Ing. Antonín Srch (* 1922)

Antonín Srch

 

„Nejen v Dachau jsem prošel tolika kontrolami, šacovali mě, tu minci ale nikdy nenašli a mám ji dodneška.“

 

Dětství a studium

 

Antonín Srch se narodil v Písku. Otec pracoval na železnici, matka byla v domácnosti. Jako student písecké vyšší reálky Adolfa Heyduka zažil mobilizaci v roce 1938. „Pamatuji si, jak přes nejstarší písecký most pochodovali vojáci směrem na hranice. Každý třetí voják byl Němec, přemýšlel jsem nad tím, že chování německé menšiny může být nejisté.“  Vyhrocující se česko-německé vztahy ovšem A. Srch vnímal již dříve, prostřednictvím svého strýce, který sloužil u pohraniční stráže na Děčínsku. „Každé prázdniny jsem k němu jezdil. On se každé tři roky podle předpisu musel stěhovat. Tehdy bydlel na Děčínsku. Nejdřív jsem se tam kamarádil s německými kluky, ale potom mi říkali, že se již se mnou kamarádit nemohou.“ Studentská léta pro A. Srcha skončila maturitou v roce 1940. Poté absolvoval roční nástavbu na obchodní akademii. Chtěl si tak zvýšit pravděpodobnost na získání zaměstnání. Tehdy o čerstvé maturanty nebyl velký zájem, většina z nich byla proto nuceně nasazena v říši.

 

 

Práce v Německu

 

První opravdovou profesní zkušenost pro Antonína Srcha představovala práce dělníka na dráze. Plánoval ovšem, že po čase přejde do kanceláře. Spolu s ním tam jako námezdní dělníci pracovali dva spolužáci. „První práce na Písecku nebyla lehká, s krumpáčem jsme na trati podbíjeli štěrk. Dlouho jsem to nevydržel, dělníci viděli, že na ně nestačím, tak jsem jim chodil pro svačiny.“ Tato jednotvárná a fyzicky náročná práce panu Srchovi nevyhovovala, a tak přestal na železnici docházet. Tím se dostal do evidence pracovního úřadu, kterému šéfoval kolaborant Berka. Proto byl A. Srch zařazen do nejbližšího transportu mířícího do Halle an der Saale (v Severním Porýní-Vestfálsku).

 

Rozhodl se tedy, že si vyhledá zaměstnání sám. „Odepsal jsem na inzerát do Siemensu, aniž bych tušil, že se jedná o práci v Německu. Vzali mě do Erlangenu u Norimberka. Ke mně se přidala ještě jedna spolužačka Olina a spolužák Antonín.“ Antonín Srch pracoval v kartotéce. „Potajmu jsem navštěvoval večerní kurzy na tamější univerzitě. Ruská kněžna přednášela ruštinu. Děkan i přesto, že jsem byl Čech, toleroval mé večerní návštěvy univerzity.“

 

Navštěvoval hřebčinec univerzitní jízdárny. „ Jezdil jsem na koni. Byly tam samé holky, tak jsem dostal nejhoršího koně. Vždy vystřelil jako raketa a koukal, co by kde snědl. Jenže po čase hřebčinec převzaly oddíly SA. Šel jsem se zeptat, jestli bych tam mohl chodit dál, a jejich šéf mi dal přihlášku do SA. Řekl jsem, že to v žádném případě nepodepíšu, protože jsem Čech. I přesto mě tam nechali jezdit dál.“

 

 

Udání

 

V továrně Siemens spolu s přáteli sabotovali. Například vyměňovali součástky nebo je nedotahovali „Muselo to být nenápadné.“ Nedlouho po příchodu Antonína Srcha  přišli do továrny také lidé z Ukrajiny. Bydleli v původních vojenských ubikacích, důkladně oplocených, které se v důsledku odlivu mužů na frontu uvolnily. Chodili jsme na společné obědy do tamější závodní jídelny. „Jednou jsem ve své kapse cítil čísi ruku, někdo mi strčil psaníčko do kapsy. Tak jsme si začali psát. Snažili jsme se je přesvědčit, že jsou na špatné straně. Jenže holky měly zájem o milostné avantýry, což nám v těchto poměrech připadalo zbytečné, a udaly nás gestapu.“

 

Dne 20. srpna 1942 byl Antonín Srch zatčen. „Měl jsem být zavřený už mnohem dříve, ale opatřil jsem si lékařské potvrzení o nemoci, které jsem do fabriky poslal. Získal jsem propustku nutnou k překročení hranice a odjel jsem do Písku. Zde mi jeden bývalý spolužák, který sloužil u policie, říkal: ,Ty se tady flákáš a já na tebe mám zatykač.‘ Tak jsem s úmyslem dostat se přes hranici do Švýcarska odjel k Bodamskému jezeru. Jenže přede mnou chtěla utéct nějaká plavkyně, chytli ji však při útěku a já se raději vrátil zpátky do práce. Tam jsem ještě měsíc pracoval, než si za mne našli náhradu. Pak mě zatkli a odvedli na tamější policii. Policejnímu dozoru jsem ještě pomohl odnést prádlo na mandl. Cestou na nádraží jsme potkali jeho ženu a ona mu vynadala, že se fláká se zlodějem a ona musí nosit prádlo sama.“

 

Na jaře 1943 byl pan Srch vyslýchán na vyšetřovně gestapa a odtud byl převezen do pevnostní vazby. Po prvním rozsudku se obhájce A. Srcha odvolal, pak následovala celá řada soudů. „Byl jsem u zvláštního soudu, kde jsem dostal trest smrti. Tento trest byl docela běžný. Ti, co byli na svobodě, mi sehnali advokáta. Nějaké peníze jsme mu dali, ale především jsme udělali dohodu. On teď pomůže mně a já pomůžu po válce jemu.“ Jeho případ řešil díky odvolání zemský a posléze též vrchní bavorský zemský soud v Mnichově. A. Srch mezitím strávil nejdelší část trestu na Bärenschanzstrasse v Norimberku. „Bylo nás tam pět vězňů a jenom jedna postel, ostatní spali na slamníku. Podmínky tam byly opravdu špatné.“

 

V roce 1942 začaly nálety na Norimberk, během nich bylo zasaženo i vězení. „Přiběhli esesáci se samopaly a začali nás houfovat. Dali nás do tělocvičny pro bachaře. Byl tam se mnou zavřený i komplic, uměl dobře rusky a ty dopisy psal. Byl na tom hůř, přestože já jsem je diktoval.“ Z tělocvičny pro bachaře plánovali spolu s dvěma zloději útěk. „Připravili jsme se na útěk, kvůli výšce bylo nutné, aby se do něj zapojilo více lidí.“ Den před plánovaným termínem byli se spoluviníkem přeloženi a A. Srch z norimberského vězení putoval do mnichovského Stadelheimu, kde absolvoval poslední soud – vrchní bavorský zemský soud. Po odsouzení byl transportován do pevnostního vězení v Landsbergu. Strávil tam jeden a půl roku. O několik let dříve v tomto vězení Adolf Hitler psal Mein Kampf. Na jeden den byl pan Srch cestou do Landsbergu umístěn ve schwandorfském vězení. „Ve Schwandorfu mi dali bohatě najíst a chovali se jako lidi.“

 

 

Ve stejném vězení jako Hitler – roky věznění

 

V pevnosti Landsberg am Lech si odseděl 18 měsíců pevnostní vazby. „Zde byla těžká práce, lisovali jsme seno do balíků. Ty se pak pomocí provazem ovládaného kranichu skládaly do stodol. Také jsme nakládali do vagonů bedny konzerv, jež poté mířily na frontu. Kontroloval nás ostrý bachař. Pak jsme s ostatními vězni vymysleli, že se bachaře zbavíme. Padlo to na Jardu Tučka, ovládal kranich. Když pak bachař stál pod kranichem, tak to na něj pustil, ale bachař couvl a zlomilo to jednomu civilu nohu. Další pokus o zneškodnění bachaře se již podařil. Kopali jsme protipožární nádrž, která sloužila jako pojistka proti náletům. Protože se nádrž kopala v místě bývalé skládky, objevovala se spousta zahrabaného harampádí. My jsme mu všechno hlásili, každou hloupost. Pak nám řekl, ať už mu nic nehlásíme. A jednou hoši překopli kabel. Týden se to spravovalo pod stanem. Následně přijela komise a ptali se, kdo to zavinil, všichni jsme svorně řekli, že bachař. Tak ho zavřeli.“ Zbytek trestu strávil A. Srch v koncentračním táboře Dachau. Přišel tam v květnu roku 1944.

 

 

Koncentrační tábor Dachau

 

Vzpomínky A. Srcha doplňuje také několik příběhů plných náhod. „Jednou mi jeden člověk daroval minci, arubský florín, datum ražení z roku 1942. V té době jej v Německu nikdo nemohl vlastnit. Z toho jsem usoudil, že ji nemohl mít normální člověk v Německu, ale anglický nebo americký špion.  Ani mi neřekl své jméno, ale mluvili jsme spolu o práci a na tehdejší dobu nebral malé peníze. Tak jsem tam chtěl pracovat také, ale nepustili mě. Tu minci, přestože mě v koncentračním táboře Dachau několikrát šacovali, nenašli. A to jsem prošel tolika kontrolami. Minci mám dodneška.“ Dopis od neznámého muže našlo gestapo u A. Srcha v bytě a při výslechu se na něj ptali.

 

Pak jsme se dostali do koncentračního tábora Dachau. Zajímavé bylo, že „každý musel podepsat žádost, aby byl chráněn před hněvem německého lidu.“ Tím byly brány koncentračního tábora otevřeny: „Při vstupu do koncentračního tábora mě objevil doktor Bláha a dal mi kus buchty.“ A. Srch popisuje i životní podmínky v táboře: „K jídlu jsme mívali především zeleninu, například zelí, mrkev. A polévky, třeba kachní polévku i s peřím. Občas nám dali i polévku z králíka.“

 

V Mnichově byla opravna lokomotiv, kde hledali někoho z vězňů, jež hovoří rusky. Většina pracujících pocházela z Východu. A. Srch se na tuto práci díky znalosti ruského jazyka spolu s dalším Čechem dostal. „Ale Rusi utíkali, já jsem službu neměl, ale ten můj kolega měl službu, tak dostal. Nelíbilo se jim, že tam pracuje jako civilní zaměstnanec, a ne jako vězeň. Práce bylo pořád hodně. Pracoval zde jeden poddůstojník SS, slušný člověk. Když jsem jednou usnul a on mě nachytal, odpověděl jsem mu: ,Kdyby vás krmili tak jako nás, také byste spal.‘ To naše jídlo jsme mu pak přinesli ukázat a hned druhý den nám přinesl zbytek z jejich eintopfu… Pak jsem byl přidělen na jinou práci, do Besoldungstelle de Waffen-SS, kde se řešila administrativa pro vyplácení žoldu příslušníkům SS. Razili jsme na hliníkové destičky adresy pro tisk na složenky.“

 

„Pak jsem se dostal na blok 30, tam byli jenom Francouzi, nikdo tam nechtěl jít. Měl jsem na starosti administrativu bloku. Vězni však byli neukáznění a ignorovali mě. Tak jsem odešel. Poté tam přišel polský kněz a ten s blokem 30 zatočil. Pak Francouze přesunuli a přišli tam ti, co měli tyfus …Na bloku 30 byli na konci války lidi s tyfem, s nimi ,děda Bambus‘ (Heřman Tausik, před válkou československý politik, jeden z hlavních organizátorů levice na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Spoluzakladatel KSČ. V letech 1920–1925 působil jako poslanec Národního shromáždění za sociální demokraty a poté komunisty. Před Dachau byl v Buchenwaldu.)

 

Do konce války strávil Antonín Srch zbytek trestu na ošetřovně. „Zde jsem se setkával se záněty, které se jinde nevidí.“ Bylo odtud možné zasílat zprávy rodičům. „Rodiče mi občas zaslali balíček s chlebem. Ten se dal vyměnit s francouzskými vězni za kávu. Oni ji dostávali v balících od Červeného kříže. Kávou se pak dali podmazávat esesmani. Jednou mi za něj jeden z nich vezl dopis rodičům až do Čech. U nás bylo také kafe drahé, stálo kolem třiceti tisíc korun.“

 

Dachau bylo kvůli vězňům evakuovaným z táborů likvidovaných v souvislosti s postupem spojeneckých armád neúnosně přeplněno. Tisíce vězňů padly za oběť tyfové epidemii. 29. dubna 1945 bylo 30 tisíc vězňů tábora bez boje osvobozeno jednotkami americké armády. „Američtí lékaři nám vynadali a zakázali konzumovat potraviny, museli jsme se znovu učit jíst.“ Od konce dubna tam směli vstupovat zástupci mezinárodního výboru Červeného kříže, s těmi se do tábora šířily potraviny.

 

Do Písku se Antonín Srch vrátil 23. května 1945. „Američani nás naložili do náklaďáků a odvezli do Plzně, tam už byli Rusové. Odtud jsem jel vlakem přes Prahu do Písku. Měl jsem na sobě uniformu SS bez distinkcí, protože mé šaty skončily neznámo kde. Hned na nádraží se mne proto snažila zajistit hlídka takzvané revoluční gardy, tak jsem vyndal parabolu a hned utekli… I zde bylo mnoho takzvaných partyzánů patřících do ilegálních organizací. Vnímal jsem je jako naivní synky z bohatých rodin.“

 

Po válce Antonín Srch studoval na Vysoké škole chemického inženýrství v Praze, kterou dokončil v roce 1950. Zúčastnil se i pochodu studentů na Pražský hrad v únoru 1948. Poté nastoupil do sklárny v Chudeřicích. Ze srpnových událostí roku 1968 natočil film, poslal ho svému kamarádovi, ale nedošel. Dnes žije v Praze. Se svými spoluvězni z Dachau se pravidelně setkává.

 

 

Zpracovala: Teresa Babková

Datum natáčení: 30. 6. 2010 (Praha)