podplukovník v. v. Karel Štěpánovský

„Ať je to, jak je to, to ze sebe neodpářu. Stejně tak jsem přemýšlel, pokud byste mi dal otázku, kdybych věděl to, co vím dneska, jestli bych to udělal znova. Tak největší průšvih je, že bych vám skoro řekl, že ano. Protože v době, kdy to bylo, jsem žil v přesvědčení, že tu republiku hájit musíme. Pro mě osobně ten rok 1968, když pominu vstup ruských vojsk, pro mě tam byla spousta dost divokých signálů, které jsem nevnímal tak, že by to bylo něco pozitivního. Skopčáci si jezdili po Moravě na některý vesnice, přivezli lidem cement a cihly a řekli lidem, ať o to pečují, že si pro to za pár dní přijedou. Jsem silně protiněmecký. Dodnes to v sobě mám a vím, proč to v sobě mám.“

„My jsme narotovali do Zagrebu, odtud nás vezli na Tatrách k nám. Nejhorší bylo, že jste jel a teď jste viděl tmu, žádné světlo, věděl jste, cítil jste, že po pravé ruce máte baráky absolutně bez života. Občas nějaký ten pes, bylo jich tam plno. Pro mě byla dost špatná neúcta k lidskému životu jako takovému. Když je válka, dobře, když se mezi sebou řežou ozbrojené síly, dobře. Ale tady to v první řadě odnáší staří lidé, nemohoucí, ženy a děti. A nejstrašnější zážitek, to byly ty povražděný dětičky, umučený, povražděný, leželo to tam jako housky, jedno vedle druhého, všude. Kulky v hlavě, popálené nožičky.“