„Přijímač, takovej ten koncentrák, to je takový prvotní vymývání hlav. Řvaní, řvaní, řvaní, vyndejte si ruce z kapes, utíkejte, stůjte, běžte, čekejte... Prostě se dostáváte do prostředí, kde si nedovedete představit na co se připravit, protože to na co se připravit je nepředstavitelné pro normálně uvažujícího člověka. Nemá to žádnou logiku, je to prostě jen souhrn neustálého nesmyslného poklusu odnikud nikam, řvaní, nadávek. A hodilo by se slovo šikana. Ale tam nebyla osobní šikana, tam ta šikana byla prostě tak nastavená. Bylo například dáno, že se v kamnech na cimře smí topit jen do deseti do večera. A v deset večer se musejí kamna vymést a vytřít – zevnitř – aby byly čisté! Ale to nebylo, že by si to někdo na někoho vymyslel. To tam bylo tak neoficiálně dané. A to byla jedna z mnoha věcí. A tenhle systém vynucování si nesmyslných činností, smyslem toho bylo naučit nepřemýšlet o tom, proč to dělají. Přestat přemýšlet. Neptejte se a nesmějte se. Ve slovenštině: ‚Čo sa pýtate? Čas sa smiať? Máte čas sa smiať?‛ Šlo o zbavování vlastního myšlení...“
„Tam na těch Kbelích došlo k úžasné paradoxní situaci, kdy dav simulovala skupina strážáků odněkud z Kladna. Dovezli dvě auta strážáků, aby jako modelově představovali nějaký dav, ke kterému máme dojít a který máme donutit, aby odešel. Pro efekt měli džípa, radiovůz, na kterém byl amplion. Z něj nám pouštěli pískot davů. A ti kluci měli předstírat, že na nás hrozí, nebo něco takového. Já jsem žádný povel neslyšel, ale najednou z našeho kordonu vyletělo pár iniciativních blbců a začali se s těmi kluky prát. Začali je řezat obušky. Koukal jsme na ně a říkal jsem si: ‚Co blbnou...?‛ Samozřejmě ti kluci se začali bránit, to je instinkt. Když vás někdo řeže, tak se začnete bránit. Takže tam nastala rvačka, kterou nikdo nevěděl, jak ji má zastavit, protože se to tam prostě začalo rvát. Po přestávce se to opakovalo ještě jednou. To nás jemně upozornili, že v tomhle zásahu jde pouze o nácvik a skupinka nepředstavuje našeho nepřítele... Ale ti kluci byli i o přestávce jak šílení. Lítali s těmi obušky. Pamatuju na Pavla Rýdla, ten tam stál opřený, celej bílej, byl to takovej kluk velice slušnej... Tak jsem mu říkal: ‚Co se to, Pavle, děje?‛ Říkal: ‚Vidíš to? Co to z nás udělali? Jak se jim to povedlo?‛ To byla taková zkušenost, že to funguje. Že ty lidi prostě můžete zmanipulovat.“
„I draze zaplacené poznání je poznání. To je snad tak jediný přínos. A pokud je přínosem do života poznání, že hloubka lidské podlosti, hlouposti, zloby, schopnosti zradit, podrazit je mnohem větší, než jsem si kdy myslel před tou vojnou, no tak pak je to poznání. Ale myslím, že není takové poznání do života nutné. Že poznat, že lidi, kteří jsou na kolenou, ať vypadají sebelépe, tak najednou se od nich dočkáte toho, co by si člověk ani nedovedl představit... Takové poznání přece není nutné. Pak máte anketu v nějakém rádiu a tam vám vyjde, že 90 procent kluků, nebo spíš chlapů tam zavolalo ve smyslu, že socialistická vojna k něčemu byla. Co tím chtějí říct...? (smích) Omlouvají sami sebe, že prostě přestali být lidmi. A teď tomu potřebují dát hezkou nálepku. Tak křičí: ‚K něčemu to bylo...‛ Křičí: ‚Ta dnešní mládež, ta by to potřebovala.‛ Ale to je blbost. V každé skupině lidí je stejné procento grázlů jako fantastických lidí. A z těch grázlů zůstali grázlové ať na vojně byli, nebo nebyli. A ta vojna pomohla akorát z těch normálních lidí udělat jedince, kteří se celý život vyrovnávají s tím, že byli třeba grázlové. Z donucení, ze strachu...“
Vladimír Stanislav se narodil 22. července 1958 v Poličce. Jeho otec, po vystoupení z KSČ na začátku 50. let, pracoval v uranových dolech, matka byla v domácnosti. Vladimír vystudoval železniční učiliště v Liberci a již více než 30 let pracuje jako výpravčí na nádraží v Hostivici u Prahy. V roce 1978 narukoval do základní vojenské služby k útvaru ministerstva vnitra k Hradní stráži, a byl tak nucen sloužit v armádě, jejíž ideologii nesnášel. Ve svých vzpomínkách se pozastavuje nad tím, jak na něj a jeho kolegy působil proces „zotročování,“ který měl být dovršen absolutní poslušností. Nejhorší zážitek pro něj byl výcvik zaměřený na boj proti vnitřnímu nepříteli, tedy na zásahy proti civilistům. Prožíval strach, že bude muset zakročit proti civilistům, což pro něj bylo nepřijatelné. Socialistickou vojnu hodnotí jako pro život destruktivní, nepřínosnou a zbytečnou. V období převratu 1989 se jako železničář podílel na distribuci letáků po republice a před zahájením generální stávky zamezil kolapsu osobní vlakové dopravy.
