Chleba se pekl v Bolšej Ižorce u 168. divize. Tam byla posílána auta pro chleba.
Staršina Vorožkov měl službu, tak jel s doprovodem pro chleba. Dostali chleba pro celý pluk. Než tam vypsal všechny papíry, byl jsem vyslán velitelem pluku na kontrolu, proč tak dlouho nejedou. Chleba byl už naložený, čekalo se v kanceláři na dokumenty. Ukázal jsem na auto a ptám se: „Staršina Vorožkov, co pozorujete?“ On na to, že je všechno v pořádku, že papíry má. Křičel jsem na něj znovu: „Co pozorujete, sakra?“ A vrazil jsem mu facku, až mu čepice upadla. On říká: „Pačemu vy tak udělal?“ Na kardanové hřídeli pod vozem měl totiž přivázaných pět granátů. Říkám mu: „Ten, co přivázal ty granáty, by pak měl chleba, až by to bouchlo, facku jsi tak dostal za to, že nejsi dostatečně pozorný.“ Potom už jezdila s tím vozem stráž pěti lidí. Nevyčítám to tolik tomu, kdo to udělal, myslím, že hlad ho přinutil...
V roce 1981 bylo čtyřicáté výročí přepadení Sovětského svazu Německem. Seděli jsme s kamarády, se kterými jsem tehdy bojovalv Leningradě, na Rudém náměstí na tribuně. Někteří z nich už byli admirálové a podobně. Přišli k nám dva mladí muži a pozorovali, jak nás vyznamenávají. Pak se na nás vyptávali u české delegace. Za chvíli přišli za námi a říkají: „My s vámi musíme natočit reportáž. My jsme nevěděli, že taky Češi bojovali u Leningradu.“ Já povídám: „Soudruzi, já vás neznám! A navíc jste o mně čtyřicet let nevěděli a teď víte. Jak je to možné? Zmizte!“ Bydlel jsem v hotelu Leningrad a až tam mě pronásledovali. Všechno to bylo nahrané! Proto nemám k nikomu důvěru. Já svůj úkol splnil. Podařilo se porazit a zlikvidovat fašismus.
Němci potom vymysleli, že když je zamrzlé jezero, tak dobijí Kronštadt. My jsme okamžitě otočili zbraně na Kronštadt. Německý pluk šel po ledě. Do kroku jim bubnovali. Pálili na ně zezadu z kráterů, které tam byly ještě z doby Petra Velikého, když se bránil proti Švédům. V těch dírách byla děla. Všichni zůstali ležet na ledě. Leželi tam jako tuleni, kteří se vyhřívají na slunci. Přišlo jaro, povolil led... aspoň měly ryby co žrát.
Za blokády Leningradu jsme připravovali a upevňovali historické budovy, jako Ermitáž a další cenný historický budovy. Kolem budov jsme stavěli metr a půl široké lešení naplněné pytli s pískem, aby tyto budovy nebyly poškozené. Nejcennější jsme odváželi do vnitrozemí, hlavně do města Gorkij. Jen díky tomu se zachovaly některé cenné umělecké památky, kterými se mohl chlubit prezident Putin, když bylo v Rusku na návštěvě dvacet prezidentů. Putin se v Leningradu narodil, měl i stejnou školu, co my. Hlavně to ukazoval německému předsedovi vlády. To všechno jsme zachránili!
Hlavně jsme se ale museli bránit hranici u Ladožského jezera. Byly velké mrazy a zrovna se blížily vánoční svátky. Němci pouštěli z tlampačů vánoční písně a koledy. Já jsem byl tehdy velitel dělostřelecké baterie, tak jsem říkal: „Tak jim taky pošleme dárek!“ Pálili jsme! To byly palby! A oni křičeli: „Zbláznili jste se?“ Mluvili rusky. Bylo tam totiž dostatek Vlasovců, protože oni šli s Němcem!
Minsk a Kyjev zradily celé Rusko. Vítaly Němce. Když ti přišli do Kyjeva, tak lidi vytáhli ručníky na ruku, chleba a sůl. Křičeli: „Přišla svoboda! Vy jste nás osvobodili!“ Když přišel večer, připravili stoly, které se prohýbaly: pití, žrádlo, děvky... Prostě všechno. Tak vítali Němce. A křičeli: „Stalin je svině!“ A Němci křičeli: „Schwein Stalin!“ Pak se ale Němci dostali dál, kde už bylo ruské vojsko, ne Ukrajinci. A dobře víte, jak dopadl Stalingrad, jak to dopadlo u Moskvy a jak to dopadlo pod Leningradem. Tito praví lidé zničili fašismus. Zradili ale Bělorusové, zradili Ukrajinci, zradili Lotyši. To byli doopravdy zrádci. Ty státy zradily v době války, ještě než vypukly boje. Zradili i Maďaři, Rumuni stejně jako Bulhaři. Ti všichni šli s Němcem. Německé vojsko se rozšířilo o mnoho divizí.
Než válka vypukla, tak Molotov podepsal s Hitlerem smlouvu o neútočení a Stalin té smlouvě věřil. Ale Němci v roce 1941 přepadli Sovětský svaz. Všechno to měli předem připravené. Při podpisu smlouvy mezi oběma státy mělo Rusko sto sedmdesát divizí a Němci měli také sto sedmdesát divizí. Ale když získalo Německo satelitní státy, tak mělo najednou dvě stě třicet divizí. Linie obrany se táhla už od Severního moře k Černému moři, byla dlouhá 1200 kilometrů a na jednu divizi připadalo 45 kilometrů, které měla bránit. Sám můžete posoudit, zda je možné, aby jedna divize bránila úsek z Třeboně do Tábora. A nikdo nepomohl! Američani tvrdili, že otevřou druhou frontu, kterou Rusové žádali. Ale pak na to neměli čas. Až když Rusové přišli až k Berlínu, tak narychlo otevřeli druhou frontu. Všechno to byla jen politika! Američani si mysleli: „,Až vy ztratíte vojsko, až vy budete oslabení, až bude slabý Rus i Němec, tak my budeme páni!“
Pan Ferdinand Stasek se narodil 26. října 1921 v městečku Luck v rodině volyňských Čechů. V tomto městě studoval také základní školu. Chtěl pokračovat ve studiích na právnické fakultě v Kyjevě, tyto plány však zhatila předválečná situace. V roce 1940 v listopadu nastoupil na námořnickou školu v Klajpedě. V červnu roku 1941 vypukla válka a on musel narukovat. Účastnil se bojů u Leningradu a na Ladožškém jezeře. Za blokády Leningradu se podílel na opevňování Ermitáže a dalších tamních cenných historických budov. S Rudou armádou došel až do Čech, na konci války bojoval proti zbytkům německých armád na Sedlčansku a Neveklovsku. V roce 1946 se vrátil na Volyň. Jeho rodiče již nežili a bratr padl v bojích na frontě. Mohl optovat pro československé občanství a také této možnosti využil. V březnu roku 1947 dostal v Košicích imigrantské potvrzení. Pobýval na Šumpersku, později na Třeboňsku. Věnoval se vojenské kariéře. Po několika letech přestěhoval na Třeboňsko, kde žije dodnes. Po válce byl pan Stašek čtrnáctkrát v Rusku - v Kyjevě, v Leningradu, v Oděse, v Sevastopolu, ve Vladivostoku nebo v Charkově. Mluví směsí češtiny a ruštiny. Pan Stasek zemřel 23. ledna roku 2013.
