Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Stergelis (* 1957)

• narozen 12. ledna 1957 v Kojetíně

• dědeček František Bíbr legionářem 1. světové války

• strýc Oldřich Bíbr během 2. světové války totálně nasazen

• vyučen strojním zámečníkem

• pracoval v podniku Přerovské strojírny – Montáže

• v letech 1976 až 1978 absolvoval vojenskou službu u Dunajské pohraniční stráže

Do života jeho rodiny zasáhly obě světové války. Dědeček František Bíbr (narozen 1889) bojoval v té první. „Byl zraněnej na ruské frontě. Potom přešel do legií, projel přes transsibiřskou magistrálu a potom přes Ameriku se vraceli domů, lodí. Byl tam dvakrát zraněnej, na té frontě. […] Měl prostřelený zápěstí a rameno.“ Dle dostupných informací[1] padl do zajetí v roce 1914, k legiím se pak dostal o tři roky později – v červenci 1917. „Říkal, že to bylo hrozné, v tom zajateckém táboře. Tam byly teda kruté podmínky.“

Dědečkova syna Oldřicha Bíbra pak nacisté během druhé světové války poslali na nucené práce do třetí říše. „Pracoval ve firmě, která vyráběla letecké motory. Byla potom vybombardovaná. Strejda ještě s jedním kamarádem odtamtud utekli, vrátili se domů k rodičům.“ Doma se však bohužel příliš neohřál. „Někdo ho udal, údajně z té ulice. Němci si pro něj přišli, odvedli ho do Ostravy, kde byl žalářovanej až do konce války. […] Když jsem s ním mluvil, tak říkal, že je tam mlátili, nedávali jim jíst a chovali se k nim jako hovada. Hlavně když je hlídali SS, tak z toho měli velké problémy.“

Zdaleka největší část Oldřichova vyprávění se však týká let 1976 až 1978, kdy sloužil na vojně u Dunajské pohraniční stráže. „Oni nám říkali námořníci. Být námořník byla výsada a oni si toho vážili, ti lidi.“ Netřeba dodávat, že nedílnou součástí každého námořníka byl samopal s ostrými. „Samopal byl pro nás něco jako dneska mobil,“ vzpomíná Oldřich Stergelis.

Když jsme vypisovali dotazník brance

Oldřich Stergelis se narodil 12. ledna 1957 v Kojetíně, vyrůstal v sousedním Tovačově. Matka Vlasta pracovala jako zdravotní sestra, otcem Gerasimos jako prodavač. V Tovačově Oldřich nastoupil do základní školy a ve svých 11 letech tam zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Bydleli jsme kousek od hlavního tahu na Olomouc. Tak jsem tam viděl projíždět tanky tam a zpátky. Nejenom tanky, ale samozřejmě ty si jako kluk pamatuju nejvíc. Ale i všelijakých aut, prostě kolony ruských vojáků tam jezdily.“

V klukovských letech se zároveň v Tovačově poprvé setkal s pohraničníkem. „Viděl jsem námořníka. […] Když jsem ho viděl stát v Tovačově na náměstí, tak jsem nevěřil vlastním očím, proč tam stojí námořník. Nechápal jsem. A pak mi starší kamarád řekl, že je to příslušník Dunajské pohraniční stráže, že je na dovolené. Proto když jsme vypisovali dotazník brance, tam byla kolonka ‚kde byste chtěl sloužit‘, tak jsem tam bez váhání napsal Dunajská pohraniční stráž.“ To se psal rok 1976. Oldřich coby absolvent výučního oboru strojní zámečník tou dobou pracoval v podniku Přerovské strojírny – Montáže.

Nadával nám a na závěr nás nahnal na bradla

Samotné vojenské službě u dunajských pohraničníků předcházel tříměsíční výcvik v Komárně. „Ten byl docela těžkej. […] Samozřejmě na prvním místě bylo politický školení, pak pohraniční příprava, taktická příprava a pak byla odborná příprava. A ta byla nesmírně náročná. […] Museli jsme se naučit technicko-taktický data člunů. Už jenom ten člun byla těžká věc, to byly dvoumotorový Volva, to, na čem jsem potom jezdil, a mělo to svoje parametry. Člun byl skoro deset metrů dlouhej, to nebyla žádná skořápka,“ přibližuje.

Krom znalostí museli mít budoucí pohraničníci svaly. „Já jsem myslel, že to nezvládnu! Protože tam, co čert asi chtěl [smích], tam dělal přípravu jeden takový mužík z Komárna, praporčík, a to byl vášnivej běžec. […] Běželi jsme po hrázi Dunaje, někteří tam odpadli. Pak už jsme to vzdali všichni a on furt běhal, nadával nám, na závěr nás nahnal na bradla a já jsem myslel, že fakt umřu. A to bylo dennodenně.“ V neposlední řadě museli branci ovládat „teorii soudružství“. „Tam byly takové voloviny, jako že jsme museli znát ve Varšavské smlouvě veškeré pohlaváry: vrchního tajemníka, ministra obrany, nevím, koho ještě. A u každého státu.“

Co lodník, to pašerák. Co si budem povídat

Po tříměsíčním výcviku Oldřicha převeleli do Medveďova. Tam zůstal další půlrok, po kterém absolvoval poddůstojnickou školu v Komárně, kde následně odsloužil zbytek vojny. „Režim fungoval tak, že byly dva dny služby, volno, dva dny služby, školení. A tak se to opakovalo. A potom v Komárně už jsem měl svůj člun – jako velitel člunu.“ Na člunu strávil většinu služebního času. „Museli jsme doprovázet lodě, ale jenom kapitalistický. Socialistické, ty se nedoprovázely. Doprovázeli se jenom kapitalisti.“ Kromě doprovodů se hlídkovalo, kontrolovaly se čluny, kolemjdoucí, a dokonce i rybáři, „jestli mají rybářské povolení. Tam normální porybnej neexistoval.“

K „bojům s narušiteli“ státní hranice dle vyprávění v podstatě nedocházelo. „Nějakejch přechodů extra nebylo. […] Protože přes Dunaj, v tom úseku, tam by se vydal jenom šílenec. Dunaj, to je obrovskej respekt.“ Poměrně běžně se však Oldřich setkával s jinou ilegální činností. „Co lodník, to pašerák. Co si budem povídat.“ Pašovaly se cigarety, šampaňské, látky. Ale taky třeba kalkulačky a digitální hodinky. „Ale to už byli takoví ti lepší pašeráci. Ti obyčejní zůstali na šampaňském a cigárech, protože na to byl odbyt vždycky dost velkej.“    

Proč je ta voda červená?

„Oni to měli propracovaný, ti pašeráci. […] Tady nakoupil jakýsi šátky, odvezl to do Ruska, tam to vyhandloval za šampaňský, to převezl do Rakouska, tam to vyhandloval za cigarety a ty potom převezl k nám a tady je prodal,“ přibližuje. Při odhalování pašeráctví místy docházelo ke kuriózním situacím. „Díval jsem se z člunu a říkám kormidelníkovi: ‚Proč je ta voda červená?‘ On říká: ‚No já nevím, čoveče.‘ Tak jsem vylezl na palubu ještě za jízdy, vzal jsem si dalekohled a zjistil, že tam plavou krabičky cigaret Marlboro. Ale ne pět, deset. Ten přístav byl poměrně dost velkej a ta hladina byla plná cigaret.“

Břehy Dunaje tak – zdá se – poskytovaly přechodný úkryt spíše artiklům než emigrantům. „Lodník počkal do noci a až byla noc, tak čapl bedýnku, strčil to do nějakého křoví a pak si pro to někdo přišel. No a občas se stalo, že tam vlezl péesák [smích]. Našel to a podle uvážení s tím naložil. […] Můj kormidelník šel na záchod do křoví a našel tam dvě bedny šampaňského.“ Pašeráci navíc dle vyprávění v konečném důsledku příliš neriskovali. „Co vím, tak vždycky někoho chytli, ale nezavřeli ho. Dostal akorát pokutu. Neměli toho tolik. Pašeráci nebyli blbí, aby to tlačili na dvoukoláku. Raději jich šlo více, každý vzal něco. A když jsme někoho chytli, tak jsme chytli jednoho. Bůh ví, kolik jich šlo.“

Střílet po někom, to je nesmysl

Dunajští pohraničníci byli díky specifickým uniformám zároveň určitou atrakcí. „Já myslím, že to vzniklo po vzoru ruskejch námořníků. […] Když vidíte ruské válečné námořnictvo, tak my jsme měli modré uniformy jako oni, ale tričko – oni mají modrobílé pruhy, my jsme měli zelenobílé pruhy. A čepice byla taky zelená.“ Uniforma budila pozornost především na opušťácích: „Každej po mně čuměl. Když mohl, tak se vyfotil. Samozřejmě že to člověku ego trochu promasíruje.“ Naopak lidé z Komárna byli na námořníky se samopaly zvyklí. „Samopal byl pro nás něco jako dneska mobil.“ Naostro jej dle vyprávění nikdy nepoužil. „Byla spousta jinejch možností, jak ho dostat z té vody.“

Přinejmenším jednou však ke střelbě na člověka příliš nescházelo. „Volali z oddílu, že se k nám přibližuje člun, závodní člun, kluzák a že nereaguje na povel hlídek, nechce zastavit – a že je potřeba ho zastavit za každou cenu. No dobře, zastavit za každou cenu. Ten mladej, co jsem ho tam měl, tak začal štěrchat samopalem. Říkám mu: ‚Polož to, ty blbe.‘“ Řidič člunu – jak se později ukázalo – ve skutečnosti nespěchal na Západ, ale za svou umírající matkou a podařilo se jej zadržet bez střelby. „Neřekli, abych střílel, řekli ‚za každou cenu‘. A nechali to na mně jako na veliteli člunu, abych to vyřešil. Tak jsem si to vyřešil tak, jak jsem to udělal, a bylo to rozumný řešení. Protože proč po někom střílet, to je nesmysl.“ 

Ten kluk byl 14 dní pod vodou. Vypadal strašně

Úvahy o střelbě pokračují: „V té době, kdy jsem sloužil, ne že by se to nestávalo, určitě se to ostalo, že někde někdo po někom střílel a někdo někoho zastřelil, ale to už byla poměrně normální doba.“ Dle dostupných dat v letech 1976 až 1978, kdy u pohraniční stráže Oldřich sloužil, zemřelo při pokusu o ilegální překročení československé státní hranice minimálně sedm lidí.[2] Šest z nich bylo zastřeleno pohraničníky, jeden zemřel na následky dopravní nehody při pokusu hlídce ujet.[3] Ani jeden z těchto sedmi případů se neodehrál v Podunají.

V neposlední řadě služba u Dunajské PS zahrnovala i – jak Oldřich říká – „nepopulární“ činnost vytahování utonulých. „Vracel jsem se ze služby a ležel tam na břehu. Byl to voják sovětské armády, který utíkal z Maďarska. Ten to zkusil přeplavat. Já si nedokážu představit, že bych měl přeplavat Dunaj. Taky to tak dopadlo. Bylo to hrozný, hroznej pohled. Ten kluk tam byl 14 dní pod vodou, takže vypadal strašně.“ K podobným incidentům však docházelo spíše výjimečně a na vojnu jako takovou Oldřich vzpomíná dodnes se značnou nostalgií – žádná šikana a ponižování, velení a kolektiv: „Výbornej, scházíme se dodneška. […] Uvědomte si, že nemůžete nikomu brnkat na nervy, když jste s ním čtyřiadvacet hodin a máte přece jenom u sebe samopal s ostrýma [smích].“

Pro obyčejné lidi se toho moc nezměnilo

Po odchodu do civilu v roce 1978 se Oldřich vrátil do Přerova a nadále pracoval v podniku Přerovské strojírny – Montáže. V zaměstnání se setkal i s tlakem na vstup do strany. „To se dělalo všude. […] Vedli mě jako kandidáta, ale nakonec to bylo takový, že to nějak vyšumělo.“ Ačkoliv se jej dle vlastních slov nikdy nesnažila oslovit Státní bezpečnost (StB) k případné spolupráci, v březnu 1977 (tedy v době výkonu vojenské služby) se dostal do hledáčku vojenské kontrarozvědky[4] (VKR, tehdy součást StB). Jaké měli „kontráši“ s Oldřichem úmysly a jestli se jim podařilo navázat – ať už vědomou, či nevědomou – spolupráci, zůstává nevyjasněno. Svazek byl v květnu 1978 zničen.[4]

V Přerovských strojírnách – Montážích Oldřich pracoval až do počátku 90. let. Na devětaosmdesátý listopad, respektive pád totality se dnes dívá s určitou zdrženlivostí. „Co se změnilo? Můžu jezdit, kam mě napadne, to je pravda. Ale pro ty obyčejné lidi se toho moc nezměnilo. Svoboda je pěkná, to je pravda, ale ráno vstanete v 5 hodin, v 6 musíte klepnout na píchačku, odmakat si svý, jednou za měsíc vám za to někdo zaplatí a je to vyřízený. Na dovolenou můžete jet sice do Španělska, ale musíte na to mít peníze,“ dodává závěrem.

 

 

 

[1] K 16. 7. 2022 dostupné z: http://legie100.com/krev-legionare/2233/.

[2] Jedná se pouze o doložené a zdokumentované případy a skutečné číslo tak může být vyšší.

[3] Dle publikace Martina Pulce Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek.

[4] Zdroj: ABS.