Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Štěpánek (* 1953)

• narozen 13. října 1953 v Plzni

• matka Marie Ehrlichová pocházela z rodiny židovských obchodníků z Plzně

• prošla internací v Terezíně, přežila věznění v koncentrační táboře v Osvětimi

• otce nacisté věznili za odbojovou činnost

• začátkem šedesátých let se rodina přestěhovala z Plzně do Prahy

• Michal Štěpánek absolvoval gymnázium a vyučil se fotografem

• vedle zaměstnání topiče si vydělával jako reklamní fotograf na volné noze

• po roce 1989 začal podnikat

• v roce 2023 žil v Praze a byl vlastníkem několika firem

O tom, že jeho matka Marie prošla ghettem v Terezíně i jedním z nejkrutějších nacistických koncentračních táborů v Osvětimi, se začal něco dozvídat až v době dospívání. Dlouho ani nevěděl, že je Židovka. „Svým původem se maminka nechlubila, ani doma nedávalo najevo, že by měla nějaký vztah k judaismu. Když jsem se jí asi dvakrát zkusil vyptávat na koncentrák, rozbrečela se. Bylo to u nás tabu. Něco mi řekl otec, něco matčini známí,“ vypráví Michal Štěpánek.

I on se matčiných vzpomínek z války dlouho bál. Když otevřel krabici s jejími dopisy z Terezína, které si rodina schovala, neměl sílu je pořádně přečíst, protože se vždycky hned rozbrečel. Psala je muži, se kterým před deportací chodila. „Myslím si, že jí to psaní dodávalo sílu,“ říká. Zajel se podívat do památníku terezínského ghetta, kde matka strávila skoro tři roky, aby si to aspoň trochu uměl představit. „Na návštěvu Osvětimi jsem odvahu nenašel, ale tu hrůzu holocaustu mám asi nějak geneticky v sobě.“

Prarodičům zabavili obchody, matku vyhodili ze školy

Michal Štěpánek se narodil 13. října 1953 v Plzni Zdeňkovi a Marii Štěpánkovým. Dva roky před ním přišla na svět jeho sestra Eva. Matka se narodila jako Ehrlichová v roce 1921. Její rodiče Hugo a Matylda patřili před válkou v Plzni k zámožnějším židovským rodinám. „Vlastnili krejčovství a asi tři další obchody,“ říká Michal Štěpánek.

Mezi dochovanými archiváliemi, které jsou uloženy na webu holocaust.cz, je dokument týkající se ukončení podnikání dědečka pamětníka Hugo Ehrlicha. Vyplývá z něj, že v dubnu 1940 mu úřady zlikvidovaly i výrobnu zástěr a prádla v plzeňské Sedláčkově ulici. Jak těžký byl život Ehrlichových po březnu 1939, kdy nacistické Německo obsadilo zbytek Československa a vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava, si lze jen představovat.

Říšský protektor zavedl v létě 1939 nařízení o vyvlastnění židovského majetku. Následovaly stovky protižidovských opatření podle takzvaných norimberských zákonů, které v Německu platily už několik let. Židé přicházeli o živnosti, podniky i byty. Vyhazovali je ze zaměstnání v úřadech, ze škol, z veřejné dopravy, restaurací i kin. Dostávali minimum potravinových lístků. Od září 1941 museli nosit na prsou žlutou hvězdu.

Matka Michala Štěpánka Marie studovala na začátku okupace na německém gymnáziu. „Ze školy ji jako Židovku vyhodili a poslali ji pracovat na statek za Plzeň. I z té doby máme nějaké dopisy. Doufala, že se bude moci brzy vrátit,“ vypráví. Jisté je, že do Plzně přišla na začátku roku 1942, aby s rodiči a bratrem nastoupila do transportu do Terezína. „Byl to první transport Židů z Plzně do Terezína 18. ledna 1942.“

Ani o Terezínu jeho matka doma moc nemluvila, ale ze začátku to tam prý nebylo tak strašné. „Hrozné bylo, když jim došlo, že se možná nikdy nevrátí. Roku 1943 odvezli její rodiče a bratra a ona nevěděla kam. Když slyšela o hrůzách, které s lidmi dělají v táborech na východě, nechtěla tomu věřit. Bohužel se to naplnilo.“ Rodiče i bratr Marie Ehrlichové skončili v plynových komorách vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Máma měla štěstí, že byla v posledním transportu

Jak dokládají záznamy z německého Arolsen archivu či izraelské instituce Yad Vashem, které dokumentují nacistické perzekuce Židů, Františka Ehrlicha převezli  z Terezína do Osvětimi v září 1943, Matyldu a Huga Ehrlichovy v prosinci téhož roku. Matku pamětníka za nimi poslali až na podzim 1944. „Měla kliku, že ji vezli posledním transportem před příchodem Rudé armády. To už nacisté likvidovali pece, aby zahladili stopy.“ Osvětimskou plynovou komoru nacisté použili k vraždění naposledy v listopadu 1944.

Domnívá se, že matka nějakým způsobem utekla z pochodu smrti. „Byla skoro jediná z celé její velké rodiny, která holocaust přežila.“ Muž, kterému psala z Terezína zamilované dopisy, si našel jinou ženu. Začala chodit se Zdeňkem Štěpánkem, kterého trochu znala už před válkou. Vzali se v roce 1946.

Pamětníkův otec Zdeněk Štěpánek měl za války taky namále, ale ne z rasových důvodů. Byl aktivní v protinacistickém odboji a v roce 1943 ho zatklo gestapo. Věznili ho nejprve v Praze na Pankráci, pak v Terezíně. Tamní Malou pevnost využívalo pražské gestapo jako věznici. Jak Zdeněk Štěpánek uvedl v jednom z životopisů, spolupracoval s odbojem komunistické strany, která za okupace přešla do ilegality. Dělal spojku mezi Plzní a Prahou, kde tenkrát bydlel v podnájmu.

„Na Pankráci otce tvrdě vyslýchali. Pořád se ho prý ptali, kde v Brdech se schovávají partyzáni. Otec říkal, že bylo štěstí, že to skutečně nevěděl. Měl strach, že přijde o hlavu,“ vypráví. Soudili ho za přípravu velezrady a napomáhání nepříteli, ale gilotině, kterou nacisté používali na Pankráci od roku 1943 k popravám, unikl. Na sklonku války ho převezli do vězení do Drážďan, kde přežil jedno z nejničivějších bombardování spojenců.

Otec věřil komunistům víc, než by měl

Se stárnoucím otcem a kamarádem navštívil Michal Štěpánek poprvé Terezín. „Otec nám ukázal celu v Malé pevnosti, ve které byl zavřený. Stáli jsme tam tři a sotva jsme se tam vešli. Říkal, že jich tam bylo devět.“ Ještě před únorem 1948 vstoupil Zdeněk Štěpánek do komunistické strany. „Věřil tomu více, než by měl. Oči se mu otevřely až v roce 1968, kdy z partaje vystoupil.“

Zdeněk Štěpánek se živil jako redaktor v novinách, pracoval také na ministerstvu informací. Později řídil propagační oddělení Československých aerolinií v Praze. I z toho důvodu se rodina začátkem šedesátých let do Prahy přestěhovala. „Otec byl i úspěšný reklamní textař. Slogan ‚Zdraví sílu, najdeš v sýru‘ je od něj,“ říká Michal Štěpánek.

Otec se podle něj dobře znal s Vítězslavem Ledererem, kterému se podařilo uprchnout z koncentračního tábora v Osvětimi. Tento dramatický příběh je popsaný v knize Útěk z tábora smrti česko-izraelského spisovatele Ericha Kulky, vězně několika koncentráků. Podle Michala Štěpánka Erich Kulka ukradl text jeho otci.

„Otec sepsal tento příběh v padesátých letech pod názvem ‚Když pece drnčí‘ a poslal to do literární soutěže. Rukopis mu nevrátili a po letech zjistil, že jej s malými změnami vydal právě Erich Kulka,“ tvrdí pamětník. Zdeněk Štěpánek to prý dal k soudu a dostal malé odškodné. Spor o autorství ale nebyl medializovaný a nelze o něm dohledat informace. „Mám k tomu nějaké doklady. Začal jsem se tím zabývat, ale kvůli jiné práci jsem to nechal být,“ doplňuje Michal Štěpánek.

Rodiče s námi chtěli v roce 1968 emigrovat

Jeho matka Marie Štěpánková byla řadu let zaměstnaná jako referentka na Akademii věd v Praze. Pamětník ji obdivoval mimo jiné za to, že odmítala kolektivní vinu. I když prošla hrůzami koncentráku, nepatřila mezi ty, kteří s chutí plivali na Němce bez ohledu na to, jestli se něčím provinili. „Dál se kamarádila s Němkami, které znala před válkou. Nad nikoho se nevyvyšovala.“

Část dětství trávil Michal Štěpánek v Železné Rudě na Šumavě, kde rodiče koupili v padesátých letech chatu. Do roku 1945 tam převažovalo německy mluvící obyvatelstvo a mnoho tamních lidí vyhnala československá vláda do Německa. „Rodina mého kamaráda Pavla Jelínka mohla zůstat. Mluvili německy a Pavel vyprávěl, že moje máma byla jedna z mála, která se jich nestranila a normálně se s nimi bavila.“

Společně se starší sestrou trávil čtrnáctiletý Michal Štěpánek v Železné Rudě i poslední prázdninové dny roku 1968. Zvuk vojenských kolon armád Varšavské smlouvy, které 21. srpna vpadly do Československa, aby potlačily údajnou kontrarevoluci, tam nedolehl. „Byl tam klid, ale asi po týdnu přijeli rodiče se všemi spořitelními knížkami a chtěli, abychom odjeli na Západ. Neměli jsme z toho rozum a rezolutně jsme to odmítli. Rodiče říkali, že to chtěli udělat pro nás.“ 

Neměl jsem ten režim rád, ale špatně jsem se neměl

Později o emigraci uvažoval, protože utekl jeho nejlepší kamarád a další známí. „Můj vztah ke komunistickému režim byl nepřátelský, ale byl jsem asi trochu posera, navíc jsem se neměl špatně. Opakovaně se mi podařilo vyjet i na Západ. Když mi bylo osmnáct, sehnal jsem si devizový příslib a sám jsem cestoval po Itálii. V osmdesátých letech jsem se přes známého dostal na takzvaný budovatelský tábor do Ameriky,“ vzpomíná.

Až do roku 1990 se živil jako reklamní fotograf. Absolvoval gymnázium a základy řemesla se naučil na fotografickém učilišti. Uvažoval o vysoké umělecké škole, ale nakonec na další studia rezignoval. „Měl jsem štěstí, že jsem se už v jednadvaceti stal kandidátem svazu výtvarných umělců, bez kterého člověk za totality nemohl vůbec nic dělat,“ vypráví. Přiznává, že měl ve svazu výtvarníků trochu protekci.

„Ve fotografické komisi působil významný fotograf Jindřich Brok, který byl Žid, a hlavně to byl matčin bratranec. Brzy jsem se mohl začít živit jako fotograf na volné noze.“ Zpočátku byl přitom i zaměstnaný, například jako topič v podniku bytového hospodářství (OPBH). „Musím říct, že jako reklamnímu fotografovi se mi dařilo velmi dobře.“

Po sametové revoluci, kterou skončila čtyřicetiletá éra komunistické nadvlády, se hned pustil do podnikání. „Začínal jsem v realitách, pak jsem dělal na různých privatizačních projektech.“ Dodává, že hned po revoluci například pomáhal Aleši Ledererovi s budováním soukromého vydavatelství Prostor. V devadesátých letech začal také podnikat ve školství. S otcem se podílel na zřízení střední reklamní a umělecké školy Michael v Praze. Později vybudoval se svým synem také Vysokou školu kreativní komunikace.

„Bylo mi sedmdesát, ale pořád něco dělám. Mám dvanáct firem. Kdybych přestal pracovat, bylo by to pro mě špatné,“ řekl na závěr rozhovoru pro Paměť národa v roce 2023. V té době se také vrátil k matčiným dopisům z Terezína. „Podle literární historičky Zuzany Říhové jde o krásné a silné texty. Domluvili jsme se, že je připraví k vydání,“ uvedl. Jedna z věcí, která ho v té době trápila, byl rostoucí antisemitismus. „Je to děsivé. A nikdo mi ještě nevysvětlil, proč je právě židovský národ tak pronásledovaný a nenáviděný.“