Životní láska z totálního nasazení
Dagmar Srovnalová, za svobodna Šimková, se narodila 8. srpna 1924 ve městě Parkan (maďarsky Párkány, od roku 1948 Štúrovo) na jihu Slovenska. Někdy kolem roku 1925 se rodina přestěhovala do otcova rodiště ve Vranové Lhotě, ležící v údolí řeky Třebůvky v Drahanské vysočině. Rodina ale neměla peníze na stavbu domu, a tak jim dle tehdejšího zákona o domovském právu ubytování zajistila obec. Bydleli na okraji obce v bývalé pazderně, kterou čas od času sdíleli s tuláky procházejícími obcí. Kolem roku 1929 dům vyhořel a obec nechala dovézt železniční vagon, který rodiče omítli hlínou z polí a zútulnili. V roce 1938 odjela pamětnice za příbuznými do obce Mužla v jižním Slovensku. Měla se tam vyučit švadlenou, ale nakonec zůstala jen krátce. Maďaři totiž po vídeňské arbitráži v listopadu téhož roku jižní Slovensko obsadili a Dagmar i s příbuznými musela oblast okamžitě opustit. Pracovala pak jako chůva a pomocnice v domácnosti. Na počátku roku 1944 ovšem musela jako čtyřiadvacátý ročník na nucené nasazení. V německém městě Pößneck pracovala v továrně na letecké motory u jednoho pracovního stolu se stejně starým nuceně nasazeným Josefem Srovnalem. Tito dva mladí lidé se do sebe zamilovali a všechen volný čas trávili společně. Počátkem listopadu 1944 oba převezli do Brna, kde nastoupili do práce u firmy Klöckner-Deutz-Motoren AG. V březnu 1945 Dagmar onemocněla a lékař ji poslal na vyléčení domů do Vranové Lhoty. Den před koncem války tam zažila, jak Němci málem zastřelili spolu se všemi muži v obci jejího otce a nejmladšího bratra. Přežili, ale za smrt jednoho německého vojáka zaplatili životem tři nevinní muži. Rodina se po válce přestěhovala do Velké Kraše, kam za Dagmar přijel Josef Srovnal. V červnu 1946 měli svatbu a o rok později se jim narodila první dcera Dagmar a pak ještě dcera Eva a Vlasta. Pamětnice vypráví, že měli krásné manželství, které ukončila až smrt manžela v roce 1998. Dagmar Srovnalová zemřela 8. srpna roku 2017 v den svých třiadevadesátých narozenin.