Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anita Štěpánková (* 1944)

• narozena 25. prosince 1944 v obci Loutka, německy Reith

• pocházela ze smíšeného česko-německého manželství

• v roce 1945 její rodný dům zkonfiskovali matce na základě Benešových dekretů

• rodina se přestěhovala do Bližší Lhoty

• v roce 1955 rodina musela opustit svůj dům v Bližší Lhotě kvůli zřízení vodní nádrže Lipno

• přestěhovali se do Horní Plané

• rodiče odmítali kolektivizaci

• otec Eduard Král zatčen a pět měsíců vězněn za poslech západního rozhlasu

• pamětnice nesměla nastoupit na střední školu ani učiliště

• pracovala jako dělnice v lese a v mlékárnách

• od šedesátých let vykonávala práci sestry v jeslích

• v roce 2021 žila Anita Štěpánková v Horní Plané

Anita Štěpánková, rodným jménem Králová, přišla na svět 25. prosince 1944 v Loutce v okresu Český Krumlov. Dnes již zaniklá ves Loutka, německy Reith, ležela zhruba pět kilometrů severozápadně od obce Polná na Šumavě. Rodina Anitiny matky Herminy, rozené Stropkové, zde na menším statku hospodařila řadu generací. Obyvatelé Reithu i okolních vsí měli převážně německou národnost. I Stropkovi byli Němci.

Anitin otec Eduard Král, vyučený řezník, národností Čech, pocházel z nedalekých Všeměr. S Herminou se seznámil na počátku čtyřicátých let dvacátého století v Českém Krumlově. Oblast Českokrumlovska připadla po podpisu mnichovské dohody v září roku 1938 německé říši a platily zde říšské zákony. Ty sňatek národnostně smíšených párů povolovaly pouze v případě, že Češi přijali německou národnost. Eduard Král se k Němcům přidat nechtěl, s Herminou tak za války žili nesezdaní a vzali se až v dubnu roku 1945. V té době měli již dvě dcery, starší Annu narozenou v roce 1942 a Anitu.

Zánik rodné vsi Loutka

Po skončení války museli matčini příbuzní kvůli své německé národnosti opustit Československo. Hermina měla za manžela Čecha, směla tedy zůstat. Otci Eduardovi se podařilo vyjednat výjimku i pro Hermininy rodiče Johana a Aloisii Stropkovy, musel se však zaručit, že se o ně plně postará a nebudou požadovat důchod od státu. Dům v Loutce, který ještě za války přepsali Stropkovi na dceru Herminu, zkonfiskoval stát na základě Benešových dekretů. Loutka se vylidnila, všichni Němci byli vyhnáni. Opuštěné zůstaly i okolní vesnice. Do oblasti přicházeli vojáci budovat vojenský prostor nazvaný podle jedné z místních obcí Boletice.

Královi zůstali v rodné vsi poslední. Eduard hledal v okolí vhodný domek k bydlení, nakonec se mu podařilo nalézt chudší opuštěné stavení v obci Bližší Lhota, kam se přestěhovali. S sebou přivedli i čtyři kravky, které Hermina zdědila po rodičích. Královi domek v Bližší Lhotě postupně opravili a podařilo se jim v okolí zakoupit vlastní pozemky. Eduard si pořídil dva koně, se kterými pracoval pro lesní správu, a o víkendech si vydělával porážením prasat. Hermina se starala o domácnost.

Otce zavřeli ve vykonstruovaném procesu

Babička Aloisie velmi trpěla ztrátou svého domova a nuceným odchodem čtyř dospělých dětí. Pravděpodobně následkem nervového vypětí prodělala mozkovou mrtvici a nemoc ji upoutala na lůžko. V únoru 1948 převzali moc v zemi bolševici a začali ve vykonstruovaných procesech trestat své odpůrce. Jejich obětí se stal i Eduard Král. Jednoho brzkého rána v prosinci roku 1954 vpadla do domu Králových Státní bezpečnost, provedla důkladnou domovní prohlídku a otce zatkla. Ve smyšleném procesu ho komunisté odsoudili k pěti měsícům vězení. Bližší okolnosti otcova věznění pamětnice neznala.

Podle materiálů, jež jsme získali z Archivu bezpečnostních složek, byl Eduard Král souzen společně se svým známým Václavem Milotou. Oba muži kladli odpor během kolektivizace zemědělství. Společně s dalšími podobně smýšlejícími sousedy se scházeli u Králových doma a poslouchali vysílání Radia Svobodná Evropa. Umožněním poslechu západního rozhlasu spáchal dle komunistických soudů Eduard Král trestný čin veřejného pobuřování proti republice. Z vězení byl propuštěn v květnu 1955. Po návratu popisoval mučení, jež při vyšetřování podstoupil.

Ve věku necelých šesti let začala Anita docházet do základní školy v Horní Plané. Volný čas trávila s dětmi ze sousedství, hrávali si u řeky i v opuštěných staveních po vyhnaných Němcích. V roce 1952 počala stavba vodní nádrže Lipno. Bližší Lhota se ocitla na hranici nově vznikající přehrady. Dům, ve kterém Královi bydleli, spadal do zátopové oblasti, a museli ho opustit. Roku 1955 koupili od státu dům na náměstí v Horní Plané. Šlo rovněž o konfiskát po odsunutých obyvatelích německé národnosti, ti Královým dali ke koupi souhlas.

Nesměla jsem ani do učení

V Plané rodiče pokračovali v hospodaření. V obci vzniklo jednotné zemědělské družstvo (JZD) a bolševici nutili soukromé zemědělce ke vstupu. Eduard Král se po pobytu ve vězení bál nadále představitelům režimu odporovat a své pozemky do družstva vložil. Matka Hermina svůj dobytek odevzdat odmítla. V té době končila Anita základní školu a kvůli matčině postoji ke kolektivizaci nesměla pokračovat ve studiu na střední škole. Vedení školy jí nepovolilo podat přihlášku ani na učiliště. Stejně jako ona dopadli všichni spolužáci z rodin, kde se soukromě hospodařilo.

Ve třinácti a půl letech tak pamětnice nastoupila na brigádu a pracovala v lese. Při sázení stromků se dostala i do vojenského prostoru Boletice, do oblasti, kde kdysi stávala její rodná ves Loutka. Všechna stavení byla srovnána se zemí a bez upozornění hajného by tehdy nepoznala, že stojí v místech, kde ještě před patnácti lety hospodařili její předci.

Hermina si přála, aby její dcera měla možnost alespoň se vyučit, a tak se v roce 1958 podvolila a dala své krávy do JZD. Nebylo to již nic platné, Anita ani tak na žádnou školu nesměla. Po dovršení patnácti let nastoupila jako dělnice do hornoplánské mlékárny. Roku 1963 se provdala za Miloše Štěpánka. Miloš, vyučený tesař, pocházel ze středních Čech a na Šumavu se dostal při výkonu povinné vojenské služby u pohraniční stráže. Krátce po sobě se mladým manželům narodili dva synové. V šedesátých letech došlo k částečnému uvolnění a Anita s rodiči směla poprvé vyjet na Západ. V Rakousku a Německu navštívili matčiny sourozence. Obě země vypadaly ve srovnání s tehdejším Československem lépe. Budovy zničené za války bombardováním byly buď opravené, či došlo k výstavbě nových. S bohatým sortimentem zboží se tehdejší skromná nabídka socialistických obchodů nedala srovnat.

Manžel po okupaci ze strany vystoupil

Anita si během rozhovoru dobře vybavovala okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. V prvních týdnech tehdy Horní Planou projížděly denně tanky. Hluk z těžkých strojů se děsivě rozléhal náměstím. Pamětnice měla strach, bála se, aby se situace nevyvinula ve válečný konflikt. Anitin manžel Miloš, který vstoupil na radu svého otce ještě před vojnou do komunistické strany, okupaci Československa v roce 1968 odsoudil a ze strany vystoupil.

Po mateřské dovolené nastoupila Anita jako sestra v nově otevřených dětských jeslích v Horní Plané. Získala povolení od zaměstnavatele a dálkově vystudovala dvouletý obor sestry na zdravotní škole. Studium při zaměstnání a současné péči o rodinu bylo náročné, přesto ho pamětnice zakončila s vyznamenáním. V jeslích pracovala až do jejich zrušení v roce 1996, odkud přešla do nově vzniklého domova pro seniory. Zde pracovala až do odchodu do důchodu.

Anita byla vychovávána ve víře v Boha. Ke křesťanství vedla i své dva syny, a to i přes varování jejich učitele. Ten pamětnici řekl, že náboženství může dětem zkomplikovat přijetí na střední školu. Když synové končili základní školu, opět jim nechtěli povolit studovat, především pro Milošův odmítavý postoj v roce 1968. Anitina sestra v té době naštěstí pracovala ve školství a s podáním přihlášek jim dokázala pomoci.

Byla to křivda

Na demokratických změnách po roce 1989 si Anita cenila především svobody slova a možnosti cestovat. Zatímco ona se v dětství a dospívání dostala maximálně do Českého Krumlova či Budějovic, její vnoučata se mohou rozhlédnout po celém světě. Jediným předpokladem pro studium jsou nyní znalosti.

Otce Eduarda úřady po roce 1989 rehabilitovaly. Matka Hermina získala v restituci náhradní pozemky za pole a louky v Bližší Lhotě a nevelkou peněžní náhradu za zkonfiskované stavení. V Horní Plané patřila Hermina k posledním žijícím původním německým obyvatelům.

Hromadný odsun všech českých Němců, žijících zde po generace, považovala Anita za křivdu. „Cítím s těmi lidmi, kteří museli odejít a všecko tady opustit. Ale nic se s tím nedalo dělat. Taková byla doba, já jsem to tak brala. Když se do toho vžiji, muselo jim být hrozně, to chápu. A týkalo se to i mé rodiny, takže cítila jsem s těmi lidmi, ano, cítila. Myslím si, že to byla křivda. Prostě válka nikdy není spravedlivá. Tak bych to uzavřela,“ říká pamětnice na závěr rozhovoru.

V roce 2021 žila Anita Štěpánková v Horní Plané. Ve svém poselství by mladým doporučovala, aby namísto koukání do obrazovek tabletů trávili více času sportem a vycházkami do přírody.