Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Stefanová (* 1945)

• narozena 16. dubna 1945 ve Stropkově na Slovensku

• v letech 1962–1968 studovala stavební fakultu v Bratislavě

• od roku 1964 sama studovala italštinu

• působila jako tlumočnice pro italské turisty

• v letech 1969–1970 pracovala ve Slovnaftu Bratislava v projektové kanceláři

• v červenci 1970 ilegálně v úkrytu na lodi emigrovala z Jugoslávie do Itálie

• tři a půl měsíce musela zůstat v táboře pro uprchlíky v Padricianu u Terstu

• roku 1972 se vdala a od té doby žije poblíž Milána

• pracovala jako projektantka a později jako cvičitelka jógy

Silná emigrační vlna po srpnu 1968 a v letech bezprostředně následujících zasáhla všechny vrstvy československé společnosti. Z velké části volili ti, kteří překračovali hranice na Západ, německy hovořící země, západní Německo a Rakousko, případně Švýcarsko. Emigrace do Itálie nebyla ve srovnání s nimi příliš početná. Statistiky hovoří, že do dvou let po srpnu 1968 odešlo ze socialistického Československa mezi sedmdesáti a osmdesáti tisíci Čechoslováků. Většinou to byli mladší lidé, vesměs vzdělaní, kteří měli odvahu začínat v cizině znovu a nebáli se těžkých začátků. Až do podzimu 1969 byly hranice na Západ poměrně otevřené, utíkalo se mj. i přes tehdejší Jugoslávii. Jednou z čerstvých absolventek vysoké školy, která se rozhodla emigrovat touto cestou do Itálie, byla i Magdalena Stefanová.

Stropkov

Magdalena se narodila zhruba dva týdny před zánikem Slovenského státu, na jaře 1945, v  malém městečku Stropkov u Prešova na východním Slovensku. Po dobu války, kdy Slovensko bylo spojencem nacistického Německa, museli mladí muži povinně narukovat do slovenské armády. Její otec Michal Stefan narukoval už jako dvacetiletý, roku 1940, a když se po čtyřech letech vrátil, oženil se s Julií. Manželé se usadili ve Stropkově.

Otec před vojnou žil v sousedních Michalovcích a sloužil jako majordomus u vzdělané, bohaté rodiny židovského lékaře. Obsluhoval u stolu v rukavičkách a naučil se jinému způsobu života a vychování, než kterým později žil v malém Stropkově.

Rodina z matčiny strany vlastnila půdu, pracovala na ní a kromě toho vyráběla keramiku, se kterou obchodovala na trzích. V rodině vládla babička – generál. Co řekla, to se stalo. Matka měla údajně ráda někoho jiného, ale svatbu domluvil její bratr a nebylo jiného řešení. Magdalena si vzpomíná, že matka byla neustále smutná a trpěla bolestmi hlavy. A otec, vyučený malíř a natěrač, „... jako ostatní začal pít. On byl takový bohém. Uměl malovat a hodně četl. Hodně jsem od něj pochytila. Ale to jsem zjistila až po letech. Nedokázala jsem pochopit, že ho jednou miluji, ale když jsem ho viděla opilého na ulici, tak jsem ho nenáviděla. Styděla jsem se za něj.“ Stropkov padesátých let 20. století nebyl ničím inspirující pro mladou a citlivou dívku, která toužila po silnějších intelektuálních impulzech. Ve Stropkově každý věděl o každém – kdo je z bohaté rodiny, kdo kolik vydělává a kdo pije. 

Za to, kým jsem, vděčím profesorům ze SVVŠ

Magdalena, ačkoli ji domácí prostředí nijak neinspirovalo, měla přirozenou touhu se učit. Doma ji ve formálním vzdělávání rodiče nijak nepodporovali. A přece: matka, profesí švadlena, ji naučila šít a otec ji odmalička učil číst, zajímal se o knihy a od patnácti let vedl Magdalenu k malování. Bral ji s sebou, když chodil malovat – třeba do kapličky na Bukové hôrke poblíž Stropkova. Dodnes tam můžeme vidět na stěnách jejich společné malby.

V dětství se pamětnice cítila izolovaná a osamělá, její pocit se změnil, když začala studovat na místní střední škole, tehdy označované zkratkou SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škola). Magdalena vzpomíná na své profesory, především na ty, kteří jí dodali chuť do vzdělání a všemožně ji podporovali. Byli přísní, ale uměli učit zajímavě a studenty pro svůj předmět získat. Dodnes pamětnice dokáže zpaměti recitovat ruskou poezii v originále. Během svých středoškolských studií zvítězila v soutěži v geometrii. Odměnou jí byla jednodenní cesta do Prahy a návštěva u prezidenta Novotného na Hradě. Ve Stropkově bylo toto vyznamenání přijato s údivem: Dcera pana vydumníka a na Hrad? Ve vychodniarském dialektu jde o ironické pojmenování někoho, kdo pořád něco vymýšlí, vynalézá, kdo je jiný. Magdalena svá stropkovská léta uzavírá prohlášením: „Za to, kým jsem dnes, vděčím profesorům ze SVVŠ.“

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, v době, kdy jako soudně trestaná emigrantka na Slovensko nesměla a ani rodiče ji po dobu šesti let nesměli navštívit, se Stropkov zcela změnil. Úřady nechaly strhnout rodinné domky a místo nich postavily paneláky.  

Místo návštěvy u tety na přijímací zkoušky

Matka nechtěla ani slyšet, že by Magdalena měla jít dál studovat. Našla jí práci účetní a počítala s tím, že zůstane doma a bude jí pomáhat v domácnosti a s výchovou o dvanáct let mladšího bratra Edy. Ovšem pamětnice už byla rozhodnuta jít svou cestou. Jeden z jejích oblíbených profesorů ji požádal, aby mu namalovala portrét. Za honorář si koupila jízdenku do Bratislavy a odjela na přijímací zkoušky na architekturu. Rodičům řekla, že jede navštívit tetu do Michalovců. U zkoušek uspěla, byla přijata, ale na radu jednoho z profesorů si nakonec nezapsala architekturu, nýbrž stavební inženýrství. „Pak jsem se vrátila domů. Ticho, nikomu jsem nic neřekla, čekám do června. A v červnu mi přišlo, že mě přijali. No ale jak to říct našim? Tak jsem jim to řekla. Moje máma na to odpověděla: ‚To se nestydíš? Nechat tu bratra se mnou? Já jsem nemocná!‘“ Magdalena ale přece jen odjela, sice v zimních botách a bez peněz na jídlo, ale jela.

Slyšela Tosku a šla si koupit italský slovník

Její finanční problémy se vyřešily, jakmile v listopadu dostala stipendium. Prospěchové stipendium si udržela po celou dobu studia, a tak mohla na návštěvy domů jezdit s dárky. Z prvního stipendia koupila k Vánocům bratrovi brusle. Jednou Magdalena náhodně uslyšela z rádia Cavaradossiho árii z třetího dějství opery Tosca. Melodií, jazykem a zpěvem byla hluboce zasažena, a tak si okamžitě šla koupit slovník italštiny a začala se učit. Psal se rok 1964/65, do Bratislavy začali ve větší míře přijíždět cizinci, také z Itálie. Magdalena se zapsala do šestitýdenního kurzu italštiny. To byl počátek kontaktů a vztahu k Itálii a italštině. Ty se prohloubily, když se stala oficiální tlumočnicí státní cestovní kanceláře Čedok. Během studia zvládala obojí: skládat zkoušky i přivydělávat si na studia italštinou.

Studium úspěšně zakončila roku 1968, ale promoce se musela o rok odložit. V srpnu totiž přijely ruské tanky. V rádiu slyšela, že jsme okupováni: „Vždyť to byli naši bratři. Cítili jsme se oklamaní.“ Když přinesla domů zprávu, že úspěšně ukončila studia, v rodině nechtěli věřit, že dcera toho „vydumníka“ může být inženýrkou. Až když přinesla fotografie z promoce a předávání diplomu, byli překvapení. „Byla jsem na sebe hrdá.“ Rodiče na promoci nepřijeli.

Odteď tlumočit pouze Rusům

Magdalena prošla klasickou cestou majoritní části svojí generace: od svatého přijímání v pěti letech přes členství v Pionýru a následně ve Svazu mládeže. Otec byl a zůstal členem KSČ i po prověrkách v době normalizace, ale nikdy o tom nemluvil. Politika se v rodině neprobírala. V padesátých letech byl tři dny ve vězení, ale Magdalena důvod nezná. „V osmašedesátém roce byl událostmi a změnami ve společnosti překvapen. Otec byl hloubavý, umělecky založený. V podmínkách, v jakých žil, ale neměl šanci.“

Pamětnice srovnává obsah studia stavebního inženýrství tehdy na Slovensku (chválí, že měli nejen teorii, ale i spoustu praktických brigád na stavbě) a v Itálii. „Nikde jinde bych studovat nemohla. Jsem ráda, že jsem studovala a žila v Československu, ale teď jsem ráda, že žiju tady,“ čímž má na mysli svůj současný domov, Itálii.

Po promoci začala pracovat v projektové kanceláři bratislavského Slovnaftu. V normalizačních poměrech nebylo pro režim únosné, aby se stýkala s Italy, a šéf kanceláře jí oznámil, že od nynějška bude tlumočit pouze Rusům. Cítila, jak se kruh okolo ní začíná zmenšovat. Zakázali jí cestovat do Itálie. V práci ji začali bojkotovat. Magdalena se obávala, že jí vezmou diplom nebo že ji budou nutit vstoupit do komunistické strany. Rozhodla se proto pro emigraci... Do Itálie.

Do Itálie přes moře v člunu

Vybrala si podnikový zájezd do Jugoslávie, diplom a pas si vzala s sebou. Počítala s tím, že v Rijece překročí hranice. Když ale došla pěšky na hranici, zjistila, že hranice už byla uzavřená. Co teď? Rozhodla se zajít si na kávu a všechno si důkladně promyslet. Oslovili ji dva muži, Italové. Svěřila se jim, že nikdy nebyla v Itálii, ale kdyby mohla, odjela by okamžitě, jen s tím, co má s sebou. Nabídli jí, že může jet s nimi, loď mají připravenou, papíry vyřízené, ale ona se musí schovat dovnitř lodi. Magdalena usoudila, že ačkoli se dostala do riskantní situace, nezbývá jí než těm mužům důvěřovat. Než vypluli, čekali nekonečně dlouho na manželku jednoho z mužů – pamětnice zažila hodiny strachu a nejistoty. Po nějaké době směla vyjít na palubu a poprvé v životě uviděla moře. Měla u sebe padesát amerických dolarů. Její zachránci ji nechali jednu noc u sebe přespat, koupili jí jízdenku do Terstu a rozloučili se. Pamětnice začala svůj nový život v blízkém Padricianu, táboře pro uprchlíky.

Za jeho téměř třicetiletou historii (1948–1976) prošlo táborem 350 tisíc lidí, především z Istrie a Dalmácie. Po roce 1968 se stal útočištěm uprchlíků ze socialistického Československa. Dnes se v táboře nachází muzeum. Magdalena strávila v Padricianu tři a půl měsíce. Pracovala jako sekretářka, dostávala svoji první italskou mzdu, a když dorazily ze Slovenska doklady, byla volná.

Projektantkou

Začala si hledat práci. Zpočátku měla obavy přiznat, že je inženýrka, vydávala se proto za kresličku a získala svoje první místo. V Turíně, v reklamním podniku. U nás v té době reklamní agentury neexistovaly, a proto to, co vymyslela, se ostatním zdálo jiné, a tudíž originální. Po roce a půl odešla do Milána. Zde se potkala s Cesarem, za kterého se v roce 1972 provdala. Žijí spolu dodnes. Prostředí stavby – to byl v Itálii výlučně mužský svět. Magdalena se proto mezi muži musela prosadit a získat si respekt. Věděla, jak to na stavbách chodí, uměla jednat s lidmi a byla zvyklá dělat zodpovědnou práci. Osmnáct let pracovala s úspěchem jako inženýrka-projektantka pro stavbu rafinerie a jiných industriálních staveb na Sardinii a jako projektantka rodinných domků a při realizaci staveb. 

Jóga a obrazy

V roce 1975, na začátku svého nového života v Itálii, pamětnice objevila jógu. Potom, o dvacet let později, začala jógu vyučovat. A v tom stejném studiu učí jógu i dnes. Postupně se jóga stala nejen jejím koníčkem, ale i hlavním zaměstnáním, činností, která ji dodnes těší a díky které má okolo sebe vděčné studenty a následovníky. Stále pro ni znamená směr a umění života. Další její radostí jsou obrazy. Říká, že dostala do života dobrý základ: protože za jejího mládí v socialistickém Československu spoustu věcí nebylo možné koupit, dnes není rozmazlená a zhýčkaná. Umí si vážit toho, co má.

Po prvním ročníku studia na vysoké škole v Bratislavě byla povinná praxe na stavbě. Za ten měsíc se naučila stavět zdi, pracovat s cihlou. Když později začala žít v Itálii a budovala s manželem Cesarem dům, vyrobila si do něj gauč a poličky, všechno z cihel. Nábytek byl tehdy drahý a Magdalenu práce těšila.

Později začala pracovat s barevnými kachličkami. Ne aby vybavila dům dalším nábytkem, ale aby si udělala radost. Hlína, se kterou pracovala, pro ni představovala půdu, slunce bylo světlo a barvy. Sama se naučila řezat kachličky a tvořit z nich obrazy.

Vyrobila si železnou síť z třímilimetrových prutů. Vytvořila síť se čtverečky o rozměrech 2 x 2 cm. Na ně položila půlcentimetrovou vrstvu cementu a písku a vytvořila tvrdou vrstvu, aby vydržela. Konce prutů trčely po stranách ven. Vzala si látku (podobnou kanavě na vyšívání) s otvory ve tvaru čtverečků, kterými mohl propadat beton. Na ni položila drobně nařezané barevné kachličky ve tvaru obrazu, který si přála vytvořit, a pokryla je novou vrstvou betonu, aby se kachličky k plátnu přilepily. Nakonec dočistila spáry mezi kachličkami a uhladila je, aby se uzavřely. Tím byl obraz dokončen.

Pokud si přála vytvořit obličej, namalovala ho nejprve olejem na plátno jako obraz. Potom udělala barevnou fotokopii, ořezala ji a položila na ni plátno. Na ostatní části obrazu zase použila kachličky a přilepila je betonem. Na plátně zůstalo prázdné místo, a když to zatvrdlo, místo fotokopie na něj položila originál. Inspirací, jak Magdalena říká, jí byly stromy a nebe. V tvoření obrazů vždycky vycházela ze svých představ. Barevnost a zachycení různých motivů jsou součástí její osobnosti.

V dětství, když se jedna z kamarádek Magdaleny ptala, co by si přála, kdyby měla kouzelnou hůlku, pamětnice odpověděla, že by chtěla mít domek ze dřeva. Ten sen se jí splnil. V Itálii žije s Cesarem v domku postaveném ze dřeva, uprostřed stromů a zahradou jim protéká potok.