Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Stehlík (* 1934)

• narodil se 23. března 1934 v Brně

• v roce 1953 byl vyloučen z Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích

• důvodem bylo, že dával najevo nesouhlas s komunistickým režimem

• s kamarády založil protistátní skupinu s cílem bojovat proti komunismu

• snažili se sehnat zbraně, ukradli auto a motorku

• byl zatčen a odsouzen ke třem letům vězení za podvracení republiky

• v roce 1956 se s kamarády připravovali na zapálení brněnské rušičky vysílače Svobodná Evropa

• před akcí byl znovu zatčen a odsouzen k pěti letům práce v uranových dolech

• poté pracoval v podniku Brněnské papírny

• stal se členem Československé strany socialistické a po roce 1989 jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Brně

• v 90. letech působil jako starosta městské části Brno 4

Patřil do party mladíků z Brna, kteří v padesátých letech chtěli bojovat proti komunistickému režimu. Sháněli zbraně, ukradli auto, vyráběli radiopřijímače a chystali se podpálit rušičku zahraničního vysílání. Bylo jim kolem dvaceti let, takže šli do všeho s odvahou, nerozvážností i trochou naivity. Jak jinak to mohlo dopadnout než odsouzením na roky dřiny v uranových dolech...

Vladimír Stehlík se narodil 23. března 1934 do dobře situované brněnské rodiny, a kdyby nezačala válka, měl by před sebou pěkný život. Jeho matka pocházela z bohaté statkářské rodiny z Dukovan, takže měl kam jezdit na léto. Jeho otec byl synem brněnského docenta Aloise Stehlíka, který pracoval na výzkumu Moravského krasu. Žili v krásné vile, jezdili na lodičkách po Vranovské přehradě a tatínek často nosíval malému Vladimírovi jeho oblíbené žvýkací gumové bonbony. Vše skončilo v den, kdy Vladimír se sestrou Jiřinou z jejich domu s údivem sledoval, jak ulicí projíždějí motorky a auta s německými vojáky. V týž den byl jeho otec, který pracoval na ředitelství pošt, zatčen – právě ve chvíli, kdy pálil dokumenty, které by v rukách Němců mohly řadě lidí způsobit problémy. Pamětník si vybavuje, že maminka, sestra i on pak celou válku často plakali, protože se jim po tátovi stýskalo. Přestože byl jeho otec zatčen, Vladimír Stehlík mohl studovat gymnázium, což u dětí zavřených lidí za nacismu bylo neobvyklé.

„Gestapo mi měřilo hlavu a řeklo, že jsem vhodný typ k poněmčení. Byl jsem blonďák s modrýma očima. Uměl jsem trochu německy a byl jsem dobrý v tělocviku. Sestra byla tmavá a v tělocviku šikovná nebyla. Takže studovat nemohla. Na gymnázium šla až po válce,“ vysvětluje pamětník.

Další tragédie rodinu postihla v posledních dnech války. Stehlíkovi se skrývali ve sklepě domu v ulici, kde bydleli. Dědeček Alois se rozhodl jít do jejich vily pro jídlo, které tam zůstalo. Na schodišti ho však trefila střela. Když ho tam sousedé po čase objevili, odtáhli ho do jeho domu a nechali ho tam. Dům pak zasáhly tankové střely. Rodina nakonec objevila Aloise Stehlíka v dalších dnech zasypaného cihlami ze zřícené zdi v koupelně. Stále žil. Zemřel až den poté v nemocnici. „Když jsme se vrátili z pohřbu, náš dům byl obsazený Rusáky. Na terase seděly ruské ženy a zašívaly jim oblečení,“ vzpomíná Vladimír Stehlík.

Studium v padesátých letech

Jeho otec válku ve vězení přežil a vrátil se. Rodinu však čekaly další problémy. Začala kolektivizace a komunisté se zaměřili na statkáře z Dukovan. „Strýc byl nakonec donucen vstoupit do JZD. Tetka se z toho pomátla,“ podotýká pamětník.

Sílilo v něm znechucení z toho, jak komunisté upevňovali svou moc. Nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích.

„Byl tam dril. Současně se studiem jsme dělali vojnu. Chodili jsme s puškama po městě a zpívali. Všude na dveřích bylo napsáno, že máme zdravit slovy: Čest práci, soudruzi. Pochopitelně jsme nezdravili. Měli jsme různé protistátní řeči a po roce nás z fakulty vyhodili. Bylo nás několik, psal se rok 1953. Vrátil jsem se do Brna a nemohl jsem sehnat zaměstnání. Skončil jsem u soustruhu,“ vypráví.

První zatčení za protistátní činnost

V Brně se pamětník seznámil s Ladislavem Heránem. „On byl protikomunisticky naladěný. Já jsem v té době nevěděl, že už je sledován Státní bezpečností. Takže jsme ukuli plány, že vytvoříme protistátní skupinu. Několikrát jsme se sešli. Chtěli jsme si opatřit zbraně. Tvrdil, že na chatě jeho známého jsou malorážky,“ vzpomíná Vladimír Stehlík.

Do chaty se vloupali, ale žádné zbraně nenašli. Ukradli nářadí, rádio a další věci. Všechno schovali v chatce, kterou pamětník postavil spolu s otcem. Krátce poté byl spolu s Ladislavem Heránem zatčen. „Chovali se ke mně špatně. Když jsem něco řekl a nebyla to pravda, další den mě posadili na židli a mlátili mě. Stáli za mnou, a když jsem něco řekl, dostal jsem velkou facku, prostě ránu do hlavy. Celé noci jsem byl u výslechů. Když jsem podepisoval zápisy z výslechů, zjistil jsem, že to byla samá hrubka. On byl u estébáků samý holič, kadeřník. Říkali, že když jsem studoval, mám si to sám opravit. Tak jsem opravoval svoje výpovědi. V každé větě byly tři chyby. Nevzdělaní lidé to byli, datlovali jedním prstem,“ říká pamětník.

Soud a práce v uranových dolech

Byl odsouzen ke třem rokům vězení, ztrátě občanských práv a propadnutí majetku. Vězení si odpracoval v uranových dolech. Mimo jiné bylo jeho úkolem vyvážet na povrch uran vytěžený z Dolu Barbora. Nasbíral asi deset kilogramů kvalitního materiálu a postupně jej tajně po nocích házel přes ostnatý drát pod keř za areálem tábora. „Šachty byly hlídané, na strážní věži stál voják s kulometem. Kdyby zjistil, že tam něco vyhazuju, mohl mě zastřelit. Házel jsem to přes trojitý plot, vždy k jednomu keři,“ vypráví Vladimír Stehlík.

Později se mu podařilo na místo vrátit a našel tam asi pět kilogramů uranu, který přes plot vyházel. Odvezl ho do Brna a plánoval, že mu prodej vynese peníze na další odbojovou činnost.

Druhé zatčení kvůli zradě kamaráda

Sestrojoval radiopřijímače, takže často poslouchal vysílání Svobodné Evropy. Radiopřijímače zhotovoval i pro své známé. Netušil však, že se na některé z nich zaměřila Státní bezpečnost a oni, ve snaze dostat se z vlastních problémů, na něj začali donášet. Později zjistil, že jeden z nich zapříčinil jeho druhé zatčení. „Bylo to při událostech v Maďarsku, v roce 1956. Herán se dostavil na StB a udal nás. Protože měl nějaký průšvih a někdo mu poradil, že když nás shodí, tak se vyviní. Celou dobu měl estébáky za krkem a k tomu špatný posudek. Když nás udal, tak si kádrový profil vylepšil,“ vypráví Vladimír Stehlík.

V té době se už na něj našlo hodně věcí, které Státní bezpečnost zajímaly. Z vězení měl kontakty na lidi, kteří byli západními agenty. Byl s nimi ve spojení. Když se dozvěděl, že v roce 1956 se obyvatelé Maďarska vzbouřili proti komunistické vládě, povzbudilo ho to ve víře, že podobný převrat bude možné vyvolat i v Československu. „Chtěl jsem bojovat proti komunismu se zbraní v ruce. Stal jsem se vedoucím skupiny. Chtěli jsme přispět, když už se to v jiných zemích hýbalo. Pak v Maďarsku došlo ke krveprolití po zásahu sovětských vojsk a to mě jen utvrdilo v tom, že je třeba něco dělat i u nás. Že je třeba být připraven. To znamená být mobilní a mít peníze,“ vysvětluje pamětník.

S kamarády ukradli auto a ukryli ho. Ukradli také motocykl. Schovali ho na chatě právě toho kolegy, který pak vše vypověděl Státní bezpečnosti. Další z kolegů si opatřil pistoli. V plánu měli vyřadit z provozu brněnskou rušičku Svobodné Evropy. „Plánovali jsme, že na ni nalijeme benzin, zapálíme ji a utečeme. Věděli jsme, že nikoho nezraníme, protože obsluhující posádka měla šanci dostat se ven. Ale než by dojeli hasiči, plameny by vše dostaly a bylo by po rušičce,“ vysvětluje. Domnívali se, že když rušička bude mimo provoz, Svobodná Evropa bude moci obyvatele Brna informovat pravdivě o dění v Maďarsku a vyzve je k podpoře protikomunistického povstání. Vladimír Stehlík měl naplánováno, že požár založí v sobotu, ale už v úterý si pro něj přišla Státní bezpečnost. Zatkla ho časně ráno v bytě jeho přítelkyně.

Pět let práce v podzemí

Byl znovu odsouzen, tentokrát k pěti rokům. Strávil je opět těžkou prací v uranových dolech. „Dostal jsem se na Rovnost. Z doslechu jsem věděl, že je to jeden z nejhorších táborů. Byli tam lidé, kteří měli od patnácti let až po doživotí. Já jsem se mezi těmi mukly styděl, že jsem dostal jen pět let,“ vzpomíná Vladimír Stehlík.

Znovu fáral, dělal bagristu a byl nasazován na nejtěžší a nejnebezpečnější práce v podzemí. Jeho matka několikrát žádala, aby mu část trestu byla prominuta. Neúspěšně. S jeho vězněním se vyrovnávala velmi těžce, protože měla v živých vzpomínkách válečné časy, kdy byl vězněn její manžel.

Pamětník si nakonec odpracoval celý trest. Byl propuštěn v roce 1961. „Byly to galeje, ale přežil jsem to a jsem tady. Ti, kteří mi ublížili, jsou už po smrti. Až by se chtělo říct, že ti, kteří zradili, byli potrestáni. Oba, kteří na mě vypovídali, zemřeli brzy. Jeden v padesáti letech. Druhý později, ale bez nohou, na cukrovku, v obrovských bolestech. To byl Herán, který vlastně zapříčinil mé první i druhé zatčení. Kamarád po roce 1989 říkal, že bychom za ním měli zajít a o všem si promluvit. Já odmítal. Setkat se s ním bylo pod mou úroveň. Nakonec jsem se tam vypravil. Paní, která pracovala ve vedlejším domě na zahradě, mi řekla, v jakých bolestech zemřel. Člověk nemá dělat jiným zlo. Zlo se vrací,“ říká Vladimír Stehlík.

Vstup do politiky v roce 1968

Po návratu z uranových dolů nemohl sehnat zaměstnání. Všude slyšel, že mají přísné kádrovací podmínky a že jej jako propuštěného vězně nemohou přijmout. Obešel řadu brněnských podniků, až si všiml, že papírny mají u vrátnice ceduli s oznámením, že hledají dělníky do skladu. Přijali ho tam. V kůlně bez topení v mrazech třídil odpad. Ale protože byl zručný a ochotný pomoci, kde bylo třeba, časem se dostal na lepší pozici s lepším platem. Dotáhl to až na seřizovače strojů.

Zájem o to, co se děje ve společnosti, a víra, že komunisté nebudou u moci věčně, jej však neopouštěly. V roce 1968 Vladimír Stehlík podporoval změny směřující k demokracii. Vstoupil do Klubu Milady Horákové a do Československé strany socialistické. Věřil, že se ji podaří přetvořit v demokratickou politickou stranu, která bude protiváhou KSČ. Jenže se připojil k lidem, kteří podepsali rezoluci proti tomu, že se prezidentem stal Gustáv Husák. To mělo za následek, že městský výbor socialistické strany v Brně byl pražským ústředím rozpuštěn a pamětník se znovu ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti. „Vytýkali nám, že se dál scházíme, jako by strana nebyla rozpuštěna. My jsme se scházeli dál v bytech nebo v divadle,“ vysvětluje.

Práce po listopadu 1989

Po listopadu 1989 mu bylo členství v Československé straně socialistické vráceno. Stal se také jedním za zakladatelů Občanského fóra v Brně. Do politiky se zapojil s chutí a byl zvolen starostou městské části Brno 4. Poté se znovu vrátil do práce v papírnách.

Říká, že nikdy nelitoval toho, že se v mládí pustil do dobrodružství a tolik riskoval. Boj proti komunistickému režimu považoval za správný a je přesvědčen, že měl smysl. „Každopádně jsem se díky odsouzení seznámil v táborech s řadou zajímavých lidí. Byla to dobrá zkušenost a podstatné je, že jsem to všechno přežil,“ shrnuje Vladimír Stehlík.