Oldřich Stergelis

* 1957

  • „Ono už to bylo hraniční pásmo, tam, kde jsme měli kontrolovat občanky a řidičáky lidí, kteří kolem procházeli nebo projížděli, a zapisovat to. To jsme samozřejmě dělali. Nicméně časem jsme ty lidi už znali osobně, věděli jsme, že jsou z vesnice, a už jsme si jenom zamávali. Oni se vždycky vyklonili, my jsme je viděli z auta a pustili jsme je dál. No a já jsem měl jednoho dne službu a měl jsem sloužit na břehu, jenomže jsem na břehu nebyl, změnil jsem harmonogram hlídek. To jsem jako velitel mohl. Protože jsem měl v posádce nováčka, kterej mně věčně v noci chrápal, tak jsem vzal za něho noční a on měl za mě tu denní službu. No a stalo se, že šel okolo nějaký šestnáctiletý kluk oblečenej jako tremp. Ten můj nováček byl taky tremp, tak ho nezkontroloval a řekl mu: ‚Ahoj, kámo,‘ a pustil ho. No jenomže potom tam byla řeka Ipeľ, která se vlévala do Dunaje, a od té řeky ho potom zadrželi chlapi od ochrany státních hranic – OSH. A našli u něho pistoli a 96 nábojů. Tak samozřejmě ho zadrželi, šel k výslechu. Tam řekl, že chtěl utéct do Ameriky. Nevím teda, jakou cestou to měl naplánovaný, podle mě je to kravina, ale co bylo důležitý, tak se ho ptali, jestli by tu pistoli použil, a on řekl, že v každém případě, že ji měl nachystanou a čekal, co ten voják udělá. A voják mu řekl ‚ahoj, kámo‘. Ale kdybych tam stál já, tak bych ho určitě zkontroloval. Pak nevím, co by bylo. Kdo by byl rychlejší, jestli on, nebo já. Ale byla to taková situace, kdy si člověk říká: ‚Sakra, mohl jsem tam zůstat.‘ Kvůli blbovi, šestnáctiletej kluk.“

  • „Hodně nepopulární věc, museli jsme vytahovat utopence. Myslím lidi, co se utopili. To bylo hodně nepříjemné. Tam říční policie nefungovala, tam jsme byli jenom my. Takže většinou někdo z nás viděl, že tam plave utopenej člověk, podal hlášení, vyjel člun, museli toho člověka v podstatě uvázat na lano a odtáhnout ho. Protože všude se nedá přistát. Někde jsou kamenité břehy, tam nemůžete přistát, zničíte člun, tak ho museli potáhnou třeba o dva tři kilometry dál, kde byla písčina a kde se dalo takzvaně píchnout do toho písku. No a ten nebožtík se vytáhl ven. Pak přijeli policajti, jak se říká havrani. Ti se ho pak ujali. Ale to nejhorší bylo na nás. Já jsem k tomu nikdy nepřišel, že bych musel se svojí posádkou vytahovat utopenýho člověka, ale byl jsem při tom jednou, když jsem se vracel ze služby, tak tam ležel na břehu, byl to voják sovětské armády, kterej utíkal z Maďarska. Oni na druhé straně v Maďarsku měli posádku a ten to zkusil přeplavat. Já říkám: ‚Já si nedovedu představit, že bych měl přeplavat Dunaj.‘ Taky to tak dopadlo. Bylo to hrozné, hroznej pohled, protože ten kluk tam byl 14 dní pod vodou, takže vypadal strašně.“

  • „Volali z oddílu, že se k nám přibližuje člun, závodní člun, kluzák. A že nereaguje na povel hlídek, nechce zastavit a že je potřeba ho zastavit za každou cenu. No dobře, zastavit za každou cenu. Ten mladej, co jsem ho tam měl, tak začal štěrchat samopalem. Říkám mu: ‚Polož to, ty blbe! Uvědom si jednu věc. Ten člun nejede proti proudu do Rakouska, ale po proudu. A další stanice je Maďarsko. Kdo by proboha chtěl utíkat do Maďarska?‘ No nicméně jsem volal, jestli teda za každou cenu, a oni teda říkali, že za každou cenu. A já říkám: ‚Já to udělám jinak!‘ Já si na něj počkám tady a naženu ho na břeh mezi hráze, ať si rozbije hubu, a pak ho vylovíme ven. Jenomže on nás převezl, idiot taky, zabočil na ponton, který v tom Štúrově je, vyskočil, utíkal a než ho stihl doběhnout můj kormidelník, tak už ho chytli policajti. No ale pak se přišlo na to, že je to trouba, kterému zavolali na závody, že mu umírá máma. No prostě jel a jel a jel a na nic nereagoval. Tak dostal pokutu a bylo to vyřešené. To bylo jediné, kdy mi řekli. No, oni mi neřekli, abych střílel, řekli: ‚Za každou cenu.‘ A nechali to na mně jako na veliteli člunu, abych to vyřešil. Tak jsem si to vyřešil tak, jak jsem to udělal. A bylo to rozumný řešení. Protože proč po někom střílet, to je nesmysl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 10.03.2022

    (audio)
    délka: 02:21:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkali nám námořníci. A samopal byl pro nás něco jako dneska mobil

Oldřich Stergelis v roce 2022
Oldřich Stergelis v roce 2022
zdroj: Post Bellum

Oldřich Stergelis se narodil 12. ledna 1957 v Kojetíně. Vyrůstal v Tovačově, matka Vlasta pracovala jako zdravotní sestra, otec Gerasimos jako prodavač. Dědeček František Bíbr bojoval v první světové válce, strýc Oldřich Bíbr byl totálně nasazen během té druhé. Po tovačovské základní škole se Oldřich vyučil strojním zámečníkem v Přerově a poté pracoval v podniku Přerovské strojírny – Montáže. V letech 1976 až 1978 sloužil na vojně u Dunajské pohraniční stráže, nejprve v Medveďově a po absolvování poddůstojnické školy v Komárně. Na vojně se stal svědkem neúspěšných pokusů o emigraci, ilegálního pašování zboží i vytahování utonulých z Dunaje. Po odchodu do civilu se vrátil do Přerovských strojíren – Montáží, kde pracoval až do sametové revoluce. Po roce 1989 se vydal na dráhu živnostníka. V roce 2022 žil Oldřich Stergelis v Chropyni.