Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Karel Štěpánovský (* 1949)

• narodil se 18. ledna 1949 v Praze

• na Střední vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova nastoupil v roce 1964

• v roce 1968 zahájil studia na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně

• jako poručík nastoupil po studiu v roce 1971 u motostřelců v Domažlicích, spolupracoval s Vojenskou kontrarozvědkou

• v roce 1976 ho armáda převelela do Chebu

• kvůli zdravotním problémům v roce 1977 odešel na Krajskou vojenskou správu v Ústí nad Labem

• od roku 1984 pracoval na odboru ministerstva školství v sekci spolupráce škol a armády

• v roce 1990 se vrátil na Krajskou vojenskou správu do Ústí nad Labem

• v roce 1993 odjel na zahraniční vojenskou misi do bývalé Jugoslávie

• od roku 2000 byl zařazen v operační sekci generálního štábu

• v prosinci 2003 odešel do výslužby

• 2022 žil v Chomutově

Po ukončení studia na vysoké vojenské škole nastoupil Karel Štěpánovský u motostřelců v Domažlicích, kde v roce 1973 podepsal spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou. Tvrdí, že chtěl bránit Československou lidovou armádu před vojáky, kteří by jí nedělali dobré jméno. Říká, že by dnes spolupráci podepsal zas.

„Republiku jako takovou hájit musíme a už v roce 1968 jsem viděl řadu signálů, které jsem z hlediska uvolnění ve společnosti nevnímal jako pozitivní. Bral jsem to tak, že kontráši byla naše vnitřní ochrana armády. Ochrana, aby se z ní nedostaly ven informace,“ vysvětluje.

Z Domažlic převeleli Karla Štěpánovského k motostřelecké rotě do Chebu. Kvůli zdravotním problémům mu snížili vojenskou klasifikaci a mohl pracovat pouze na úřednických pozicích. Nastoupil na Krajskou vojenskou správu v Ústí nad Labem, kde měl na starosti vojáky v záloze a spolupráci škol a armády. Později přešel na stejnou sekci Ministerstva školství.

V roce 1990 se vrátil zpět na Krajskou vojenskou správu do Ústí nad Labem. O tři roky později se účastnil zahraniční vojenské mise ve znesvářené Jugoslávii, kde zažil hrozné věci. „Když je válka, dobře, když se mezi sebou řežou ozbrojené síly, dobře. Ale tam to odnášeli staří lidé, nemohoucí, ženy a děti. Umučené, povražděné, ležely tam jako housky, jedno vedle druhého, všude. Kulky v hlavě, popálené nožičky,“ říká.

Udal jsem otčíma, protože mlátil maminku

Karel Štěpánovský se narodil 18. ledna 1949 v Praze, když bylo mamince Jaroslavě Štěpánovské, rozené Jedličkové, sedmnáct let. Karel Štěpánovský neměl snadné dětství.  Tatínek Karel Štěpánovský pracoval na dráze. V roce 1950 se narodil bratr Jaroslav a o rok později bratr Jiří. V roce 1957 zemřela Karlovi babička a o dva roky později zahynul tatínek při práci na železnici poblíž Ústí nad Labem. O tři kluky se starala maminka. 

Matka Jaroslava Štěpánovská v roce 1960 vážně onemocněla. O Karla a bratra Jaroslava se starala teta v pražské Michli. Kde byl bratr Jiří, si pamětník nepamatuje. Teta ale na výchovu chlapců už kvůli věku nestačila. Chlapce proto rozdělili a Karla tentokrát s Jiřím odvezli do dětského domova ve Voticích v jižních Čechách. V roce 1962 se matka mohla vrátit z nemocnice domů a chlapci putovali zpátky k ní.  

O dva roky později, v roce 1963 se Karel Štěpánovský nechtěl dívat jak jeho otčím mlátí maminku. Napadl ho a udal, že ubližuje matce a provozuje nelegální obchody. „Když na mámu napřáhl ruku, hodil jsem po něm stoličku,“ popisuje důležitý okamžik pamětník. To mělo za následek odebrání všech tří dětí a jejich umístění do dětských domovů. Karel putoval do Plzně, později do Staňkovic u Domažlic. Měl rád matematiku, fyziku i chemii.

Na základní školy chodili náboráři střední vojenské školy. Karel Štěpánovský vyslyšel jejich nabídku a nastoupil na Střední vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Ne vždy byla vojenská disciplína Karlovi po chuti. Několikrát se zamýšlel nad tím, že studia zanechá a půjde pracovat. Pamětníka trápily hlavně finanční problémy jeho matky. „Aby mně mohla dát mamka s sebou třeba stovku na jízdenku, musela pak čtrnáct dní chodit pěšky. Neměla peníze nazbyt.“

Při srpnové okupaci jsem zřejmě zachránil životy

Střední školu Karel Štěpánovský ukončil maturitou v roce 1968.  Během srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byl před nástupem na vojenskou akademii. Při obsazování rozhlasu v Praze se pohyboval na Vinohradech. Tvrdí, že tehdy zřejmě zachránil několik životů. Situaci popisuje takto: „Po ulici projížděly sovětské tanky a my stáli v jednom ze vchodů do domu. Bylo tam deset až patnáct lidí. V tom tam přiběhl chlap s černou ošoupanou koženou bundou a z kapsy vytáhl, já říkám, stříkačku, ráže 6.35 milimetru. Takový dámský revolver. Chtěl, abychom ji použili.“

Podle Karla Štěpánovský bylo vysoce pravděpodobné, že by tank střelbu opětoval přímo do vchodu. Proto muži vynadal a odmítl ze zbraně vystřelit. Muž pak odešel. „Když jsem si na to po čase vzpomněl, došlo mi, že jsem svým chováním možná zachránil lidské životy,“ zamýšlí se pamětník.

Po srpnu 1968 Karel Štěpánovský přemýšlel o tom, zda neodejít z armády. Uvědomoval si ale, že by musel zaplatit studia na střední škole. Šlo o zhruba 15 tisíc korun, což by jeho matka neunesla.

Stal jsem se velitelem motostřelců

Na podzim 1968 Karel Štěpánovský nastoupil na 1. Fakultu Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně. Jednalo se o vševojskový směr. Původně chtěl pamětník studovat chemický obor. To se ale nepodařilo, nastoupil proto na studium se specializací tankové vojsko a motostřelci.

Vojenskou akademii ukončil Karel Štěpánovský v roce 1971. Od té doby do roku 1974 působil v hodnosti poručíka jako velitel u 9. roty motostřelců v Domažlicích. Rota měla sto vojáků rozdělných do tří čet. 

Když Karel Štěpánovský přebíral rotu od svého předchůdce, upoutala ho v kanceláři zamčená dřevěná skříň. Její obsah mu byl odtajněn až později. Byly v ní převážně lahve s alkoholem, který se za vojáky dostával ve všemožných úkrytech, například před Vánoci ve vydlabaných dutinách vánoček. Zabavený alkohol se měl podle vojenských řádů vylít před celou rotou do kanálu. „Mému předchůdci bylo líto alkohol vylít. Říkal si, že třeba po něm přijde někdo, kdo alkohol využije,“ dodal pamětník.      

Do jeho roty navíc patřila četa tvořená muži, kteří nastoupili na vojnu, aby si tam odpykali vězení. Tehdejší právní systém něco takového umožňoval u některých trestných činů se sazbou do dvou let vězení. Odsouzení navíc nesměli během trestu dostat na vojně vycházku nebo dovolenku. Třetí četu tvořili odsouzení muži ve věku až do třiceti čtyř let.

Velel jsem i rotě odsouzených

„Mně bylo tehdy dvaadvacet let a nejstaršímu vojákovi ve třetí četě o dvanáct let víc,“ vzpomíná na problémovou jednotku Karel Štěpánovský. Podle něj se dalo s vojáky- trestanci až na výjimky domluvit. Občas se opili nebo poprali. Jeden voják chtěl dokonce Karla Štěpánovského napadnout nožem, ale velitel roty jeho útok odrazil, „Koukej ten nůž pustit a ještě řekni slovo a rozbiju ti držku,“ cituje pamětník slova, která vojákovi při incidentu řekl.    

Třetí rota pod vedením Karla Štěpánovského dostala za úkol vykopat k palebnému postavení drenáž k přívodu elektřiny. Šlo o dvacetimetrový úsek se šířkou asi dvaceti a hloubkou padesáti centimetrů. „Pravidelně se stávalo, že kvůli tvrdému terénu žádná rota před námi nesplnila úkol v zadaném termínu. Ale vojákům ze třetí čety jsem slíbil, že pokud to dokážou, zařídím jim vycházky,“ uvedl pamětník. Vojáci výkop stihli udělat včas a Karel Štěpánovský splnil, co slíbil. Navzdory možným problémům s nadřízenými. Nejdříve ale poučil celou „trestaneckou“ četu, že nikdo nesmí z vycházky přijít pozdě. Vojáci ho nezklamali.

Spolupráci s kontrarozvědkou bych podepsal znovu

V roce 1973 poručíka Karla Štěpánovského kontaktovala u 20. motostřelecké divize v Domažlicích Vojenská kontrarozvědka. Na počátku ledna s ní podepsal memorandum o spolupráci. Ve spisu se píše, že měl Karel Štěpánovský, krycím jménem Vlasta, v případě ohrožení republiky zůstat uvnitř struktury Československé lidové armády a jeho úkolem mělo být odhalování úniku utajovaných skutečností. Vázací akt proběhl v budově Sboru národní bezpečnosti v Domažlicích 21. února 1973.

Ze spisu dále vyplývá, že byl pamětník zapojen do signálu „Herec“, kde po celou dobu spolupráce podával zajímavé poznatky, na jejichž základě bylo odhaleno ohrožení státního tajemství jednáním nadporučíka Jana Chaluše. „S Honzou jsme k sobě měli hodně blízko, měli jsme hodně společných průšvihů, ale nevím, čím by on mohl ohrozit státní tajemství,“ vysvěluje pamětník. V roce 1978 vznikl dodatek k memorandu, ve němž se konstatuje, že „Vlasta“ aktivně předával poznatky zajímavé z hlediska Státní bezpečnosti, ale i vojenské problematiky. V roce 1980 nástupem na Okresní vojenskou správu v Chomutově spadal Karel Štěpánovský pod chebskou expozituru Vojenské kontrarozvědky.

V roce 1984 zmiňuje kontrarozvědka pokračující spolupráci, tentokrát bez poznatků využitých Státní bezpečností. Agent „Vlasta“ ale povýšil do hodnosti majora. O dva roky později spis konstatuje, že schůzek a zpráv odevzdaných agentem je méně, protože už má rodinu a nemůže plnit povinnosti po pracovní době. V roce 1988 „Vlasta“ výrazně omezil svou činnost v důsledku vážného onemocnění své manželky.

Karel Štěpánovský svou spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou nepopíral, i když o ní napoprvé nemluvil. Ze spisu je patrné, že podával zprávy na některé vojáky základní služby i důstojníky. Většinou se jednalo o porušení kázně nebo nařízení, odhalení erotického časopisu nebo západních novin a časopisů. Pamětník podle svých slov nevěděl, že by informací, které podává vojenské kontrarozvědce, mohla využívat i Státní bezpečnost. Nepamatuje si, že by vědomě svým hlášením někomu ublížil nebo uškodil.

Na konkrétní hlášení zmíněná ve spise si nevzpomíná. Šlo například o hlášení o propagaci Západu nebo šíření neonacistických myšlenek. „Vůbec si nevzpomínám. Nic mi to neříká,“ zamýšlí se pamětník. 

V rámci různých prověrek se Karla Štěpánovského jeho nadřízení ptali i na jiné vojáky a důstojníky. To ale pamětník nepovažoval za hlášení využívaná Vojenskou kontrarozvědkou. Jednou od ní dostal při svém působení v Domažlicích odměnu. „Jednomu vojákovi jsem sebral erotické časopisy a dostal sto korun. To bylo jednou a naposledy, kdy jsem za hlášení dostal zaplaceno,“ tvrdí Karel Štěpánovský.

Pamětník si vybavuje problém z listopadu 1989 na Okresní vojenské správě v Chomutově. Jeden ze zaměstnanců si tam přivedl jako asistentku mladou ženu, která během sametové revoluce přímo na vojenské správě kopírovala a tiskla revoluční hesla a letáky. „Šel jsem za ním, že to není možné, ať si to vyřeší. Věděli jsme, že spolu něco mají, tak jsem mu to neformálně řekl. A on ji vyhodil. Této holčině jsem svým způsobem asi opravdu ublížil,“ hodnotí pamětník. 

Zdravotní komplikace mě nasměrovaly do sekce vojenských správ

V roce 1976 musel Karel Štěpánovský odejít ze zdravotních důvodů z kasáren. Na výběr měl Okresní vojenskou správu v Litoměřicích, tamní mobilizační oddělení, nebo mohl odejít do Chomutova se zařazením staršího důstojníka pro výcvik. Vybral si Chomutov, kde řešil brannou výchovu na školách, přípravu branců, zdokonalovací přípravy záloh. „Bylo to pro mě daleko bližší než mobilizační oddělení,“ konstatuje pamětník. Na vojenské správě v Chomutově strávil Karel Štěpánovský čtyři roky.

V listopadu 1980 přešel do Ústí nad Labem na Krajskou vojenskou správu na operační oddělení. Tam se také zabýval otázkami branné výchovy, ale také strážní rotou ve skladech Benziny v Hněvicích a ochranou obrany teritoria. „Mně to bavilo a také jsem se dostal ke spoustě odborností, například jsem byl na vojenském letišti v Žatci. S veterináři jsem jel na přednášku do Chebu, tehdy jsem se dozvěděl hodně o vzteklině,“ dodal pamětník. Nejvíc ho ale bavila branná výchova na školách.

Na podzim 1989 dostal Karel Štěpánovský nabídku, aby nastoupil na samostatný odbor Ministerstva školství, který se zabýval brannou výchovou, do sekce spolupráce se základními školami. Pamětník nabídku s nadšením přijal. Po sametové revoluci ale odbor postupně na ministerstvu zanikal. O 17. listopadu a následujících událostech pamětník nemluví. Na jaře 1990 se vrátil na Velitelství územní obrany – dřívější Krajskou vojenskou správu do Ústí nad Labem, na operační oddělení.

V Jugoslávii jsem viděl desítky znetvořených a mrtvých dětí

V roce 1992 tehdy třiačtyřicetiletý Karel Štěpánovský zaznamenal, že armáda provádí nábor vojáků pro zahraniční misi v bývalé Jugoslávii. Přihlásil se a začal s tvrdou fyzickou přípravou. „Bylo mi jasné, že oproti chlapům o dvacet let mladším moc šanci mít nebudu. Tak jsem začal makat. Bral jsem si od sousedky psa a chodil jsem s ním běhat,“ popsal pamětník, jak začal zlepšovat svou fyzickou kondici. Později přidal jízdu na kole a prodlužoval vzdálenosti ujeté na jeden zátah.

Karel Štěpánovský uspěl ve výběrovém řízení a pověřili ho funkcí velitele velitelské roty praporu v Titově Korenici. Vysvětluje, co bylo jeho náplní práce: „Byl jsem na velitelství praporu, vedl jsem velitelskou rotu, která měla tyto úkoly: zabezpečení přepravy hlavních funkcionářů, doprovody při převozu pohonných hmot a zabezpečení strážních čet. Pamětníkovy nejhorší zážitky se vážou k neúctě k lidskému životu. „Pokud bojovali vojáci, dalo se to pochopit, ale viděl jsem, jak to odnášeli staří lidé, ženy a děti. A vůbec nejhorší byl pohled na povražděné mrtvé a znetvořené děti,“ uzavírá Karel Štěpánovský.   

Pamětník hodnotí, že o řadě věcí, které nemohl vědět, se dozvěděl až po roce 1989. „Věřil jsem, že tak, jak nám byly věci prezentovány, se skutečně děly a skutečně takové byly,“ konstatuje Karel Štěpánovský. Roky po sametové revoluce a události během nich mu v mnoha oblastech otevřely oči. Prohlašuje však, že v mnoha věcech zůstal jeho postoj nezměněný. 

Od roku 2000 začal Karel Štěpánovský pracovat na operačním oddělení Generální štábu armády České republiky. V roce 2003 odtud odešel do zálohy. V roce 2022 žil v Chomutově.