiny. Tehdy jsem se s gestapákem dohodl, že mu podepíšu to, co už stejně věděli. Pak jsem prošel celou řadou soudů, tím posledním byl nejvyšší soud v Mnichově. Dostal jsem trest smrti. Trest byl docela běžný. Ti, co byli na svobodě, mi sehnali advokáta. Nějaké peníze jsem mu dal, ale především jsme udělali dohodu. On teď pomůže mně a já po válce pomůžu jemu.“

„Měl jsem kamarády ve strakonické zbrojovce, kteří tam kradli součástky na zbraně. Nedokázali si odepřít ani to, že si občas vystřelili. Všechny je chytli, zavřeli a odsoudili k trestu smrti. Trapné bylo, že jejich advokáti, kteří si za obhajobu naúčtovali dvacet tisíc korun, jim vůbec nepomohli. Jediný, Miloš Blažek, to byl takový tarzan, vylomil mříž, skočil do kompostu, tam se zahrabal, takže ho psi nenašli. Pak putoval na podzim o hladu, jedl šneky i syrové brambory, až se dostal do Písku. Můj otec pracoval na nádraží v Protivíně, tenkrát to byla vesnice a hned za nádražím začínal les. Otec tam chodil na houby. Miloš počkal, až se setmělo, a s otcem se dohodl, protože domů nemohl, u nich bylo gestapo, že mu můj otec bude od jeho rodičů nosit jídlo.“

„Pro mne žádná práce nebyla, tak jsem se musel schovávat. Vždy kolem desáté hodiny hledali ty, co nepracují. Doktor Bláha mi uložil, abych se schoval v márnici, někdy i do zinkové rakve. Ty se opakovaně používaly. Pak vyšla výzva, že se hledají vědátoři. Neváhal jsem a přihlásil se. Na nějakou dobu jsem byl krytý. Pak přišla komise, která zjišťovala, koho budou potřebovat a koho ne. Mne samozřejmě nepotřebovali, jelikož jsem žádný vědátor nebyl. Tak jsem se zase dostal na okraj společnosti. Tenkrát hledali někoho, kdo umí rusky. V opravně lokomotiv pracovali ruští vězni. Potřebovali někoho, kdo by zprostředkoval s nimi styk. Dostal jsem se tam já a ještě jeden muž. Nebylo to špatné, i civilové si nás vážili, také jsme občas dostali najíst.“