„Jednou okolo půlnoci jsem si umývala v koupelně vlasy, slyším v rádiu, jak říkají: ,Právě sovětské tanky překročily naše hranice, okupují naši republiku.‘ Byla jsem z toho vyvalená. ,Co se to děje? Vždyť to jsou naši bratři!‘ Poslouchám dál, jak mluví. Co jsme tam byli, i já, jsme vyšli ven. Bylo to strašné překvapení, ani jsme tomu nechtěli věřit, že to může být tak hrozné. Pak jsme šli spát, ale brzo ráno, to si pamatuju, jsem šla k Dunaji. Na to nezapomenu. Stála jsem u toho zábradlí, tam byl Dunaj a parky s tulipány. A tak jsem stála opřená o tu zídku, bylo tam i hodně cizinců. A najednou vidím, jak jedou ty tanky, a to bylo blbý, jak jely, tak přes ty tulipány, všechno ničily. Pamatuju si, že všichni odešli a já jsem tam zůstala: ,Ať si mě zastřelí.‘ Nikdo nestřílel, jeli na těch tancích. A my jsme z toho byli překvapený, no překvapený, to není dost silné slovo, zmatený. A od té chvíle jsme chodili na demonstrace, no spíš jsme se přidali k jiným. Šli jsme i ke kostelíkům, zdálo se, že tam střílejí z věží nebo co, v takovéto skupince jsem dostala i pendrekem po zádech, ale nevím proč – asi, že nás bylo hodně.“
„Rodičům jsem řekla, že jedu k tetě do Michalovců. Přijela jsem do Bratislavy na ten internát, přespala jsem tam a šla na zkoušky. Tam ti profesoři mi vykali, já jsem z toho byla nadšená. Bylo to tím, že jsem byla strašně podceňovaná, aspoň jsem se tak cítila. Nechtěla jsem se před nimi zahanbit a musím říct, že jsem odpověděla skoro na všechny otázky. Zapsala jsem se na architekturu. Ten profesor, co mě zkoušel, mi říkal: ‚Nezlobte se, ale to, co jste mi tady povídala, vidím, jak mluvíte a jaké máte zájmy, já vám radím jít na inženýrství.‘ Já jsem z toho byla vyvalená. Ježíš, já a inženýrství? Ale co, později se uvidí. Čekala jsem, jestli mě přijmou. Na přijímačkách bylo hodně lidí, někdo i s rodiči. Pak jsem se vrátila domů. Ticho, nikomu jsem nic neřekla, čekám do června. A v červnu mi přišlo, že jsem přijatá na inženýrství a že mám internát. No, ježíš, jak to teď mám říct našim? Tak jsem jim to řekla a mamka: ‚Nic mi neříkej.‘ (Když mi bylo dvanáct, narodil se můj bratr. Protože moje mamka nemohla mít děti. Potom se to nějak stalo a teď byl bratříček malý.) A moje mamka mi říká: ‚Ty se nestydíš nechat mi tu bratra? Vždyť já jsem nemocná!’ Mě to strašně bolelo. Ale sebrala jsem odvahu a odjela jsem v zimních botech, protože mi nechtěli dát peníze, nic, ale odjela jsem. A tam na internátě jsem potkala kámošku, která málo jedla, a tak jsem s ní chodívala do menzy na obědy a to, co ona nechala, anebo na polovičku, tak jsem s ní jedla a zvládla jsem to.”
„Můj otec tam přišel [do Stropkova], představuju si to tak, po čtyřech letech vojny, občas byl z toho nervózní. Když jsem byla malá, tak mi dal sem tam facku a nesměla jsem brečet. Tehdy to tak bylo. Moje mamka z toho byla strašně smutná a navíc ji pořád po tu dobu, co si pamatuju, tedy od dětství, bolela hlava. Měla s tím problémy. Můj otec poznal docela jiný život. Když se dostal do tak maličkého městečka, jako byl Stropkov, to pro něho muselo být velmi těžké, aspoň si myslím. To si myslím teď. A proto, jako ti ostatní, začal pít. On byl takový bohém. Uměl malovat, měl v sobě hodně kultury. Hodně četl, měl rád i filozofii. Od něho jsem se hodně naučila. Ale to jsem zjistila až po letech. A tak moje dětství, tím, že otec pil... když nepil, tak byl výborný. S námi dětmi hrál divadlo, všechny děti ho milovaly. Já jsem nedokázala pochopit, že jednou ho miluju, a pak když jsem ho viděla na ulici zpitého, tak jsem ho nenáviděla. Styděla jsem se za něj. To bylo něco strašného. Ale potom hlavně ty lidi, v takovém malém městečku, ty drby. Kdo je z jaké rodiny, říkali – to je ta dcera opilce.“
Magdalena Stefanová se narodila 16. dubna 1945 ve Stropkově, malém slovenském městě nedaleko Prešova. Její otec měl nadání, které po něm zdědila i Magdalena – dobře maloval. Rodinné prostředí však neposkytovalo mnoho impulzů k jejímu rozvoji, na rozdíl od profesorů na střední všeobecně vzdělávací škole, kteří Magdu povzbuzovali, aby studovala dál. Tajně se vypravila na zkoušky na vysokou školu a byla přijata na fakultu stavebního inženýrství, kterou vystudovala v letech 1962–1968 (promována roku 1969). Její láskou se stala italština, začala ji studovat a posléze i tlumočit pro státní cestovní kancelář Čedok. S počátkem normalizace jí kontakty s italskými skupinami nadřízení znemožnili, a v létě roku 1970 se proto rozhodla pro emigraci. Do Itálie se dostala tajně, na lodi, a po pobytu v utečeneckém táboře v Padricianu u Terstu pracovala nejprve jako kreslička a později jako inženýrka na stavbách. Jako žena se obtížně v do té doby ryze mužském oboru prosazovala. Roku 1972 se vdala za Cesara Fischettiho a od té doby žije poblíž Milána. Dnes se věnuje výuce jógy a žije v Miláně.
