Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Ferdinand Stasek (* 1921  †︎ 2013)

• narozen 26. října 1921 v městečku Luck v rodině volyňských Čechů

• chtěl studovat právnickou fakultu v Kyjevě, tyto plány však zhatila předválečná situace

• v roce 1940 v listopadu nastoupil na námořnickou školu v Klajpedě

• jako posluchač námořnické školy musel nastoupit v červnu 1941 do bojů jako námořník

• účastnil se těžkých bojů u Leningradu a na Ladožškém jezeře

• s rudou armádou došel až do Čech, na konci války bojoval proti zbytkům německých armád na Sedlčansku a Neveklovsku. Byl tehdy výsadkář.

• v roce 1946 se vrátil na Volyň

• v roce 1947 přišel do Čech a získal československé občanství, usídlil se na Šumpersku

• po válce působil v armádě

• po roce 1945 byl čtrnáctkrát v Rusku – v Kyjevě, v Leningradu, v Oděse, v Sevastopolu, ve Valdivostoku nebo v Charkově

• zemřel 23. ledna roku 2013.

Pan Ferdinand Stasek se narodil 26. října 1921 v městečku Luck v rodině volyňských Čechů. V tomto městě studoval také základní školu. Chtěl pokračovat ve studiích na právnické fakultě v Kyjevě, tyto plány však zhatila předválečná situace. Kyjev byl tehdy zabrán Němci, kteří byli vítáni jako osvoboditelé. „Minsk a Kyjev zradily celé Rusko. Vítaly Němce. Když ti přišli do Kyjeva, tak lidi vytáhli ručníky na ruku, chleba a sůl. Křičeli: ,Přišla svoboda! Vy jste nás osvobodili!‘ Když přišel večer, připravili stoly, které se prohýbaly: pití, žrádlo, děvky... Prostě všechno. Tak vítali Němce. A křičeli: ,Stalin je svině!‘ A Němci křičeli: ,Schwein Stalin!‘“

Pan Stasek prudce odsuzuje zradu, které se podle něj dopustily i další státy a nechaly Rusko v boji proti fašismu osamoceno. „Pak se ale Němci dostali dál, kde už bylo ruské vojsko, ne Ukrajinci. A dobře víte, jak dopadl Stalingrad, jak to dopadlo u Moskvy a jak to dopadlo pod Leningradem. Tito praví lidé zničili fašismus. Zradili ale Bělorusové, zradili Ukrajinci, zradili Lotyši. To byli doopravdy zrádci. Ty státy zradily v době války, ještě než vypukly boje. Zradili i Maďaři, Rumuni, stejně jako Bulhaři. Ti všichni šli s Němcem. Německé vojsko se rozšířilo o mnoho divizí. Než válka vypukla, tak Molotov podepsal s Hitlerem smlouvu o neútočení a Stalin té smlouvě věřil. Ale Němci v roce 1941 přepadli Sovětský svaz. Všechno to měli předem připravené. Při podpisu smlouvy mezi oběma státy mělo Rusko sto sedmdesát divizí a Němci měli také sto sedmdesát divizí. Ale když získalo Německo satelitní státy, tak mělo najednou dvě stě třicet divizí. Linie obrany se táhla už od Severního moře, byla dlouhá 1200 kilometrů a na jednu divizi připadalo 45 kilometrů, které měla bránit. Sám můžete posoudit, zda je možné, aby jedna divize bránila úsek z Třeboně do Tábora. A nikdo nepomohl! Američani tvrdili, že otevřou druhou frontu, kterou Rusové žádali. Ale pak na to neměli čas. Až když Rusové přišli až k Berlínu, tak narychlo otevřeli druhou frontu. Všechno to byla jen politika! Američani si mysleli: ,Až vy ztratíte vojsko, až vy budete oslabení. Až bude slabý Rus i Němec, tak my budeme páni!‘“

Bojovou připravenost volyňských Čechů a jejich touhu bojovat hodnotí pan Stasek takto: „Ale volyňští Čechové chtěli bojovat. Ke Svobodově armádě se přihlásilo 12 500 Čechů. Jenže jeho sbor nebyl vůbec vycvičený. Ti volyňští Čechové, co k němu přišli, tak neměli vojenský výcvik, neměli školy, prostě nic. A byli nasazeni do boje u Dukly. A jak to dopadlo? Padlo 6500 Čechů. A chyba byla čistě na straně politiků. Jako je dnes politika, tak byla i tenkrát. Zbytečně byly ztráty.“

V roce 1940 v listopadu pan Stasek nastoupil na námořnickou školu v Klajpedě. Chtěl se stát kapitálem dálkové plavby. Ale v červnu v roce 1941 vypukla válka. „My jako posluchači jsme museli jít všichni do boje jako námořníci. Boje nás zatlačily až k Leningradu. Rusové měli v Baltickém moři 25 flotil a Němci měli 175 flotil. Němci zabrali dánské, holandské, norské, francouzské, polské lodě a tím stav jejich námořnictva prudce vzrostl. A Lotyši, zrádci, opustili Rigu. Takové zbytečné ztráty!“

Pan Stasek se účastnil těžkých bojů u Leningradu a na Ladožském jezeře. V letech 1939 až 1944 se nejbližší okolí jezera i jezero samo staly významným bojištěm, na němž se střetávaly německé, finské a ruské jednotky. Za blokády Leningradu se podílel na opevňování Ermitáže a dalších cenných historických budov. Kolem budov byly stavěny metr a půl široké lešení naplněné pytli s pískem, aby nebyly poškozené. Nejcennější věci se odváželi do vnitrozemí, hlavně do města Gorkij, čímž se zabránilo zničení některých cenných uměleckých památek, kterými se může Rusko chlubit dodnes. „Jen díky tomu se zachovaly některé cenné umělecké památky, kterými se mohl chlubit prezident Putin, když bylo v Rusku na návštěvě dvacet prezidentů. Putin se v Leningradu narodil, měl i stejnou školu, co my. Hlavně to ukazoval německému předsedovi vlády. To všechno jsme zachránili!“

Nejvíce ale museli bránit hranici u Ladožského jezera. Němci využili blížící se Vánoce k protisovětské propagandě. „Byly velké mrazy a zrovna se blížily vánoční svátky. Němci pouštěli z tlampačů vánoční písně a koledy. Já jsem byl tehdy velitel dělostřelecké baterie, tak jsem říkal: ,Tak jim taky pošleme dárek!‘ Pálili jsme! To byly palby! A oni křičeli: ,Zbláznili jste se?‘ Mluvili rusky. Bylo tam totiž dostatek Vlasovců, protože oni šli s Němcem!“

Lidé v Leningradě trpěl hladem, ve městě byl velký nedostatek jídla. „Civilové dostávali 150 gramů chleba. Vlastně to ani nebyl chleba. Připomínalo to plastelínu, ze které se dělají figurky. Víc bylo brambor a sojové mouky než pšeničné. Vojáci dostávali 300 gramů chleba…“

Chleba se pro vojenské jednotky pekl v Bolšej Ižorce u 168. divize. Tam byla posílána auta pro chleba. „Staršina Vorožkov měl službu, tak jel s doprovodem pro chleba. Dostali chleba pro celý pluk. Než tam vypsal všechny papíry, byl jsem vyslán velitelem pluku na kontrolu, proč tak dlouho nejedou. Chleba byl už naložený, čekalo se v kanceláři na dokumenty. Ukázal jsem na auto a ptám se: ,Staršina Vorožkov, co pozorujete?‘ On na to, že je všechno v pořádku, že papíry má. Křičel jsem na něj znovu: ,Co pozorujete, sakra?‘ A vrazil jsem mu facku, až mu čepice upadla. On říká: ,Pačemu vy tak udělal?‘ Na kardanové hřídeli pod vozem měl totiž přivázaných pět granátů. Říkám mu: ,Ten, co přivázal ty granáty, by pak měl chleba, až by to bouchlo, facku jsi tak dostal za to, že nejsi dostatečně pozorný.‘ Potom už jezdila s tím vozem stráž pěti lidí. Nevyčítám to tolik tomu, kdo to udělal, myslím, že hlad ho přinutil... Nestříleli se kvůli tomu lidi, lidé tam byli vzácní, potřebovali jsme každého. My jsme je museli bránit, politicky vysvětlovat.“

Během blokády Leningradu od září 1941 do března 1943 fungovala v jihozápadní části jezera takzvaná cesta života, která jako jediná spojovala Leningrad obklíčený německými vojsky se zbytkem země. Zásoby byly dopravovány v zimě nákladními auty přes led a v létě na člunech. Na otevření této cesty vzpomíná i pan Stasek: „Do Leningradu přišel osobně Žukov. Odvolal Vorošilova a velel sám. Za Žukova se nám podařil zázrak: podařilo se nám otevřít cestu přes zamrzlé Ladožské jezero. Říkalo se jí dráha života.“

Němci se pokusili přes zamrzlé jezero dobýt Kronštadt. Útok pro ně ale skončil katastrofou a velkými ztrátami na životech. „My jsme okamžitě otočili zbraně na Kronštadt. Německý pluk šel po ledě. Do kroku jim bubnovali. Pálili na ně zezadu z kráterů, které tam byly ještě z doby Petra Velikého, když se bránil proti Švédům. Všichni zůstali ležet na ledě. Pak přišlo jaro a ryby aspoň měly co žrát.“

O svých dalších osudech nechce pan Stasek příliš vyprávět: „Jestli chcete, aby vám někdo vyprávěl historii, tak se obraťte na vojenské muzeum a tam vám všechno ukážou.“

Pan Stasek bojoval s Rudou armádou a došel až do Čech, na konci války bojoval proti zbytkům německých armád na Sedlčansku a Neveklovsku. Byl tehdy výsadkářem. „Osmého května jsme dobyli Tábor, válka pro nás ale neskončila. Ještě jsme museli likvidovat benešovskou divizi SS, která byla připravená k potlačení Pražského povstání. Za války jsem se Svobodovou armádou nebojoval, až po válce jsem byl u nich vedený.“

Z armády odešel pan Stasek v roce 1946. „Přišel rozkaz, že důstojníci, kteří byli ranění, můžou požádat o odchod do civilu. Důstojníci, kteří nemají dodělanou vysokou školu, můžou také žádat o civil. Chtěl jsem do civilu. Za šest let v armádě jsem dostal 300 korun.“

Po válce se pan Ferdinand Stasek vrátil na Volyň. Jeho rodiče již nežili a bratr padl v bojích na frontě. Mohl optovat pro československé občanství a také této možnosti využil. V březnu roku 1947 dostal v Košicích imigrantské potvrzení. „Převezli nás do Žatce, kde nás roztřídili. Hodně volyňských Čechů žije na Podbořansku, v oblasti Králíku, Dvora Králové a Šumperska. Jedni moji známí dostali majetek po Němcích. Přivezli si sem i rodiče. Jel jsem s nimi na Šumpersko. Dostal jsem i státní občanství.“

Také po válce se věnoval vojenské kariéře. „Na vojenské správě jsem dostal vojenskou knížku. Ještě ji pořád mám. V té vojenské knížce jsem jako plukovník. Chodil jsem na cvičení, na besedy, na přednášky, vedl jsem školení. Udělal jsem si vojenskou akademii. Teď už jsem nevoják.“

„Můj kamarád v Šumperku byl Zajíc. Jeho syn se tenkrát upálil po vzoru Palacha. Jeli jsme s ním i na přijímací zkoušky do Prahy. Byl přijat na filozofickou fakultu. Proděkanem byl tehdy Zdeněk Nejedlý. Setkal se tam s opravdu dobrými lidmi.“

On sám se po několika letech přestěhoval na Třeboňsko, kde žije dodnes.

Po válce byl pan Stasek čtrnáctkrát v Rusku – v Kyjevě, v Leningradu, v Oděse, v Sevastopolu, ve Vladivostoku nebo v Charkově. V roce 1981 se pan Stasek podíval znovu do Sovětského svazu. „V roce 1981 bylo čtyřicáté výročí přepadení Sovětského svazu Německem. Seděli jsme s kamarády, se kterými jsem tehdy bojoval v Leningradě, na Rudém náměstí na tribuně. Někteří z nich už byli admirálové a podobně. Přišli k nám dva mladí muži a pozorovali, jak nás vyznamenávají. Pak se na nás vyptávali u české delegace. Za chvíli přišli za námi a říkají: ,My s vámi musíme natočit reportáž. My jsme nevěděli, že taky Češi bojovali u Leningradu.‘ Já povídám: ,Soudruzi, já vás neznám! A navíc jste o mně čtyřicet let nevěděli a teď víte. Jak je to možné? Zmizte!‘ Bydlel jsem v hotelu Leningrad a až tam mě pronásledovali. Proto nemám k nikomu důvěru. Já svůj úkol splnil. Podařilo se porazit a zlikvidovat fašismus.“

Pan Stasek nechtěl vůbec zpočátku o sobě mluvit, říká také: „Některé ztráty byly úplně zbytečné. Byla to chyba politiků, ne vojáků. Jako dnes i tenkrát byla politika. Tehdejší chyby nebyly dodnes odstraněny. Já nikomu nevěřím a nemá smysl o tom mluvit. Američané vyhráli válku, mluvte s Američany, ne s námi. Nemá smysl, abych o sobě mluvil... Nemám k nikomu důvěru... Nechte mně v klidu žít.“Mluví směsí češtiny a ruštiny.

Částečný přepis rozhovoru s panem Ferdinandem Staskem vedeného dne 8. června 2003 v Lomnici nad Lužnicí.