Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Srovnalová (* 1924  †︎ 2017)

• narozena 8. srpna 1924 ve městě Parkan (od roku 1948 Štúrovo) na jihu Slovenska

• dětství a mládí prožila ve Vranové Lhotě

• s příbuznými v listopadu 1938 vyhnána během maďarské okupace z jižního Slovenska

• v nuceném nasazení v německém městě Pößneck

• v nuceném nasazení se seznámila s budoucím manželem Josefem Srovnalem

• svědkyně zastřelení tří mužů 7. května 1945 německým oddílem ve Vranové Lhotě

• po válce s rodiči odešla do Velké Kraše

• v červnu 1946 se provdala za Josefa Srovnala

• zemřela 8. srpna roku 2017

Zažila útěk z jižního Slovenska po maďarské okupaci, totální nasazení v Německu a stala se svědkem, jak den před koncem války němečtí vojáci málem zastřelili jejího otce a bratra ve Vranové Lhotě. Přesto asi nejtěžší chvíli prožila v roce 1998, kdy jí zemřel milovaný manžel Josef Srovnal. Najít spřízněnou duši, která je po vašem boku v dobrých i zlých časech, je v podstatě zázrak. Dagmar Srovnalová ji našla u pracovního stolu v továrně na letecké motory v německém Pößnecku, kam je oba jako ročník 1924 poslali během totálního nasazení.

Bydleli ve vagonu

Dagmar Srovnalová, za svobodna Šimková, se narodila 8. srpna 1924 ve městě Parkan (maďarsky Párkány, od roku 1948 Štúrovo) na jihu Slovenska. Její otec pocházel z moravské obce Vranová Lhota a jako mladý chlapec se odešel vyučit pekařem do Vídně. Po vypuknutí první světové války musel narukovat do rakousko-uherské armády. Dostal se do ruského zajetí a při pozdějším návratu domů se zastavil v Parkanu, kde se seznámil s maminkou pamětnice. Tak jako většina místních obyvatel měla maďarskou národnost. V Parkanu se pak rodičům narodila Marie, Honzík a Dagmar.

Otci se ale stýskalo po rodné obci, a tak se někdy kolem roku 1925 přestěhovali do Vranové Lhoty, ležící v údolí řeky Třebůvky v Drahanské vysočině. Rodina ovšem neměla peníze na stavbu domu, takže jim dle tehdejšího zákona o domovském právu ubytování zajistila obec. Bydleli na okraji obce v bývalé pazderně, kterou čas od času sdíleli s tuláky procházejícími obcí. Kolem roku 1929 dům vyhořel a obec nechala dovézt železniční vagon, který rodiče omítli hlínou z polí a zútulnili.

Ve Vranové Lhotě pak na svět přišli ještě dva Dagmařiny sourozenci Bohuslav a Josef. Sedmičlenná rodina tak žila za obcí uprostřed polí v jedné místnosti bez elektřiny a pro vodu si chodili do blízké studánky. Špatná finanční situace rodiny se i kvůli světové hospodářské krizi příliš nelepšila. Otec příležitostně pracoval jako námezdní síla a matka se různou činností snažila přivydělat peníze pro rodinu. Dagmar Srovnalová nicméně vzpomíná, že měli krásné dětství a okolní volná krajina se stala jejich hřištěm.

Potkala ho v nuceném nasazení

První třídu obecní školy Dagmar absolvovala v Parkanu, kam ji maminka poslala za prarodiči. Pak se vrátila zpět do Vranové Lhoty. Tam se stala členkou místní sportovně katolické organizace Orel, hrávala v divadelních představeních a recitovala básně během různých svátků. Po měšťanské škole odjela v létě roku 1938 na jižní Slovensko, kde se ubytovala u strýce Ignáce a tety Alžběty Hrochových v obci Mužla (stojí kousek od Štúrova). Měla se tam vyučit švadlenou, ale nakonec zůstala jen krátce. Nejprve totiž v říjnu 1938 po mnichovské dohodě Němci zabrali pohraničí Čech a Moravy a následně Maďaři po vídeňské arbitráži v listopadu téhož roku jižní Slovensko. Strýc pracoval na místní dráze a stejně jako teta na Slovensko přišli z Moravy. Oba i s Dagmar museli po okupaci oblast okamžitě opustit. „Přišli vojáci a naložili nás. Jeden vagon určili nám a druhý našim věcem,“ vypráví Dagmar Srovnalová, která se vrátila za rodiči do Vranové Lhoty.

Pracovala poté dva roky jako chůva u rodiny Jana Poulíčka ve vedlejším Veselí a pak dělala pomocnici v domácnosti Karla Pivného, majitele továrny na tvarůžky v Lošticích. Na počátku roku 1944 musela jako čtyřiadvacátý ročník nastoupit v rámci totálního nasazení na práci v Německu. S dalšími stejně starými dívkami a chlapci ji poslali do města Pößneck v Durynsku. „S maminkou jsme obě brečely, když jsme se loučily,“ dodává pamětnice.

Spali pak v dřevěných ubikacích na kraji města v ulici Saalfederstrasse a pracovali v místní továrně na výrobu leteckých motorů. „Jeli jsme už ve stejném vlaku a moc se mi líbil. Pak jsme pracovali u stejného stolu ve stejné fabrice. Tak to bylo, tak nás rozmístili,“ vzpomíná pamětnice, jak se seznámila se svým budoucím manželem Josefem Srovnalem.

Dva mladí lidé se do sebe zamilovali a už je moc netrápil hlad a těžká práce v továrně. Všechen volný čas trávili společně. Dagmar Srovnalová vzpomíná, že pravidelně vyráželi na procházky do blízkého lesa nebo do centra města. I na občasné přelety bombardovacích svazů si postupně zvykli.

Počátkem listopadu 1944 nuceně nasazené z Pößnecku naložili do vagonů a převezli do Brna, kde Dagmar s Josefem nastoupili do práce u firmy Klöckner-Deutz-Motoren AG, v níž se vyráběly proudové motory BMW 003. Nepracovali už sice společně, ale stále se pravidelně scházeli. V březnu 1945 Dagmar onemocněla a lékař ji 21. března poslal na vyléčení domů.

Den před koncem války chtěli Němci zastřelit všechny muže v obci

V době návratu do Vranové Lhoty se v okolí obce pohybovaly partyzánské jednotky sovětské paradesantní skupiny Jermak s velitelem Andrejem Jegorovičem Fursenkem. Už před příjezdem pamětnice provedli v okolí několik záškodnických a zásobovacích akcí. Některé jejich činy mezi lidmi vyvolaly značný rozruch. Partyzáni také zabili dva obyvatele Vranové Lhoty. Dnes už se asi těžko dozvíme, jaké k tomu měli důvody, a nevědí to ani místní pamětníci. Dne 29. dubna zastřelili Mirka Marka a 12. dubna 1945 také Františka Sedláře, otce dvou malých dětí, jehož manželka se léčila s tuberkulózou. Ve vedlejší Vranové, která je dnes součástí Vranové Lhoty, zase partyzáni 27. února 1945 v hostinci u Šveců zastřelili tři německé četníky a v blízké obci Veselí partyzáni oběsili hajného Antonína Leibnera a jeho ženu zastřelili. Tento partyzánský oddíl měl také podíl na tom, že na samém konci války, 5. května 1945, nedaleké Javoříčko vypálilo komando SS pod vedením poručíka Egona Lüdemanna a při tom zavraždilo osmatřicet mužů. „Viděli jsme kouř z hořících domů a všichni jsme se báli,“ vzpomíná pamětnice, v jaké atmosféře prožívali poslední dny války.

Den poté už ve Vranové Lhotě odpočívala silná jednotka německého vojska, prchající před postupující frontou. Jenže jednoho z hlídkujících německých vojáků v noci v obci někdo zastřelil. Dodnes nikdo neví, z čí hlavně rána vyšla. S ranním rozbřeskem nastoupilo vojsko do kruhu na náves a kolem obce rozestavělo hlídky. Důstojníci již předtím vyhlásili, že za jednoho mrtvého vojáka zastřelí deset místních mužů, a tak začali prohledávat chalupu po chalupě a všechny muže shromažďovat na návsi. Přišli i k Šimkům a sebrali jediné dva přítomné „muže“: otce a bratra Josefa, kterému ještě nebylo ani patnáct let. „Maminka je prosila, aby ho nebrali, že je ještě dítě,“ dodává pamětnice.

Zatímco matka a Dagmar zůstaly pod dohledem jednoho hlídkujícího vojáka, otce a bratra odtáhli na náves. Tam je s ostatními muži od věku třinácti let seřadili před hlavně kulometů, že budou zastřeleni a obec vypálena. Jednomu z obyvatel Vranové Lhoty Janu Jirauchovi se podařilo uprchnout a schovat se do blízkého dvora. Po nějaké době se rozhodl utéct přes dvůr a zahradu do polí. Netušil, že obec je obklíčená, a hlídkující voják ho velmi vážně postřelil. O několik hodin později Jan Jirauch zemřel.

Ženy chodily prosit o životy svých manželů, otců, synů a bratrů. Mezi prosebníky byl i místní farář Marek a také místní Němka, manželka německého četníka sloužícího tehdy v Litovli a matka dvou dětí Rosalinda Bäckerová. Jak vzpomíná Dagmar Srovnalová a další pamětníci v obci, Rosalinda Bäckerová vojáky nakonec uprosila.

Vojáci nejprve propustili většinu mužů a na návsi si jich ponechali jen dvacet. Na další naléhání pak na návsi zůstalo deset mužů. Kromě Otto Krejčího a Františka Švece šlo o mladé chlapce. Otec a bratr se vrátili domů. „Tatínek přišel celý vyděšený, že zastřelili Jana Jiraucha,“ vypráví Dagmar Srovnalová. Bohužel nešlo o poslední oběť. Krátce nato sice na další naléhání němečtí důstojníci propustili osm mladých mužů, ale ponechali si Otto Krejčího a Františka Švece a tyto muže odvezli. Vybrali si záměrně Otto Krejčího, jehož dva synové utekli těsně před zatýkáním mužů, a Františka Švece, podezřelého ze spolupráce s partyzány. Oba pak zastřelili v lese u Hraniček, kde se dnes nachází pomník s jejich jmény a nápisem PAMÁTCE OBĚTEM FAŠISMU.

Den poté obec osvobodila sovětská armáda a skončila druhá světová válka. „To jsme jásali. Běželi jsme do vesnice a vítali je. Hrálo se a tancovalo na ulici. To bylo radosti. Na sovětské vojáky mám nejlepší vzpomínky.“ O tři dny později se za účasti mnoha lidí z širokého okolí konal společný pohřeb tří zastřelených mužů.

Společně životem

Hned jak to jen šlo, přijel za Dagmar Josef Srovnal. Dověděl se o vypálení Javoříčka a měl obavy o svou milou. Pak se nakrátko opět odloučili. Dagmar pak krátce pracovala v restauraci v Mohelnici. V září 1945 se rodina přestěhovala na Jesenicko do příhraniční obce Velká Kraš, kde jako národní správci provozovali pekárnu. Nějaký čas tam bydleli s původními majiteli, postaršími manželi Vietzovými, jejichž syn se nevrátil z války. Pamětnice vzpomíná, že s nimi dobře vycházeli, ale v roce 1946 stejně jako ostatní původní obyvatelé obce museli nastoupit do odsunu Němců.

V březnu 1946 za pamětnicí do Velké Kraše přijel Josef Srovnal, který se potom několik let v obci živil jako krejčí. V červnu 1946 měli Josef a Dagmar svatbu a o rok později se jim narodila první dcera Dagmar a pak ještě dcery Eva a Vlasta. Manžel zemřel v roce 1998. „Ani na to nechci vzpomínat. Padesát dva roků jsme byli spolu. Měli jsme krásné manželství. Manžel byl strašně hodný,“ dodává na závěr Dagmar Srovnalová, která měla v době natáčení rozhovoru trvalé bydliště stále ve Velké Kraši.