Jiří Štěpnička

* 1947

  • „V té době jsem hrál na Nové scéně a viděl jsem to z foyer, tedy z Nové scény. A hned druhý den byla schůze herců v Realistickém divadle a tam jsme odhlasovali i mým přičiněním, že všechna divadla v Praze přestanou hrát divadlo a budou s lidmi, kteří přijdou jako diváci, budou diskutovat o politické situaci. A to jsem prožíval velmi intenzivně, protože to samozřejmě bylo velmi niterně zajímavé a náročné.“

  • „V padesátých letech byla politická situace ještě velmi tvrdá, takže první návštěvy byly v místnosti, která byla rozdělená na takové kójičky a ty kójičky měly mříž a sklo a jenom takový úzký proužek, abychom si mohli třeba podat ruce nebo tak. Jinak jsme byli odděleni. Z té doby já si tolik nepamatuji. Pamatuji si cestu a pamatuji si tetu Maryšu [která ho doprovázela]. Ony s mámou probíraly spíš politickou situaci a v té době, kdy jsme byli oddělení, si nepamatuji, co všechno jsme si povídali. A pak se různě… jak se uvolňovala politická situace, tak se také uvolňovalo prostředí návštěv a končilo to u toho, že jsme byli v jedné místnosti, sami, u jednoho stolku, tam jsem seděl já, máma, teta a ještě nějaký příslušník a stráže, v koutech ještě stály stráže věznice.“

  • „Údajně jí [matce] napsal režisér Čapek, že má pro ni dvě role ve filmu a jestli by se nevrátila do Londýna, že by to spolu natočili. Jenomže to už byla padesátá léta a v Čechách v té době už nebylo povoleno jen tak z ničeho nic vycestovat. Takže se maminka rozhodla pro nezákonný hraniční přechod. No a já jsem s ní jako tříletý pochodoval. Pochodovali jsme dlouho, myslím, že to trvalo minimálně týden, a potom jsme jednou zastavili na konci lesa. Na kraji lesa tekl potok a za tím potokem byla louka a za tou loukou v dalším jako lesním objektu byli už němečtí pohraničníci. My jsme jako celá skupina vstoupili… mě nějaký strejda nesl v ruksaku na zádech… jsme vstoupili do potoka a přecházeli jsme přes. Vtom se ozvalo: ,Stůjte jménem zákona’ a střelba. A to byli naši pohraničníci a pozatýkali nás. Maminka nebyla k nalezení. Já řval: ,Mami, mami‘ a po čase to máma nevydržela a vylezla zpod smrčku, kde byla úplně krytá větvemi smrčkovými a přidala se k nám. Mě odvezli k pohraničářům, vybrali mi všechny kapsy, kde jsem měl pro jistotu, kdybychom neměli na začátku z čeho žít, zlatou tabatěrku a nějaké prsteny drahé. To mi vzali, abych to prý neztratil, že až budu odjíždět, tak že mi to vrátí. Nevrátili mi nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 03.08.2022

    (audio)
    délka: 01:58:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Umělci mi pomáhali překonat těžké chvíle

Jiří Štěpnička
Jiří Štěpnička
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Štěpnička se narodil 16. dubna 1947 v Londýně, kde v té době jeho matka, známá prvorepubliková herečka Jiřina Štěpničková, pobývala. Předtím se provdala za jeho otce, akademického malíře Jana Samce, po kterém měl původně i příjmení. Společně žili jen velmi krátce. V roce 1951 se matka rozhodla tajně překročit hranice na základě dopisu od režiséra Františka Čápa, který žil v emigraci. Později se ukázalo, že to byla jen léčka – a i převaděč byl příslušníkem Státní bezpečnosti. Syn Jiří ji na této cestě doprovázel; po jejím zatčení byl umístěn v nápravném zařízení a po půl roce svěřen do péče otce, který žil se svojí novou rodinou v Karlových Varech. Pamětník zde prožil hezké dětství a bylo pro něj obtížné přestěhovat se po matčině propuštění v roce 1960 k ní do Prahy. Zázemí a oporu našel mezi umělci a herecká práce se mu později stala životním naplněním. To vysvětluje i jeho přijetí role Klementa Gottwalda v roce 1986, kdy se obával, že odmítnutím by práci ztratil. S matkou navíc nikdy nenavázal blízký vztah, byla k němu vždy velmi kritická a mnoho let se prakticky nestýkali. Jiří Štěpnička celou profesionální kariéru, tedy od roku 1974, zůstal členem Činohry Národního divadla. Po roce 1989 si oficiálně změnil příjmení na Štěpnička, pod kterým byl známý v uměleckém světě. Jako herec vytvořil nespočet divadelních, filmových i rozhlasových rolí, významné je jeho působení v dabingu, za které získal Cenu Františka Filipovského. V roce 2010 obdržel i Cenu Thálie za činohru. V době natáčení v roce 2022 žil v Praze a stále se věnoval své práci.