Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotmistr v. v. Boleslav Štěpánek (* 1920  †︎ 2013)

• narozen 15. listopadu 1920 ve Starém Teremně na Volyni, otec bojoval za první světové války v ruské armádě

• za okupace Sovětským svazem 1939 byli jeho strýc a sestřenice internováni v pracovním táboře v Kazachstánu

• na jaře 1944 vstoupil v Lucku do československé zahraniční armády, absolvoval výcvik v Besarábii, sloužil jako zdravotník

• bojově nasazen při karpatsko-dukelské operaci na podzim 1944; u Stropkova, Liptovského Mikuláše, Vrútek, Žiliny

• zúčastnil se slavnostní přehlídky 17. května 1945 v Praze

• do konce roku sloužil u 24. pluku v České Lípě a Žatci

• po demobilizaci se usadil na statku v Soběnicích u Litoměřic; od roku 1960 pracoval v chemických závodech v Lovosicích

• hodnost rotmistra

• vyznamenání: Za chrabrost, Československá zahraniční medaile, Polský válečný kříž, Medaile k 50. letům vítězství a medaile Žukova

• zemřel 17. února 2013

Mládí na Volyni

Boleslav Štěpánek se narodil 15. listopadu 1920 ve Starém Teremně na Volyni. Měl tři bratry a jednu sestru. Ačkoli byl otec vyučený kovář a zámečník, rodina se živila převážně zemědělstvím. Malý Boleslav přišel na svět pouhé dva roky po I. světové válce, v době, kdy se ještě oblast Volyně vzpamatovávala z utrpěných škod. Jejich vesnice byla během války téměř srovnána se zemí. Otec musel celou válku sloužit v carské armádě. Boleslav navštěvoval čtyřtřídní školu přímo v Teremně a další tři třídy základní školy v Lucku, kde však už chodil do polské školy. Vzpomíná na provokace od polských spolužáků, kteří Čechy nazývali pražskými pepíky. Po ukončení povinné školní docházky pracoval společně s rodiči v zemědělství.

Česká obec na Volyni byla tehdy vcelku uzavřená do sebe, i když vztahy s ostatními národnostmi byly velmi přátelské. Málokdy se například stávalo, že by se český mládenec nebo dívka provdala za někoho jiného než Čecha. Na Volyni se pořádaly také různé české kulturní akce. Pan Štěpánek vzpomíná zejména na masopustní plesy, taneční zábavy a májovky. Májovka byla taneční zábava, která se odehrávala v létě na mýtině v lese. Boleslavův otec byl muzikantem a hrál v místní kapele. Češi na Volyni dokonce vařili vlastní pivo značky Zeman v pivovaru v Lucku.

Sovětská okupace

Po příchodu sovětské armády v září 1939 nastaly rodině Štěpánkových těžké časy. Komunističtí úředníci požadovali plnění vysokých dodávek obilí a masa do nově zřízeného jednotného zemědělského družstva. Lidé byli takto vydíráni, a pokud nebyli schopni dodávky splnit, byli donuceni do družstva vstoupit. Boleslavův strýc Alexandr Pyšl a sestřenice Elizabet Golková byli dokonce odsouzeni za vykořisťování pracujícího lidu a deportováni do pracovního tábora v Kazachstánu. Důvodem k jejich odsouzení a uvěznění bylo to, že strýc si kvůli svému vysokému věku a pracovní neschopnosti na polní práce najímal pomocníky. Strýc Alexandr v táboře zemřel a sestřenice se vrátila až za tři roky.

Během sovětské vlády také probíhaly ve vesnici politické kurzy, na kterých se předčítaly zákony a výnosy bolševické vlády. Účast na těchto přednáškách byla povinná.

Příchod německého wehrmachtu

V roce 1941 začala německá okupace Volyně. Podle slov pana Štěpánka začal německý útok v noci ze soboty na neděli náletem na sousední vesnici, ve které bylo velitelství sovětského štábu. Sovětští velitelé byli útokem naprosto překvapeni a do poslední chvíle nevěřili, že na ně útočí Němci. Přímo v polích okolo Teremna se odehrála bitva mezi sovětskou pěší jednotkou a německými tanky. Naprosto zoufalý útok sovětské pěchoty skončil obrovským masakrem. Místní civilní obyvatelstvo pak několik týdnů pohřbívalo mrtvé vojáky, kterých byla plná vesnice a okolní pole. Němci na pohřbívání nahnali také Židy z nedalekého města Luck. Obec poté zasáhla epidemie tyfu, kterému několik obyvatel podlehlo.

Vypálení Českého Malína

Boleslav Štěpánek se také zmiňuje o událostech v Českém Malíně, kterých nebyl přímým svědkem, ale dozvěděl se o nich od známých a sousedů. Český Malín byl vzdálen 25 kilometrů od Boleslavovy vesnice. V Českém Malíně byla umístěna velká nemocnice. Oblast byla známa svou nestabilitou díky záškodnické činnosti ukrajinských nacionalistických partyzánských oddílů zvaných Banderovci. Pan Štěpánek říká, že pravděpodobnou záminkou k vypálení vesnice byla střelba na projíždějící noční německou hlídku: „...to nemělo smysl, protože všude to bylo obsazený armádou.“ 13. července 1943 byly Český a sousední Ukrajinský Malín obklíčen německými jednotkami gestapa. Obyvatelé obou vesnic byli nahnáni do kostela a budov v Ukrajinském Malíně a upáleni. Jedince, kterým se podařilo z hořících budov uniknout, němečtí vojáci zastřelili. Zachránilo se pouze několik mladíků z Českého Malína, kteří odváděli z vesnice dobytek pro německou armádu.

Popravy Židů

Pan Štěpánek vypráví o židovském ghettu v Lucku. Židé museli vykonávat těžké práce. „No a jednoho dne dostali Židi rozkaz, že se musí oblíknout a nasednout na auta. Odvezli je asi deset kilometrů za město. Tam si museli sami vykopat jámy. Když to měli hotový, tak se museli vysvléknout donaha, jak chlapi, tak ženský. Pak je postříleli. Muži, ženy i děti – prostě všechny.“

Partyzánské oddíly

Na území Volyně působilo během německé okupace velké množství partyzánských oddílů. Sovětští partyzáni prováděli záškodnickou činnost zejména na německých zásobovacích konvojích a pomáhali tím postupující Rudé armádě. V lesích na Volyni se také objevovali již zmiňovaní Banderovci, jejichž cílem však nebylo usnadnit boj sovětské armádě. Banderovci usilovali o vytvoření svobodného ukrajinského státu. Ze začátku proto sympatizovali dokonce s Němci. Postupem času však začali provádět záškodnickou činnost jak proti Němcům, tak posléze proti Sovětům. Těchto oddílů se nejvíce obávalo místní polské obyvatelstvo, které se Banderovci snažili z Ukrajiny vyhnat. Poláci dokonce utíkali ze svých vesnic pod ochranu německých posádek do větších obcí a měst. Boleslav Štěpánek vzpomíná, že se v noci objevovali ve vesnicích: „Měli do vozu zapřažených třeba deset koní, aby mohli jezdit po polích. Přišli do vesnice a požadovali, aby se jim vydalo nějaký dobytče.“

Vstup do armády

Ještě před příchodem postupující Rudé armády se Češi na Volyni dozvěděli o existující československé zahraniční armádě generála Ludvíka Svobody. Pan Štěpánek chtěl vstoupit do československé armády nejen proto, aby bojoval proti Německé říši, ale také si přál dostat se do Československa a usadit se tam. Když fronta na jaře 1944 postoupila za Volyni, nastala mobilizace do Rudé armády. „Věděli jsme, že nás mobilizujou, a tak jsme se hned hlásili, že chceme do československý armády. S chutí nás moc nepouštěli. Pak jsme se všichni schopný chlapi z vesnice vydali do Rovna. To bylo asi pětašedesát kilometrů a to se šlo pěšourem.“

V Rovně byli odvedeni a denně chodili na základní vojenský výcvik, který však byl pod sovětským vedením. Po týdnu byli volyňští Češi předáni československému velení a byli tříděni podle znalostí a dispozic k různým druhům jednotek. Boleslav Štěpánek byl přidělen ke zdravotníkům, protože u odvodu nahlásil, že pracoval na veterinárním oddělení v Lucku jako veterinární sanitář. Z Rovna se přesunuli zpět k Lucku, kde již probíhal regulérní vojenský výcvik. Zanedlouho pak celá jednotka odjela na výcvik do města Černovice v Besarábii na rumunsko-ukrajinské hranici. Cesta vedla vlakem do města Šepetovka a dál na jih do Kamence Podolského. Odtud pochodovali k Dněstru, který překročili po pontonovém mostu do Chotyně a dále do Černovic v bývalé rumunské Bukovině.

Výcvik v Besarábii

Na Bukovině byli českoslovenští vojáci od 20. května do poloviny srpna 1944. Výcvik byl zaměřen jednak na ovládání zbraně, jednak na nácvik bojových podmínek v lesích. Vojáci stavěli v lesích bunkry, kopali zákopy a nacvičovali přežití ve frontových podmínkách. Pan Štěpánek absolvoval také zdravotní kurz. Českoslovenští vojáci kromě výcviku pomáhali místním obyvatelům při polních pracích, zejména v období žní. Nocovali u místních sedláků. Boleslav Štěpánek vzpomíná na jídlo, které jim sedláci dávali, zejména na kukuřičné chlebové placky mamaliga.

Boje na Dukle

V srpnu 1944 přišel rozkaz k přesunu jednotek na frontu. Pochodem se jednotky dostaly až ke Lvovu: „Ve městě jsme nebyli, ale viděli jsme radiový stožáry.“ Odtud postupovaly na polské území až k městečku Krosno, nedaleko kterého se tehdy nalézala fronta.

Boleslav Štěpánek se účastnil bojů v Dukelském průsmyku. Popisuje zejména boje u Nižného Komárniku. Z celé vesnice zbyl pouze kostel, všechny ostatní budovy byly zničeny boji. U Nižného Komárniku československé jednotky útočily přes údolí, kde byla vesnice, do protějšího zalesněného svahu na obranné bunkry německých vojáků. „Němci to měli dobře připravený. Stěny bunkrů byly z pokácených stromů, pěkně dokola, aby se to nesesouvalo. Na střeše ještě dvě vrstvy klád a na tom hlínu. Na zemi měli z dřevěných koláčů podlahu, když by pršelo, aby nemuseli stát ve vodě.“

Vzpomíná na slovenského kamaráda jménem Malík, který dezertoval z maďarské armády, utekl do SSSR a byl vězněn v sovětském gulagu – nakonec se dostal do československé armády a s ní postupoval již od Buzuluku. Při bojích u Nižného Komárniku, když si společně kopali zákop, znenadání přiletěl granát a utrhl mu ruku. „Bylo ticho, žádný útoky nebo střelba. Najednou přílítla střela a ty střepiny se rozstříkly. Tomu Slovákovi to přerazilo ruku, zůstala mu viset jenom na kousku kůže. Ani to nekrvácelo, jak byla ta střepina rozžhavená. Už byl skoro doma, a přišel o ruku.“

Úkoly zdravotníka v boji

Boleslav Štěpánek během karpatsko-dukelské operace sloužil jako zdravotník. Jeho úkolem bylo zajistit raněným první pomoc a společně s vojáky z jednotky ho dopravit na obvaziště, kde již byl přítomný doktor. Kvůli obtížnému terénu nemohli zdravotníci při převozu raněných používat žádnou techniku. Raněné vojáky nosili tedy na obvaziště na nosítkách. Jedny nosítka vždy neslo osm vojáků, čtyři nesli a čtyři šli vedle a střídali se po určitých úsecích. S nosítky chodili většinou korytem potoka, protože tam nehrozilo nebezpečí nášlapných min.

Nemoc a boje na území Slovenska

Když boje postoupily za Dukelský průsmyk, osvobozenecké armády v prosinci 1944 dobyly Stropkov. Německé jednotky tu byly vytlačeny na západní stranu řeky. Pan Štěpánek vzpomíná, že do vesnice ani nevstupovali, protože byla opuštěná a Němci pohyb ve vesnici pozorovali a ostřelovali ji ze svého postavení. Českoslovenští vojáci budovali zákopy a bunkry vedle vesnice a připravovali obrannou linii. Během této akce pan Štěpánek onemocněl a se zápalem plic byl odvezen do nemocnice do polského Krosna. Po týdnu byl pak přemístěn na rekonvalescenci do Polanky. „Na nemocniční posteli jsem se cítil jako v nebi.“ V rekonvalescenčním středisku v místním zámečku strávil pak také Vánoce 1944.

Po dvou týdnech byl poslán opět na frontu, která už se nacházela na území Slovenska. Na nějakou dobu byl zařazen do výcvikového střediska. Bojů se opět účastnil při dobývání Liptovského Mikuláše.

Při popisu situace při dobývání Vrútek pan Štěpánek vypráví, jak zde vojsko překonávalo obtížnost hornatého terénu: Do Vrútek vedla pouze železnice, která procházela mnoha tunely, a ty byly ostře střeženy německými jednotkami. Za pomoci místního civilního obyvatelstva se podařilo dopravit těžké minomety na pozice v kopcích a odtud ostřelovat německé jednotky. „Minomet táhli vždycky dva voli. Nejdřív ale museli cestu upravit ženisti, protože tam bylo tehdy spousta sněhu. Civilové nosili každej na rameni jednu střelu do minometu. Tak to donesl k těm minometům nahoru a pak šel zpátky pro další. To se musí uznat, že nám tam hodně pomáhali. Pak se začalo z těch kopců pálit a Němci byli dost překvapený a museli vycouvat dál na západ.“

Fronta postoupila až k Žilině, kde se Boleslav Štěpánek účastnil průzkumu. Při plnění úkolu narazili na maďarskou jednotku: „Začli po nás střílet, jenže nevěděli, jaký je nás množství, a my jsme o nich taky nic nevěděli. To bylo taky o krk, tehdy. Vycouvávali jsme odtamtud, až jsme se dostali zpátky k našemu štábu. Tam jsme měli veliký štěstí, že nikdo nebyl ani raněnej.“

Pan Štěpánek ve svých vzpomínkách zmiňuje také příběh podkarpatského Rusína, který byl při bojích u Žiliny zajat a s nímž se pak znovu se shledali v osvobozené Praze v květnu 1945.

Přes Valašsko postoupily československé jednotky na Moravu. Zde se setkávali ještě s odporem německých vojsk. U Kojetína je zastihla zpráva o vypuknutí Pražského povstání: „V nějaký vesnici jsme měli odpočinek. V noci najednou se strhla velká střelba. Vyběhli jsme ven, co se děje – a to se oslavoval konec války. To bylo 8. května.“

Po válce

Po německé kapitulaci se přes Boskovice a Českomoravskou vrchovinu vojáci přesunuli až do Prahy. 17. května 1945 se pan Štěpánek zúčastnil slavnostní přehlídky na Václavském náměstí za přítomnosti prezidenta Beneše. Následně byl vytvořen 24. pluk, který se skládal i z mobilizovaných Pražanů. V červnu se pluk přesunul k České Lípě a dohlížel zde na odsun německého obyvatelstva. Boleslav Štěpánek sloužil přímo v České Lípě. Koncem července se se svou zdravotnickou četou stěhoval na Žatecko. V Žatci hlídali neodsunuté Němce, kteří pracovali na statcích a v továrnách.

Pan Štěpánek byl demobilizován až před Vánoci 1945. Se svou rodinou pak osídlil opuštěný statek v Soběnicích u Litoměřic. V roce 1947 v rámci repatriace přišli do Československa i rodiče pana Štěpánka a mezi příchozími volyňskými Čechy se setkal se svou budoucí manželkou Miloslavou Opočenskou. V roce 1960 se celá rodina odstěhovala do Bohušovic. Až do svého penzionování pracoval Boleslav Štěpánek v chemických závodech v Lovosicích, kde obsluhoval mlýnici ledku.

Boleslav Štěpánek zakončil válku v hodnosti rotmistra. Byl několikrát vyznamenán medailí Za chrabrost, Československou zahraniční medailí, Polským válečným křížem, Medailí k 50. letům vítězství a medailí Žukova.

zpracoval Jan Vondryska, 12. září 2009