Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Stejný (* 1957)

• narozen 21. března 1957 v Jičíně

• v roce 1984 přesídlil na zámek Jezeří

• výrazně se zasadil o záchranu zámku i jeho okolí

• pořádal setkání obyvatel zaniklých obcí

• působil i jako kastelán Červeného Hrádku

Táta byl černej baron a my bez študií

Jaroslav Stejný se narodil 21. března 1957 v Jičíně. Jeho rodina dříve vlastnila malou továrnu, která jim byla během znárodňování zabrána a Jaroslavův dědeček byl poslán do vězení. „Táta byl černej baron a my bez študií.“ Se školou začal mít Jaroslav problém hned v první třídě. „My jsme měli v první třídě takovou komunistickou učitelku, která neměla ani vzdělání. To jsem se bál chodit do školy a naučil jsem se koktat a počůrávat.“ V srpnu 1968, když mu bylo jedenáct let, byl zrovna v Praze. „Byl jsem u strýčka v Dolních Počernicích a táta byl v Praze. Ráno přišel a říkal: ‚Obsadili nás Rusáci!‘ Já jsem říkal: ‚Táto, vždyť to jsou naši bratři!‘ Pak nás vedl přes celou Prahu, takže jsme všechno viděli. Jel tam třeba transportér a táta říkal, že se strašně bál, že šel se dvěma kluky a mířili na nás kulometem.“

Po vyučení pracoval Jaroslav v různých profesích, ale zásadní pro něj bylo to, že po asi půlroční brigádě na zámku Jezeří na úpatí Krušných hor se na něm v roce 1984 usadil natrvalo. „Měl jsem ho [Jezeří] rád, byl jsem tam na brigádě, zamiloval jsem si ho a říkal jsem si, že by to nebylo špatné. Dělal jsem všechno možné od kulisáka přes topenáře, topil jsme v prasečáku, pak jsem dělal správce koupaliště.“ Na Jezeří také potkal svoji budoucí ženu Věru, která sem jezdila na brigády s hnutím Brontosaurus.

 

Tohle zbořit nenechám

Se svou ženou a dětmi na zámku strávili několik let a zasloužili se i o jeho záchranu. Barokní památka dodnes stojí na dohled od rozlehlých povrchových hnědouhelných dolů a jejich možnému rozšíření by zámek padl za oběť. „Na tom se podílelo hodně lidí, to není práce jednoho člověka. Vzniklo to úplně zvláštně. Protože já jsem tam přišel v roce 1984 a dostal jsem od památkářů smlouvu jenom na rok, než se to zboří. Takže pak to bylo další rok 1985- 1986. A pak k nám začal jezdit ideologický tajemník KNV KSČ z kraje. On vždycky přijel, šestsettřináctka, řidiče nechal sedět, k nám šel na kafe a říkal: ‚Mně je u vás tak hezky.‘ Já jsem teda nebruslil do politiky, protože to byl hodně tenký led. On si vždycky přijel k nám na kafe odpočinout.“ Při jedné návštěvě se pak Jaroslav dozvěděl, že tajemník má na stole dokument, který stačí podepsat a Jezeří se začne bourat. Nakonec to ale vše dopadlo jinak, protože se na Jezeří ještě konalo výjezdní zasedání, které vedl Rudolf Hegenbart. „To byla taková šedá eminence […] A ten Hegenbart, ten tam rozhodoval. Já jsem ho pak vytáhl na terasu […] a najednou ho to jako osvítilo a říkal: ‚Tak tohle zbořit nenechám.‘“

Tím ale boj o záchranu zámku a jeho okolí neskončil. Na začátku roku 1990 totiž přišli dělníci s tím, že jdou bourat Jezeřské arboretum. „Já jsem to viděl a úplně jsem zezelenal vzteky […] No tak jsem jel za ředitelem lesů, úplně rozzuřený, a říkám: ‚Tak, padne tam,‘ protože on byl komunista, samozřejmě, říkám: ‚Tak pane Vydra, padne jediný strom a vy si to osobně odserete.‘ A oni se strašně báli, […] normálně jsme se hodinu bavili. Měli povolení, sejmutí památkové péče, všechno měli v ruce, ale jak přišla ta revoluce, tak se všichni komunisti báli, třásli se jako zajíci. No a on vzal telefon a řekl: ‚Hele, stáhni je.‘“

A další pře a boje o Jezeří pokračovaly se samotnými horníky, jejichž zájmem bylo Jezeří zbourat, aby mohli více těžit. Ti také jednou přišli do arboreta s benzínem, polili starý dub a zapálili ho. „Brali to jako symbol, že dokud tam bude, tak tam nebudou moct těžit.“ Do té doby byli totiž podle Jaroslava zvyklí, že na co si ukázali, to šlo pryč. „Na základě toho je [původní obyvatele] stěhovali na sídliště do paneláků do Janova.“

 

Ukazovali si do díry, kde byl jejich domov, a brečeli tam u toho

V restituci v roce 1991 byl zámek vrácen Lobkovicům, se kterými se Jaroslav nepohodl, a ze zámku odešel. Stihl ale ještě návštěvu britského prince Charlese v květnu 1991. A také návštěvy rodáků, vysídlených sudetských Němců. To ho vedlo k myšlence uspořádat setkání původních obyvatel s názvem Zaniklé obce. „To Jezeří bylo jediné, co jim zbylo. Tam chodili jako vzpomínat a brečet. Ukazovali si do díry, kde byl jejich domov, a brečeli tam u toho.“ A horníkům se to samozřejmě nelíbilo. „Dělali jsme setkání, neměli jsme proud, tak jsem musel jít za ředitelem šachty, že bych potřeboval proud. On říkal: ‚My vám dáme proud a vy nám tam budete nadávat!‘“ Nakonec se to ale podařilo domluvit a na akci zahrál Hutka s Hladíkem, kteří na Jezeří rádi jezdili. V akci Jaroslav pokračoval i na Červeném Hrádku, kam s rodinou přesídlil. „Právě jsem udělal..., že když jsem to dělal na Hrádku, tak jsem na to pozval ty sudetské Němce, protože oni chtěli vidět ty svoje kamarády. Ti komunisti se mohli zbláznit. Tolik zloby v nich bylo.“ Nakonec sudetských Němců tolik nepřijelo, protože bylo kolem připraveno hodně policistů a očekávaly se protesty, ale přijelo hodně Čechů. „Měli cedule, odkud jsou, bylo to hrozně pěkné, dojemné, a stala se z toho tradice.“