Emilie Šťastná

„A 22. srpna ráno tloukli nám na ten miniaturní stan, tak já jsem vylezla a říkala jsem: ‚Co se děje?‘ A ona mi strkala rádio. Měli takovej malej tranzistorák a strkala mi rádio a tvářila se strašně vyděšeně. A já jsem se jako zasmála. A můj muž říkal: ‚Co se děje?‘ Já říkám: ‚No, oni nám ukazujou rádio, asi si myslej, že tranzistorák neznáme, jo.‘ Dělala jsem si legraci a vylezla jsem. A ona mě začala objímat a začala brečet. A já jsem říkala: ‚No, co se děje?‘ A pořád mi strkala to rádio k uchu. A tam jsem slyšela: ‚Prague. Russian occupation. Prague. Russian...‘ Říkala jsem: ‚Něco se děje, vylez. Asi je válka u nás.‘ Protože jsme anglicky neuměli, tak jsme se od nich nic jako... jenom jsem si říkala něco s Rusákama o Praze, asi se tam bojuje. Jedeme.“

„A to bylo pro nás nesmírně, nesmírně rok vzrušující a traumatizující. My jsme se poprvé s mým mužem, tenkrát jsme ještě nebyli manželé, ale oba jsme byli studenti. V tom osmašedesátým roce opravdu to bylo takový to jaro, kdy nastalo velký uvolnění, najednou se mohlo prostě trochu cestovat na Západ, do tý doby to bylo prakticky nemožný. Byly... uvolnila se atmosféra, že po letech zase v Praze byl majáles, kde přijel třeba ten americkej beatnikovej básník Ginsberg. A byla to opravdu taková doba uvolnění, jako že jsme čekali, že budou lepší časy.“