„Stréc byl už přestárlý a sestřenice byla rozvedená, tak s těma rodičema tam tak žili. Ovšem měli nějaký pozemky. Luka nějaký měli a, myslim, asi deset hektarů polí. Ale sami na tom nepracovali. Zkrátka pronajali to jiné rodině, který na tom pracovali. Když se vypěstovalo nějaký obilí, seno usušilo, zkrátka všecko, co se prodávalo, tak ten stréc u toho musel bejt a dělili se na polovičku. No a potom oni je uznali, že to jsou vykořisťovatelé pracujícího lidu.“ – „Co s nimi potom udělali?“ – „No právě za to, že to byli vykořisťovatelé, tak je odvezli do koncentračního tábora až do Kazachstánu.“ – „A jak to s nimi dopadlo?“ – „Stréc tam zemřel, ta dcera zůstala naživu a vrátila se potom do Polska.“ – „Za jak dlouhou dobu se asi vrátila?“ – „Za tři roky.“ – „Ještě mi řekněte – jak se strýc a sestřenice jmenovali?“ – „To byl Alexandr Pyšl a sestřenice měla příjmení Golková, Elizabetha Golková.“
„Na okraji z druhé strany za kopcem, tam už měli Němci bunkry a zákopy. To už měli připravený. Oni to čekali, že to může přijít od severu, tak už tam měli připravený ochranný bunkry. Stěny měli pěkně dokola z pokácených stromů, aby se to nesesejpalo. Střechu na tom a ještě dvě vrstvy kmenů, hlína a tráva. Na zemi měli udělaný takový podlahy z těch koláčů, aby když prší, nemuseli šlapat ve vodě. Tak to měli všechno udělaný. No, zkrátka na obranu.“
„To byly takový povstalecký čety.“ – „Vy jste někdy viděl nějakou skupinku těchto ukrajinských povstalců?“ – „Ty nebylo vidět. V noci. Měli zapřažený koně v povozech, třeba deset v povozu. Nejeli cestama, ale polema tam a tam. Potřebovali taky, aby měli živobytí. Přišli do obce a požadovali, aby se jim vydalo nějaký dobytče, krávu nebo prase.“ – „Vy jste říkal, že měli zapřaženo hodně koní, tak to měli proto, aby mohli jet po špatném terénu?“ – „No jo. Vezli si na vozech i kulomety, aby to nemuseli nést. Místama ještě byly polské osady. Mezi převahou těch domorodých vesnic byly český osady a taky polský z dřívějších let. Proti těm Polákům oni strašně šli. Říkali: ,Ty musí pryč odtud, abychom se zase nedostali pod Polsko. My chceme samostatnost Ukrajiny.‘ Zkrátka je napadali a vraždili. Ty Poláci, ty civilové, museli utíkat do města, kde je silná německá posádka, a tam je jedině nenapadali. Pro ty Poláky to nic medovýho taky nebylo.“
„Ještě se vás chci v této souvislosti zeptat, jestli jste byl někdy svědkem nějaké akce proti Židům na Volyni.“ – „Za německé okupace? To jsem nebyl přímým svědkem. Z toho města nejbližšího potom ty Židy sehnali do určitý čtvrtě města a to se jmenovalo ghetto. Ty Židi tam byli, chlapi museli chodit na práci, i ženský.“ – „Vy jste se byl někdy v tom ghettu podívat?“ – „Tam jsem nebyl. Tam nepouštěli. Jednoho dne potom ty Židi dostali rozkaz, že se musej oblíknout a nasednout na německý auta nákladní. No když museli, tak museli. Odvezli je za město asi tak deset kilometrů a tam si museli vykopat jámy, sami, ty Židi, ty chlapi. Když to měli hotový, tak se potom museli vysvléknout donaha, jak chlapi, tak ženský, a tam je postříleli. To kladli vrstvu po vrstvě.“ – „To byli jenom dospělý, nebo i děti mezi nimi?“ – „Všechny.“
„Tak u toho Nižního Komárníku... Okolo vesnice pole byly holý. Stromy dohromady žádný nebyly na polích, tam si lidi pěstovali obilí. Byl tam potok, měl prameny někde u lesů na severovýchodní straně a nad potokama všude je stromoví, protože tam je vláha u potoka, a tak je to celý až dolů krytý tím stromovím. Listí ještě nebylo opadaný. Ty těžce raněný jsme nosili tím potokem proti proudu až k těm lesům a tam jsme je předávali, buďto s povozem tam někdo z našich byl, nebo autem. Jinak je nešlo odsunout, ty těžce raněný. Osm nás neslo nosítka s tím raněným a po cestě jsme se střídali, abychom ho co nejdřív dostali do týlu, kde se o něj už postarali pořádně. Jinak to nešlo jen takhle nosit.“
„No bylo ticho, žádný útoky, žádná střelba. Najednou přilítla střela a do vršku stromu to praštilo. Jak to praštilo, tak to explodovalo a ty střepiny se samo sebou rozstříkly nad námi. Nedaleko, asi čtyry metry od nás, tři chlapy, jezdecký spojky – spojení velitelství s týlem, kdyby někde selhal telefon. Tak jeden z těch třech byl taky nějak raněnej, druhej, ten dostal střepinu tady a bylo po něm, ten se jenom svalil. No a vedle mě tomu Slovákovi to přerazilo ruku. Jemu zůstala na kousku kůže viset. To ani nekrvácelo, jak rozžhavený byl ten kus železa, jako zarazit krev či co. Samo sebou jsme mu to obvázali. Kůžičku jsme museli přeříznout, ruku, tu jsme zahodili. To už by nešlo přimontovat, tu ruku, když byla kost přeražená úplně.“
Boleslav Štěpánek se narodil 15. listopadu 1920 ve Starém Teremně na Volyni. Rodiče pracovali v zemědělství. Za první světové války otec bojoval v ruské armádě. Boleslav chodil do školy v Teremně a do polské školy v Lucku. Za okupace Sovětským svazem 1939 byli jeho strýc Alexandr Pyšl a sestřenice Elizabeth Golková internováni v pracovním táboře v Kazachstánu. Na jaře 1944 vstoupil Boleslav do československé zahraniční armády generála Ludvíka Svobody v Lucku. Absolvoval výcvik v Besarábii, byl zařazen jako zdravotník. Na podzim 1944 byl nasazen při karpatsko-dukelské operaci. Při bojích u Stropkova v prosinci 1944 dostal zápal plic a strávil několik týdnů ve vojenské nemocnici v Krosně. Zúčastnil se bojů u Liptovského Mikuláše, Vrútek a Žiliny. S československou armádou postupoval až na Moravu, kde je zastihla zpráva o německé kapitulaci. 17. května 1945 se zúčastnil slavnostní přehlídky v Praze na Václavském náměstí. Po válce sloužil u 24. pluku v České Lípě a Žatci, demobilizován byl v prosinci 1945. Usadil se na statku v Soběnicích u Litoměřic a poté od roku 1960 pracoval v chemických závodech v Lovosicích. Boleslav Štěpánek zemřel 17. února 2013.
