Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Staněk (* 1954)

• narozen 18. května 1954 v Praze

• od roku 1967 žil v Plzni v rodině malíře Stanislava Staňka

• v roce 1982 začíná uvažovat o emigraci

• v roce 1983 odjel s manželkou, synem a přáteli do Jugoslávie

• neúspěšný pokus překročit hranice do Rakouska legálně se zakoupeným vízem

• ujel policejní eskortě na maďarské hranice

• v noci ze 14. na 15. července projel speciálně upraveným vozem hranice do Rakouska

• po týdnu v uprchlickém táboře Traiskirchen a několika měsících čekání odletěl do USA

• získal politický azyl a stal se úspěšným designérem

Ivan Staněk se narodil 18. května 1954 v pražském Podolí do umělecké rodiny – maminka byla designérkou tehdejšího Centrotexu (tento československý podnik zahraničního obchodu se zabýval vývozem textilu) a tatínek byl malíř. Také oba jeho bratři se později orientovali uměleckým směrem, jeden se stal kytaristou kapely Petra Nováka George and Beatovens, druhý je estetik a působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Dětství strávil Ivan Staněk v Brandýse nad Labem, později se rodina stěhovala do Plzně a tatínek Stanislav se stal významnou osobností tamní výtvarné avantgardní scény, kde žil a tvořil do své smrti v roce 2011.

„Jako třináctiletý kluk jsem přešel do základní školy v Plzni, před pubertou jsem se tak seznamoval s větším městem. V roce 1968 jsem jel na prázdniny k prarodičům do Brandýsa a zažil jsem tam události 21. srpna,“ vzpomíná Ivan Staněk a dodává, že v té době se také rozhodl následovat své rodiče: „Chtěl jsem se dostat na uměleckou školu do Bechyně a stát se designérem nebo sochařem. Jenže můj otec odešel v roce 1967 z komunistické strany, takže jsme s bratry byli ve výběru školy dosti omezení.“

Pamětník odmaturoval na Střední zemědělské škole v Plasech, výtvarné umění však studoval soukromě, pracoval jako aranžér výloh a pomáhal otci se zakázkami, které tehdy zadával Český fond výtvarných umění. Registrace u tohoto fondu podmiňovala v socialistickém Československu možnost pracovat jako umělec na volné noze, takzvaně mít svobodné povolání. Předpokladem bylo členství ve Svazu českých výtvarných umělců. „Chtěl jsem se dostat do klasifikace svobodné povolání jako moji rodiče a být uměleckým kovářem, ale u tehdejší socialistické komise jsem neuspěl. A tak se zrodila myšlenka, že jako umělec se mohu realizovat jedině v zahraničí. Už tenkrát jsem byl ženatý a měl jsem čtyři a půl roku starého syna Michala,“ konstatuje.

Náš plán byl jednoduchý: nevrátit se

„Většinou jsme se setkávali s přáteli, kteří měli stejně jako my tendence odejít. Začal se tedy rodit plán, jak utéci společně s našimi přáteli Jardou a Luisou, protože odejít do zahraničí sám je velice těžké. Velkou motivací pro mě bylo také setkání s kamarádem mého tchána, který emigroval legálně v roce 1968 před uzavřením hranic a v osmdesátých letech přijel do Československa na návštěvu. Tehdy mi řekl: ‚Až se dostaneš ven a budeš chtít pomoct, tak mi zavolej,‘“ popisuje nabídku Ivan Staněk.

První pokus o emigraci v roce 1982 se nezdařil, Staňkovi nedostali devizový příslib, a tak se rozhodli pro cestu přes socialistické země do Jugoslávie a pak nelegálně do Rakouska. Tento plán uskutečnili v roce 1983. „Na konci května už jsem byl rozhodnutý, o svém plánu jsem ale nikomu neřekl. Táta měl rozmalovaný obraz mě se synem a říkal, že ho dodělá, až se vrátíme z dovolené. Nechtěl jsem mu nic prozradit, ale řekl jsem mu, že přijdu, aby si domaloval svetr na mém rameni. To bylo naše rozloučení. Maminka byla garderobiérkou v Komorním divadle a každé pondělí, když měla volno, jsem jí přivezl syna na hlídání. V pondělí před odjezdem tedy viděla syna nadlouho naposledy,“ vzpomíná Ivan Staněk.

První pokus

Na dovolenou tedy odjeli Staňkovi se synem, přáteli a jejich malou dcerou jedním vozem – Mercedesem 220 z roku 1972, který si ale Ivan Staněk před cestou speciálně upravil: „Na zahrádce na střeše jsem si vezl windsurfingové prkno, ale zahrádka nebyla normální, byla kouzelná. Měla v sobě zavařené peníze, ostatní trubky jsme vycpali novinami a brácha, který má absolutní sluch, na trubky ťukal a poslouchal, jestli vydávají stejný zvuk.“

Do Jugoslávie musela skupina cestovat přes socialistické země, protože pasy jim byly vyměněny za šedivé – opravňující k pohybu pouze v socialistických státech. První celní kontrola je čekala na hranicích s Maďarskem pod Bratislavou. „Auto bylo vybaveno vším možným od nářadí po zimní oblečení, báli jsme se, aby to nebylo nápadné. Několik hodin prohledávali celníci nás i auto a ve stejné době vnikla také StB do plzeňského bytu našich přátel a zjišťovala, jestli není vyklizený,“ vzpomíná Ivan Staněk.

Od kamaráda svého tchána získal kontakt na jugoslávskou rodinu, u které skupina přespala a dostala tip na překročení rakouských hranic – koupit si na ambasádě v Záhřebu cestovní vízum a legálně překročit hranice do Rakouska, argumentem mělo být zkrácení si cesty zpět do Československa. „Úplně jsme se vydali z peněz, ale ani s tímto oficiálním razítkem nás celníci přes hranice nepustili. Byli jsme označeni za uprchlíky, na celý den nám zabavili auto a drželi nás na hranicích. Přijela policie ve fiátku šestistovce, aby nám provedli eskortu k maďarským hranicím. Velmi rychle jsem ale odhadl síly našeho a jejich auta a po padesáti kilometrech jsem jim ujel. Zastavil jsem až po pětihodinové jízdě,“ líčí pamětník. Teprve po této dobrodružné zápletce dorazila výprava na přechod, kde se konečně plán podařil. Našli ho na jugoslávské mapě, protože na té československé všechny přechody pochopitelně nebyly.

Jako James Bond

Hraniční přechod pod Klagenfurtem se pokusil Ivan Staněk projet během dne, plánoval projet mezi budovou celnice a závorou, ale z budovy vycházeli lidé, které by mohl zranit. Proto se vydal zpět do vnitrozemí a uchýlil se na lesní cestu. „Zůstat na silnici by znamenalo, že nás místní obyvatelé udají. Mým vzorem byl James Bond, a tak jsem se jím inspiroval,“ vypráví pamětník, který si zahrádku auta upravil tak, aby se vůz dal použít jako tank. „Posunul jsem zahrádku ze střechy přes okno mezi kapotu a blatník a vytvořil jsem tak obrněný vůz, kdyby se nepodařilo podjet závoru. V kufru jsem měl trubku na povolení nápravy, kterou jsem šikovně uřízl v úhlu 55 stupňů a připevnil jsem ji na přední kapotu,“ popisuje. Skupina vyjela o půlnoci ze 14. na 15. července. „V mlze, bez rozsvícených světel jsem pomalu sjížděl k hranici. Děti a manželky seděly na zadním sedadle, které jsme přikryli dekou, Jarda si vzal koženou rukavici, aby mohl vyrazit okno, kdyby se rozbilo. Když jsme se přiblížili k celnici, zařadil jsem dvojku. Můj plán, že závoru podjedu, se zdařil. Jiskry, ohnutá závora, ale vůz zůstal neporušený,“ vzpomíná Ivan Staněk a dodává: „Dojeli jsme asi půl kilometru za hranici, vyndali šedivé pasy a požádali o politický azyl. Celník byl evidentně překvapen z mého tanku, kroutil hlavou, ale jeho zvědavost nás vlastně přivítala.“

Cesta za svobodou

Týden pak strávila skupina v karanténě v táboře v Traiskirchenu. „Pak jsme byli přemístěni do různých hotelů v Rakousku, které ubytovávaly uprchlíky podle svých možností,“ vzpomíná Ivan Staněk. Od ostatních emigrantů se také dozvěděli o neúspěšných pokusech o překročení hranic, o lidech, kteří byli zastřeleni ve vodě, setkali se dokonce s mužem, který projel závorou před nimi a ukazoval jim průstřely na svém voze. Dál do USA jim pomohla organizace zajišťující možnost emigrace do Austrálie, Ameriky nebo na Nový Zéland: „Našli nám sponzory ve státě New York – byl to kostel a škola u městečka, které mělo velkou invazi Čechů v 18. a 19. století. V listopadu jsme přiletěli do New Yorku a po noci, kdy si nás prověřili a zapsali, jsme letěli do jiného města poblíž Niagarských vodopádů. Byla nám poskytnuta podpora včetně výuky angličtiny a přípravy na náš první pracovní pohovor.“

Postupem času se Ivan Staněk díky práci ve stavební firmě, ale hlavně díky své houževnatosti, talentu a neustálému sebevzdělávání vypracoval k vytoužené profesi designéra a architekta a dnes má vlastní studio. „Navrhoval jsem domy včetně uměleckých prvků v interiéru a úpravy zahrady, ale i jachty. Opět se mi potvrdilo, že komise složená z komunistů, která omezovala kariéry mnohých umělců, se mýlila. Jejich verdiktu jsem se vysmál a potvrdil sám sobě, že mohu být umělcem i bez jejich posvěcení. Nikdy toho nebudu litovat, každý člověk by měl využít své schopnosti a předat společnosti, co v něm vězí,“ uzavírá. Dnes se pamětník do České republiky vrací zřídka, v Plzni navštěvuje stále vitální maminku. Všem mladým lidem by poradil, aby šli vždy a za každých okolností za svým snem a využili svůj potenciál.