Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Šťastná (* 1947)

• narodila se 26. října 1947 v Kralupech nad Vltavou

• v roce 1965 začala studovat medicínu

• v roce 1968 se se svým přítelem vydala na léto do Francie a Anglie

• o okupaci Československa se dozvěděla na pustém konci Skotska

• v Londýně zůstala až do října 1968, kdy se vrátila do Československa

• po studiu pracovala jako lékařka

Na trojtřídku jsem si musela zvyknout

Emilie Šťastná, za svobodna Veličová, se narodila 26. října 1947 v Kralupech nad Vltavou. Její maminka pocházela z Veltrus, tatínek ze Slovenska. „Narodil se v malé vesnici Podskalie, okres Ilava, v roce 1920. To byla myslím hodně těžká doba a na tom Slovensku byla nesmírná bída, uživit se byl nesmírný problém. V roce 1922 dědeček s babičkou sebrali všechny čtyři děti, mezi nimi i nejmladšího, dvouletýho otce, a odešli do Čech.“

V Kralupech žila Emilie do svých devíti let, pak se s rodiči a mladším bratrem přestěhovala do domku po prarodičích v Kozomíně. Zatímco v Kralupech chodila do velké školy, v Chvatěrubech byla jen takzvaná trojtřídka. „První třída byla samostatná, druhá se učila se čtvrtou a třetí s pátou. Bylo to pro mě moc těžký, protože jsme třeba něco psali a páťáci nám do toho mluvili nebo počítali. Ale musela jsem si zvyknout.“ Od šesté do deváté třídy jezdila do Lobečku a poté pokračovala na střední všeobecně vzdělávací škole, dnešním gymnáziu, v Kralupech nad Vltavou. V roce 1965 Emilie odmaturovala a nastoupila na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.

Čekali jsme, že budou lepší časy

Z doby svých vysokoškolských studií vzpomíná Emilie především na období Pražského jara a následnou srpnovou invazi, kterou prožívala na dálku v Anglii. „V tom osmašedesátým roce bylo jaro, kdy nastalo velký uvolnění, najednou se mohlo trochu cestovat na Západ, do tý doby to bylo prakticky nemožný. Uvolnila se atmosféra, že po letech zase v Praze byl majáles, kam přijel třeba americkej beatnikovej básník Ginsberg. A byla to opravdu taková doba uvolnění, čekali jsme, že budou lepší časy.“

Se svým přítelem Václavem, budoucím manželem, si zařídila devizový příslib a společně vyjeli na léto do západní Evropy. „Měli jsme sto dolarů pro dva lidi na dva měsíce,“ vzpomíná. Červenec strávili ve Francii, kde si přivydělávali mytím nádobí nebo česáním ovoce a samozřejmě jezdili stopem. Na srpen se přesunuli do Anglie.

„Už se nám to chýlilo ke konci, bylo 21. srpna a my jsme byli ve Skotsku, úplně na samý špici Skotska, tam byla jen divočina.“ Ubytovali se v jednoduchém kempu, kde s nimi byl už jen jeden pár z Dánska. „Bavili jsme se rukama nohama, večer byl družnej.“ Druhý den ráno je jejich nová dánská známá vyděšeně probouzela. „Vylezla jsem a říkala: ‚Co se děje?‘ A ona mi strkala rádio. Měla takovej malej tranzistorák a tvářila se strašně vyděšeně. A já jsem se zasmála a můj muž říkal: ‚Co se děje?‘ Já říkám: ‚No, oni nám ukazujou rádio, asi si myslej, že tranzistorák neznáme.‘ Dělala jsem si legraci a vylezla jsem. A ona mě začala objímat a začala brečet. Říkala jsem: ‚Co se děje?‘ Pořád mi strkala to rádio k uchu. A tam jsem slyšela: ‚Prague. Russian occupation. Prague. Russian...‘“

Na ambasádě visely seznamy lidí

V tu chvíli Emilie pochopila, že se děje něco vážného a že se musí rychle dostat někam, kde se dozví, co se stalo. Hned se tak se svým mužem vydali do Londýna. „Na tý ambasádě visely nekonečný seznamy adres lidí, který tam dávali telefonní čísla a psali, kolik jsou ochotný vzít si lidí k sobě domů. A byly toho tam stovky.“ Na ambasádě se také šířily zprávy, že kdokoliv se vrací do Československa ze Západu, je okamžitě poslán do internačního tábora.

Chvíli ještě váhali, jestli nemají využít nabídku Kanady, která vyhlásila, že přijme uprchlíky z Československa a zaplatí jim i letenky. Ve prospěch hrálo to, že Václavův strýc žil v Kanadě už od roku 1948. Ale Emilie se rychle rozhodla, že odletět nemůže. V březnu toho roku jí totiž umřela maminka a jejímu bratrovi bylo teprve patnáct let. „Já jsem řekla, že kdybych ještě já odjela neznámo kam, že by to mýho otce zabilo.“ Její budoucí muž s ní v Londýně zůstal. Náhodně si vybrali jméno ze seznamu lidí, kteří nabízeli ubytování, a propojili se s jedním londýnským doktorem.

Ocitli se tak v kosmopolitním domě, kde kromě doktora a jeho rodiny žili dva studenti medicíny z Pákistánu a studentka sociologie z Číny. „Byli úplně fantastický, nakonec jsme tam bydleli do konce října, protože jsme se báli odjet domů.“ Situace se pro Emilii a jejího muže navíc ještě zkomplikovala. „Rodiče mýho muže, když viděli, že se nevracíme, usoudili, že se nevrátí, tak se sebrali a emigrovali přes rakouský tábor do Švýcarska.“ Její budoucí tchán k tomu měl dobrý důvod, a sice jako syn „kulaka“ si již zažil pronásledování a věznění svého otce.

Emilie si hned v srpnu našla práci nejdříve jako uklízečka a zanedlouho jako zdravotní sestra v jedné nemocnici. „Koncem října jsme se rozhodli, že se vrátíme. I když nám nabízeli, že bychom mohli studovat v Londýně, byla tam velká jazyková bariéra, rozuměla jsem, ale nemluvila jsem. Myslím, že bych studium angličtiny nezvládla.“

Dodnes jsem mu vděčná, že na tu Národní šel

Do Československa se vrátili v říjnu 1968, takže Emilie nastoupila do školy až měsíc po začátku semestru, naštěstí ji ale zapsali i tak. „Můj muž tady chvíli byl. […] Ale usoudil, že je tady z celý rodiny sám, tak odjel za rodičema do Švýcarska. Mojí tchyni se ale nesmírně stýskalo, byla nemocná steskem. Po roce a půl se ta rodina rozhodla a vrátila se do Čech.“ Po jejich návratu v roce 1970 se Emilie a Václav vzali.

Na období normalizace vzpomíná Emilie jako na „úplně hnusnou, šedou dobu, kdy každej držel hubu a lidi se báli říct svůj názor“. Po promoci nastoupila do nemocnice v Kralupech nad Vltavou a po narození druhého syna přešla pracovat na obvod, aby nemusela sloužit tolik nočních služeb.

Dne 17. listopadu 1989 Emilii její muž telefonoval, že nepojede z práce rovnou domů, ale že půjde na Albertov. „Pak jsem si pustila večer televizi a rádio a zjistila jsem, co se vlastně děje. Můj muž tam šel, dostal se na Národní třídu a dostal se do toho chumlu. Podařilo se mu potom dostat se do boční ulice. Přijel domů kolem půlnoci, to jsem si oddechla. V tu dobu nikdo nevěděl, jak to dopadne. Dodnes jsem mu vděčná za to, že tam šel.“ Na demonstraci na Letnou šla pak i Emilie. „Byl tam i můj tchán, byla jsem vděčná, že se toho dožili, byla to nesmírná satisfakce.“

Na devadesátá léta vzpomíná jako na dobu, kdy byli všichni nadšení a snažili se nějak přispět společnosti. Dnešní mladé generaci vzkazuje, aby si především vzájemně pomáhala. „Dnes musíme pomáhat Ukrajině, člověk nemůže ustupovat zlu.“