Ivan Staněk

„Měli jsme v kapse ještě jednoho trumfa, což bylo představení se rodině v severní části Jugoslávie, která nám byla doporučena právě tím kanadským příslušníkem [českým emigrantem, tchánovým přítelem]. Tam jsme přespali a oni nám řekli, co se děje v jejich zemi, doporučili nám, že nejschůdnější cesta bude koupit si v Záhřebu cestovní vízum do Rakouska. My jsme to udělali a za finanční poplatek jsme si obstarali čtyři víza. Když jsme s tímto razítkem a doložkou do našich šedivých pasů dorazili na hranice, celníci nám doložky sebrali a označili nás jako členy skupiny, která chce zůstat v zahraničí. Proto jsme byli vyslýcháni, sebrali nám auto a byli jsme tam drženi celý den.“

„Připravil jsem si ze střechy zahrádku, kterou jsem připevnil mezi přední okno, a zasunul dva konce zahrádky mezi blatník a přední kapotu. Vytvořil jsem tak obrněný vůz, který měl úlohu, kdyby se nepovedlo podjet závoru. Trubku, kterou jsem měl uschovanou v kufru na povolení pneumatik nebo kol, jsem šikovně uřízl do úhlu 55 stupňů a připevnil jsem ji mezi zahrádku, která byla spuštěna před přední okno, na přední kapotu. Po rozhodnutí, že vyjedeme, bylo to o půlnoci mezi 14. a 15. červencem 1983, jsem v mlze, v noci, za chodu motoru sjížděl k budově mezi Klagenfurtem a jugoslávskou hraniční čárou. Při přiblížení k tomuto objektu nebylo vidět na krok a jel jsem celou dobu s otevřenými dveřmi po bílé čáře, abych kontroloval, kde jsme. Jak jsem uviděl světla budovy, okamžitě jsem zařadil dvojku. Děti seděly vzadu mezi manželkami, celé zadní sedadlo jsme přikryli dekou, Jarda si vzal koženou rukavici, kdyby bylo potřeba prorazit rozbité okno. Můj plán, že závoru podjedu, se zdařil. Létaly jiskry, závora ohnutá, ale vůz zůstal neporušený. Vyndali jsme šedivé pasy a požádali o politický azyl.“

„Na zahrádce, která byla na střeše, jsem si vezl windsurfingové prkno. Ale ta zahrádka nebyla normální, byla kouzelná. Měla v sobě zavařené peníze, které jsme potřebovali do začátku v nové zemi. Ty peníze ale dělaly jiný zvuk, a proto pouze jeden člověk věděl, že uteču. Byl to můj bratr, který má absolutní sluch a uměl poznat, jestli ta trubka něco obsahuje, nebo ne. Tehdy celníci měli velké zkušenosti, co lidé mohou provézt. Podařilo se nám trubku vyndat a zavařit do ní peníze a ostatní trubky jsme vyvážili nastřihanými novinovými papírky ve stejné váze. Zahrádka byla také spekulativně vymyšlená pro záchranu našeho vozu, aby se dala použít jako tank při průjezdu hranicemi. Tenkrát můj idol James Bond dělal neskutečné věci ve všech filmech, a tak mi uvedl myšlenku, že bych mohl projet závorou jako on. Jeden večer, když jsme chtěli zvolit tuto možnost, jsme našli přechod pod Klagenfurtem.“