Prof. MUDr., CSc. Josef Stingl

* 1940

  • „My jsme tady měli tříletou dceru. Ta anatomie se dělá všude stejně. Nám se nechtělo. Na jedné straně, to je pravda, při tom druhém výjezdu, manželka mi říkala ´Víš stejně ale, asi to neděláš dobře, podívej, co ti nabízejí…´ Já jsem věděl, kolik bych bral peněz, bylo to tehdy 1500 marek, žádná sláva to nebyla, ale byt bychom měli a všechno príma. A že nám děti přes Červený kříž zařídí, tomu jsem nevěřil, taky to nefungovalo. A já jsem říkal ´Ano. A pak budou Vánoce, ty budeš plakat u stromečku, domů nebudeme smět zajet, budou tady rodiče. Což se potom taky stávalo řadě kolegů, kteří emigrovali a nemohli se vrátit. A jejich rodiče stárli, byli nemocní, a jeden – dva – tři spolužáci naši z Plzně se o ně starali, protože to jinak nešlo – to nebylo jednoduché. A já nevím, no…´ Pořád jakoby nebyla spokojená. A pak jsme už jeli z Kodaně do Malmö – jeden medik dánský mně jednou dal tyhle lodní lístky do Malmö jako dárek – a tak jsme jeli, to je krátká cesta, tři čtvrtě hodiny přes moře, a už jsem vyhlížel kostely a jeřáby v Malmö a najednou jsem měl pocit, že je vedle mě zvláštní ticho. Tak jsem se trošku otočil a tam už kapaly slzičky a manželka říkala ´Já chci vidět Helenku´. Tak jsme se zase vrátili a bylo to. Je to úplně jednoduchý.“

  • „Ve dvou případech jsem věděl o kádrových problémech, řekněme, které mě mrzí dodneška a nikdy to tomu režimu neodpustím. Jeden ze spolužáků byl po matce Slovinec, otec byl voják z povolání, brzy po válce zemřel. Syn s matkou jezdili za příbuznými na návštěvu do Jugoslávie dál. A velice miloval a začal chodit se spolužačkou, jejíž maminka byla Němka, krásná žena. Otec původem Čech, myslím, že byl četník, potom byl ve vládním vojsku za války a po válce dělal řemeslo. No a najednou je začala sledovat StB. My jsme měli v Kraslicích dva StBáky a oba jsme znali, tam se nedalo nic utajit. Oba věděli, když randili na Glasbergu, že je někdo sleduje pořád. Mě jednou kvůli tomu vyšetřovali na ředitelně, nebo vyptávali se za přítomnosti ředitele školy, co o tom vím. Tak jsem všechno zapřel, oni to vědí, já jsem jim to hned řekl potom. Vymysleli si teorii, že v Kraslicích vzniklo špionážní centrum, protože maminka toho spolužáka jezdila jednak do Jugoslávie na dovolený, a jednak na léčení do NDR, s klouby do Bad Elster. A zase ta spolužačka jezdila za odsunutou tetou do západního Německa. Takže to centrum funguje mezi NDR, Jugoslávií, západním Německem a Československem. Šílenosti. Ale ten hoch potom se nedostal na filozofickou fakultu, nevzali ho, byť jsem dostal já od vedení fakulty žádost, abych napsal na něj posudek. Lepší posudek jsem v životě nenapsal. A přesto se to nezdařilo. Udělal si až po mnoha dalších letech tu filozofickou fakultu. A kupodivu ta dívka se dostala na medicínu, studovala se mnou v Plzni velmi dobře. Takže tam to prošlo.“

  • "Já jsem ještě chtěl vzpomínky na konec války doplnit o duben v té rodné vsi v Hrádecku, kdy kromě těch dvou rudých září nad nebem nad Plzní a nad Drážďany jsme po dlouhou dobu slyšeli vzdálené plynulé kontinuální dunění. Zvláštní, to předtím nikdy jsme neslyšeli. Všichni říkali ´To duní fronta´. Zdálky ta dělostřelba splývala v jeden jediný tón, zvláštní, divný. Tak to byla jedna věc, a druhá věc byly kondenzační čáry, které jsme na nebi sledovali, když přelétaly bombardovací svazy různými směry. Celé nebe hučelo, my jsme letadla ani neviděli, byla příliš vysoko. Ale ty kondenzační páry byly taky strašidelné. Bylo to divné. Ale pořád jsme nevěděli, co a jak, k čemu to všechno je, do té chvíle, než jsme byli jednou s dědečkem a s maminkou na poli. Seli jsme, takže kobyla byla zapřažena do sečky, a na poli, kde se říká do dneška Na vrškách, proběhlo to setí. A kousek, asi km od nás je, nebo byl, ale stále stojí ještě veliký statek Hubenov, který patřil kdysi Metternichovi. A jsou tam takové serpentiny na hlavní silnici Plzeň - Žatec a po ní dlouhé dny sjížděly směrem na jih německé kolony vojenské. Nepřetržitě. Všichni říkali ´To přejíždějí k Američanům, na jih a do Bavorska atd.´ A najednou se objevilo pět hloubkařů a začaly na ně nalétávat, takže jsme slyšeli střelbu zblízka, výbuchy aut. Děda vypřáhl kobylu, maminka ji držela ve stoje na poli, on si mně vzal pod paží a schoval mě k mezi, jenže já jsem zvědavě se mu provrtal pod tou paží, abych to všechno viděl. A tak jsem taky všechno pozoroval, jak nalétávali na ty německá nákladní auta, obrněnce atd., stříleli po nich."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 31.03.2022

    (audio)
    délka: 01:57:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přes hranice nadosmrti

Josef Stingl jako chlapec na koupališti v Hraničné
Josef Stingl jako chlapec na koupališti v Hraničné
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Stingl se narodil 7. srpna 1940 v obci Hrádecko na Plzeňsku. Jeho rodiče až do mnichovského diktátu žili v obci Hraničná (Markhausen) u Kraslic v Krušných horách, kde otec Josef Stingl starší působil jako příslušník finanční stráže. Z dvora před domem v dětství pozoroval rudou záři při bombardování Drážďan v únoru 1945, stejně tak i rudou záři při bombardování Plzně o pár měsíců později. Po válce se rodina do Hraničné vrátila. Během dalších čtyř let zažil poválečné vysídlení sudetských Němců. V roce 1949 rodinu spolu s ostatními převážně nově dosídlenými obyvateli Hraničné státní orgány vystěhovaly kvůli zřízení hraničního pásma mezi Československem a tehdejší Německou demokratickou republikou. Rodina Stinglových se přesunula do sousedních Kraslic. Pamětník několik let sledoval zánik obce Hraničná. Oba rodiče byli přesvědčení komunisté a zpočátku šel i pamětník v jejich šlépějích. Po ukončení středoškolských studii se Josef Stingl přestěhoval do Plzně, kde vystudoval medicínu na Lékařské fakultě UK. Díky dočasnému uvolnění režimu v šedesátých letech mohl v roce 1968 vycestovat na pracovní stáž do Hamburku v západním Německu, kde prožil i 21. srpen roku 1968. I přes možnost emigrovat se Josef Stingl vrátil domů do okupované vlasti, především kvůli rodině. S okupací nesouhlasil a v letech normalizace měl ztížené možnosti profesního uplatnění. Do roku 1978 působil jako odborný asistent Anatomického ústavu Lékařské fakulty UK v Plzni, poté zastával podobnou pozici v Praze. Po sametové revoluci následovala docentura tamtéž a roku 1993 se stal přednostou Ústavu anatomie 3. Lékařské fakulty UK. Na univerzitě působil i v době natáčení rozhovoru (2022).