Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., CSc. Josef Stingl (* 1940)

• narozen 7. srpna 1940 v obci Hrádecko na Plzeňsku

• rodina do podzimu 1938 žila v krušnohorské obci Hraničná

• otec Josef Stingl starší zde působil jako příslušník finanční stráže

• roku 1945 se rodina do Hraničné vrátila

• zažil zde vysídlení Němců

• zažil nucené vysídlení celé vesnice Hraničná, kterou posléze zdemolovali kvůli vzniku hraničního pásma

• vystudoval anatomii na Lékařské fakultě UK v Plzni

• srpen 1968 ho zastihl v Hamburku na stáži

• kvůli rodině se do Československa vrátil

• působil jako odborný asistent Anatomického ústavu Lékařské fakulty UK v Plzni a později v Praze

• v roce 2022 působil jako profesor anatomie na III. Lékařské fakultě UK v Praze

Život pamětníka vždy ovlivňovaly hranice. Narodil se v západočeském „vnitrozemí“. Dobu, kterou tam strávil, považuje za nejlepší okamžiky svého života. Příběh jeho samotného i jeho předků je spjatý s dnes již neexistující vesnicí Hraničná v Krušných horách. V rodině se traduje vzpomínka na pohnuté doby ve dnech mnichovské krize na podzim roku 1938. 

„Otec vzpomínal například na Franze Fischera - když jednou táhli Henleinovci přes Hraničnou do Kraslic, tak se tenhle Franz Fischer namazal, a ne úplně oblečený jim kynul z okna. Takže ho čeští pohraniční celníci museli chránit před Němci. Nebo starý Langhammer při jednom takovémto průvodu pověsil do jednoho okna Beneše, do druhého Stalina a československé vlajky. Takže čeští celníci museli stát před jeho domem stráž, aby mu jej ordneři nepodpálili. Velice brzo jsem se naučil, že nelze plošně aplikovat princip kolektivní viny,“ hodnotí tuto zkušenost s odstupem let Josef Stingl. 

Narodil se 7. srpna 1940 v malé vísce Hrádecko v západních Čechách. Jeho otec, nositel téhož jména, měl tehdy třicet let. Vyučený pekař v době velké hospodářské krize našel obživu v armádě. Stal se  z něj „financ“, neboli příslušník pohraniční finanční stráže. Před válkou dostal místo v pohraniční obci Hraničná, německy Markhausen.

Matka se jmenovala Anežka, rodným jménem Soprová. Přišla na svět roku 1918 jako prostřední ze tří dcer Josefa Sopra. Vyučila se švadlenou, po narození syna se starala o rodinu tří Josefů a malé hospodářství.    

Rodná obec Hrádecko se nachází poblíž Kralovic necelých čtyřicet kilometrů severně od Plzně. Malá ves o pětašedesáti domech se po obsazení Sudet de facto stala pohraniční obcí, což platilo i po definitivním rozbití předválečného Československa a zřízení protektorátu. Hranice tehdy vedla poblíž tři kilometry vzdálené Vysoké Libyně.

Frantíku, poběž, volá Londýn

„První roky mého dětství proběhly, jako kdybych byl ve skořápce rodiny a i celé té vsi,“ vzpomíná Josef Stingl na druhou světovou válku. Největší hrůzu vyvolávala návštěva komise, která zjišťovala přesné počty chovaných zvířat a podle toho vyměřovala povinné dávky německé armádě. Jako na povel začala celá vesnice schovávat veškerá „přebytečná“ zvířata do sklepů nejhlubších.

Politika či válečná situace se prý nerozebírala, alespoň ne veřejně. „U nás doma se poslouchalo BBC. A když mluvil Emanuel Moravec, ministr vlády protektorátní (ministr školství a lidové osvěty) do rozhlasu, tak babička na to rádio plivala vzteky. A já jsem jedno odpoledne vyběhl, když jsem slyšel ty typické zvony, zvuky začátku vysílání BBC, a volal jsem přes náves na souseda ´Frantíku, poběž, volá Londýn!´ Za to byl koncentrák,“ vzpomíná Josef Stingl, kterému v té době nebylo ani pět let. „Babička po mně skočila velkou robinsonádou a zdusila mně. Ale v té vsi nikdo nikoho neudal. Nikdy, ani když byly porážky načerno prasat a podobně, všichni drželi pohromadě.“

Přišly nálety a obloha se rozzářila

Během válečných let pracoval otec jako hasič v Plzni. Vyjížděli k plamenům nejen po celém kraji, ale v případě potřeby až do Lipska. „Problém byl s těmi financi – co s nimi, poté co vznikl protektorát? Hranice protektorátu a říše byla rozvolněna, celnice se zrušily,“ vysvětluje Josef Stingl otcovu situaci. Některé příslušníky policie a pohraniční stráže zaměstnali u hasičů, jiné na katastrálním úřadu. Ostatně během války bylo plamenů k hašení dost, stejně jako práce na katastru kvůli vyvlastňování a následném odsunu Židů a odpůrců nacistického režimu.

„Když v únoru spojenci bombardovali Drážďany, děda mě vzal na dvůr a nad stodolou, ta je orientována na sever, bylo nebe úplně rudé. Říkal mi, že hoří Drážďany. To je nějakých 120 kilometrů, na takovou vzdálenost bylo vidět zuření ohně. Z opačného okna jsme potom viděli noční nálet na Plzeň,“ vzpomíná Josef Stingl. Právě při náletu na Plzeň utrpěl Josef Stingl starší úraz – měl zlomená žebra. Několik týdnů do konce války stonal doma. V květnu roku 1945 přišel vytoužený konec války. „V květnu přijela Rudá armáda, projížděla přes Hradecko. Bryčky tažené koňmi, žádné tanky, nic takového. Najednou bylo všechno jinak.“

Bílé a rudé pásky

Jakmile válka skončila, nastoupil opět na své místo do sboru finanční stráže v Hraničné v Krušných horách. Před válkou to byla typická sudetská obec s více než dvanácti sty obyvatel. Pamětník vypráví: „Bylo tam několik malých továren. Dělnická třída, včetně proletariátu, byla četně zastoupena. Než přišli Henleinovci, tak lidé si byli dobrými sousedy. Otec i věděl, co kdo pašuje, všelijaké drobnosti. Ale když přišel Henlein, tak se polovina z nich stala ordnery, (...) Před válkou tam žilo hodně Němců, kteří byli komunisté nebo sociální demokraté. Tito byli po příchodu říšských Němců zatčeni a strávili válku buď v koncentračním táboře Sachsenhausen anebo ve vězení ve Zwickau. S některými z nich jsem se znal.“

Po více než šesti letech se rodina Stinglových do Hraničné vrátila. „S maminkou jsme se za otcem jeli podívat už v polovině června 1945. Ještě jsem zastihl americké vojáky v Kraslicích. U potoka, který teče ze zadního Markhausenu, (Hraničné) měli poslední hlídkové stanoviště, směrem na severozápad byla hranice s Německem. Tam už byli Sověti. Takže to byla kontaktní linie mezi americkou a Rudou armádou. Když jsme se tam potom přistěhovali v listopadu 1945 natrvalo, tak už byly obě armády pryč. V té naší vesnici byly už jen malé jednotky vznikající SNB,“ vzpomíná Josef Stingl na první poválečné týdny, kdy se také opětovně ustanovovaly a utvářely hranice v pořadí již třetí, tentokrát Československé republiky.

Měnila se i identita a složení obyvatel. „Najednou, od začátku roku 1946, začali Němci nosit buď bílé, anebo rudé pásky na levé paži. Bílé pásky znamenaly, že byli určeni k odsunu; rudé pásky – těm se říkalo antifa – zůstávaly,“ přibližuje Josef Stingl poválečné rozdělení sudetoněmeckých obyvatel. Lidé, kteří obývali tyto oblasti po staletí, z generace na generaci dědili usedlosti i hospodářství, si najednou, bez ohledu na provinění či zásluhy, názory či postoje k nacistické třetí říši, měli sbalit maximálně 30 kg na osobu a nově se utvářející republiku povinně opustit.

Nakonec totiž zůstali ti, které nešlo v hospodářství nahradit - a skutečnost, jaké postoje dotyční zastávali vůči nacistickému Německu, mnohdy nehrála roli. „Na celém Kraslickém okrese zůstalo relativně vysoké procento Němců neodsunutých, protože tam byl tak bohatý průmysl, že bylo třeba zachovat statuty mistrů. Ti se nedali nahradit přicházejícími Čechy z vnitrozemí. Dokonce tam přišli z jiných oblastí Čech další německé rodiny.“ Třetí Československá republika tedy vznikala nikoliv na základě hodnot, ale tabulek – národnostních, třídních, geografických.

„S námi chodily do první až druhé třídy holky Hubblovy, které bydlely v zadním Markhausenu. Starej Hubbl se jednou odpoledne u nás zastavil a něco si s otcem povídal. Německy. Tu noc měl otec noční. Další den jsme přišli do školy a holky Hubblovy nebyly k mání. Tak jsme se potom šli podívat k jejich domu a on byl prázdný – bez nábytku, prostě dokonale vyčištěný. Jediné, co zůstalo, byl sud na uzení slanečků. Později jsme se dověděli, že Hubblovi bydlí v Klingenthalu. A nebyli sami, kdo to řešil takto,“ vzpomíná Josef Stingl na útěk sousedů do kilometr a půl vzdáleného města na německé straně hranice.

Najednou tam bylo ticho

„My jsme také bydleli v Hraničné v domě, kde předtím bydleli Němci a šli do odsunu. Na půdě byla veliká spousta různých materiálů, příbory, nádobí atd. Měl jsem přísný zákaz, a nebyl jsem sám, na cokoliv, co bylo po Němcích nebo německého sahat. A my jsme ani z těch opuštěných domů nikdy nic neodnášeli. My jsme ani do těch domů nechodili rádi, protože to na nás působilo velice depresivně. My jsme ty lidi znali. Najednou tam bylo ticho. Bylo to zvláštní,“ vzpomíná Josef Stingl na své pocity šestiletého chlapce, jehož spolužáci, kamarádi a sousedé často ze dne na den mizeli za hranicemi.

V Hraničné bydlelo před druhou světovou válkou přes 1 200 lidí, po válce 200. Čerstvě vylidněné oblasti však bylo potřeba rychle zase dosídlit Vyzváni byli lidé nejen z vnitrozemí, ale i ze Slovenska, Rumunska či Řecka. „Přišla jich velká řada – učitelé, úředníci… Nejdříve fungovali jako národní správci, ale z těchto lidí se jich tam mnoho neudrželo. Byli zklamáni, že si nestačili obstarat větší bohatství, než jak si představovali. I to jsem zažil v Hraničné, že tam občas přijela lokomotiva, zatlačila vagón, který si naložili nějací Češi nábytkem, kde co sebrali, a pak zase odjeli a už je nikdo neviděl. Ale těch bylo málo. A ti co přišli a zůstali, tak se z nich stali věrní Krasličáci, chovali se velmi slušně i k těm zbylým Němcům a sami navzájem mezi sebou,“ bilancuje poválečné dosídlení Hraničné Josef Stingl.

Zůstali tam jenom srnky a PSáci

Obec v těsném sousedství státní hranice však šanci na nový život nedostala. „Proti vůli všech z nás, co jsme tam bydleli, dětí i dospělých, došlo najednou k tomu, že jsme všichni dostali příkaz opustit tu vesnici a odstěhovat se. Většinou jsme se přestěhovali do Kraslic, kde se sehnaly nějaké volné byty, většinou po odsunutých Němcích,“ vzpomíná na zánik obce Hraničná jeden z jeho dvou set dvaceti obyvatel Josef Stingl. Důvodem byly opět hranice. 

„Ten kraj brzy byl zahrazen. Nejdřív kůly. Vzniklo hraniční pásmo. Tam nezůstaly dvě cihly na sobě, dokonale všechno zlikvidovali. Všechno. Potom se vystavěly strážné věže a drátěné překážky. Vznikla – sice proti NDR, ale přece jenom – drátěná stěna.“ Vysídlování Hraničné začalo v roce 1949, kdy se musela odstěhovat i rodina Stinglova, dokonáno bylo roku 1955.

„Postupně jsme si na to zvykli. Až na malé výjimky se tam nestřílelo, nebylo to dramatické. Důstojníci z PS útvarů byli naši sousedé, byli to mladí branci. Možná v těch drátech ani nebyl proud. Stalo se, že nás občas pustili za vrata na vřesoviště, kde rostly brusinky. Nebo se s lesní správou domluvilo, že se tam vytěží nějaké suché dřevo. Trošku prostupné to bylo, ale moc ne. Prostě tam nechodíte na tu stranu. Zůstali tam jenom srnky a PSáci,“ komentuje Josef Stingl zánik své domovské obce v důsledku střežení hranice - tentokrát ovšem hranice mezi satelitními státy Sovětského svazu, státy „tábora míru a socialismu.“

Rodiče byli naivní

Upevňování hranice kolem země po únoru 1948 šlo ruku v ruce s vytvářením pomyslných hranic mezi obyvatelstvem. „Oba rodiče vstoupili do KSČ a byli přesvědčení komunisté. O politických procesech jsem se od nich nedověděl vůbec nic. Jednou jsem ale v Rudém právu četl, že byl Slánský potrestán (popraven 3. prosince 1952, pozn. ed.). Z té doby si pamatuji – byl tam ještě Bedřich Geminder, Ludvík Frejka a další, a u řady z nich bylo napsáno ´židovské národnosti´. To mi přišlo zvláštní, protože předtím jsme v Hraničné zažili odchod manželů Friedmannových. Pracovali v obchodě s potravinami, oba přežili koncentrační tábor. A když začala arabsko-izraelská válka, tak se oba sebrali a odjeli do Izraele,“ vzpomíná Josef Stingl na pokračující etnické a politické čistky padesátých let.

„Rodiče byli po téhle stránce velice naivní a jednoduší, takže se všechno automaticky přijímalo. Když zemřel Stalin, tak jsme už jako pionýři stáli čestnou stráž u jeho busty ve škole. Byť skřípala matka zuby, když byla měnová reforma. Nebo ten lístkový systém. Ale prostě to brali jako přirozené nutné zlo,“ vzpomíná Josef Stingl na postoj svých rodičů ke komunistickému režimu.

„Měli jsme v Kraslicích dva StBáky, tam se nic neutajilo. Co dělali, já nevím. Ani otec mi o tom nic nepovídal. Pravda je, že tuto část ministerstva vnitra neměli rádi ani normální esenbáci. My jsme se o ně nezajímali, a oni se chovali velmi indiferentně. My jsme je brali jako úředníky, kteří chodí v civilu na úřad.“

Po ukončení středoškolského vzdělání v Kraslicích se v roce 1958 Josef Stingl přestěhoval do Plzně, kde vystudoval Lékařskou fakultu UK v Plzni. Promoval roku 1963. „V pochybnostech jsem byl dávno. Já jsem jako přesvědčený svazák byl doporučen dvěma učiteli svými - jeden učil v Kraslicích a druhý na lékařské fakultě v Plzni, kde jsem studoval, abych vstoupil do KSČ. To bylo roku 1960. A od první plenární schůze, kterou jsem navštívil, jsem viděl, že to nemá řešení. To bylo naprosto beznadějné. Co se tam říkalo, dělo… A to byli vzdělaní lidé! Na fakultě, vysokoškoláci… To prostě nešlo.“

Na rozdíl od života veřejného či politického našel Josef Stingl štěstí v životě rodinném. Roku 1965 se oženil s o tři roky mladší biochemickou laborantkou Ludmilou, rozenou Neubaurovou. Téhož roku se jim narodila dcera Helena, o šest let později pak syn Martin.

Odejít? To by bylo nadosmrti

V šedesátých letech docházelo k čím dál většímu rozvolňování režimu, takže i Josef Stingl měl povoleno odjet roku 1967 na roční stáž do západoněmeckého Hamburgu. „Pamatoval jsem si na ten úsek dětství, včetně školy, kdy tyhle věci probíhaly velmi jednoduše. Oslavili jsme narozeniny Masaryka, paní učitelka nám četla Hovory s TGM… Všechno probíhalo v klidu, takovým plynulým, přirozeným způsobem. A to se mi vrátilo v tom Hamburgu,“ vzpomíná Josef Stingl na své dojmy ze stáže v demokratickém západním Německu.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 jej tedy zastihla v zahraničí. „Jednadvacátého ráno mi volal kamarád z ústavu, Němec, že jsou Rusové v Praze. Byl to šok, velký. To jsme nečekali, i když už jsme v místních novinách četli náznaky, že by mohlo něco takového nastat. V novinách se počítaly divize naše a sovětské a NDR a tak dále. Ale šok to byl tedy významný. Jedině na mém tranzistorovém rádiu se dala přijímat Praha – Svobodný vysílač Praha – tak jsme na něm viseli ve dne v noci. Cítili jsme se hrozně. Šel jsem na ústav, profesor mi nabídl hned místo. To mě velmi dojalo, ale řekl jsem, že se vrátím,“ vzpomíná na srpnovou invazi Josef Stingl.

S manželkou měli na září 1968 naplánovanou dovolenou, víza měli zajištěná do Švýcarska a Německa. „Odjet se nám podařilo, bylo tam krásně, ale nebylo to příjemné,“ popisuje Josef Stingl. „Když jsme se vraceli přes Rozvadov, tak tam seděl na schodech na silnici kolega. Jeden z těch, kteří byli s námi v Hamburku. A říkal, že jede emigrovat. Veselé nám to nepřišlo. Díváte se na ty naše smrky přes hraniční potok a chcete domů. Přitom ostatní už emigrovali obráceným směrem.“ Aby mohli manželé Stinglovi odjet, jak v září 1968, tak ještě jednou na podzim 1969, museli nechat doma svoji tříletou dceru Helenu. Přesto, že byla Josefu i jeho ženě nabídnuta práce i byt ve švýcarské Basileji i západoněmeckém Hamburku, nechtěl ani jeden opustit dcerku ani rodinu. „To je jiný pocit když víte, že se kdykoliv můžete vrátit. Anebo naopak vyjet. Tehdy to bylo nadosmrti,“ uzavírá Josef Stingl.  „Tohle tomu režimu nikdy nezapomenu.“

Raději bez politiky

S vývojem po srpnu 1968 Josef Stingl nesouhlasil a svůj názor nijak neskrýval. „Většinou nás pak všechny z KSČ vyházeli při prověrkách v roce 1971, protože jsme řekli, že s tím se nedá souhlasit a hotovo. Tak jsem věděl, a všichni ostatní také, že nikdy nedostanu docenturu, natož profesuru. Nepouštěli nás do zahraničí na sjezdy, na západ už vůbec ne. Jsme věděli, do čeho se pouštíme. A taky to tak dopadlo. To už byla doba, kdy jsem si s rodiči politicky nerozuměl, tak jsme to nechali. Byla rodina, vnoučata, nemělo to cenu. Měli jsme se rádi osobně, ale ta politika do toho prostě nešla,“ vzpomíná Josef Stingl na čím dál tím hlubší propast, která se na poli politických názorů rozevřela mezi pamětníkem a jeho rodiči.

Věnoval se anatomii, politikou se moc nezabýval. Působil jako odborný asistent Anatomického ústavu Lékařské fakulty UK v Plzni (do roku 1978) a posléze v Praze (do roku 1991). Po sametové revoluci následovala docentura tamtéž a roku 1993 se stal přednostou Ústavu anatomie 3. Lékařské fakulty UK. Téhož roku získal i profesuru. Během své kariéry vydal přes 140 publikací a za svoji práci a výzkum získal několik cen, například od Ministerstva zdravotnictví ČR nebo Česko-slovenské anatomické společnosti. V době natáčení v roce 2022 přednášel anatomii na Lékařské fakultě UK v Praze.