„Já jsem se u cirkusu narodil, tam jsem byl v kolébce. Žít tam pro mne bylo úplně samozřejmé, protože tam byla maminka, tatínek a všichni. Já jsem vyrůstal s tím, že jsem se učil artistiku. Pro mne artistika byla jako pro doktory jejich vyučení. [Od kolika let jste se tomu věnoval a jak to šlo dohromady se školou?] Jako artista jsem pracoval už od pěti let. Své první vystoupení jsem měl ve velkém varieté v Karlíně, kde je dnes divadlo. A pak to šlo dál. No a do školy jsme chodili, kam jsme zrovna přijeli. Měli jsme takovou zápisovou knihu a do té ředitel školy, ze které jsme odcházeli, napsal, kde to bylo, co jsme se učili, jaké jsme měli známky, například že naše chování bylo chvalitebné. V dalším městě to samé. Takhle to bylo celý život, dokud jsem chodil do školy. Úspěchy jsem měl už v těch pěti letech. To karlínské varieté tehdy bylo mezinárodní! Potom jsem vystupoval u velkých cirkusů, se kterými jsme vystupovali i v cizině. Pro mne hlavně byl ten život vším. Já pro cirkus žil, stejně jako moji rodiče a prarodiče. V našem pokolení jsme všichni cirkusáci a artisti.“
„[Jak probíhala Vaše školní docházka, když jste stále cestovali?] To bylo dost těžké, protože jsme všude stáli dva nebo tři dny a v každé škole bylo učení jiné. Většinou byly ty děti před námi napřed. Takže kam jsme přijeli, tam nás tatínek nebo maminka dali do školy. Většinou nás bylo tak pět nebo šest dětí od artistů. Každý z nás měl jednu velkou knihu, kde se zapisovalo, kam jsme přijeli. Například se tam napsalo: Robert Štipka navštěvoval školu tam a tam od tolikátého do tolikátého a např. za tři dny odešel. Pak také, jaký jsme měli prospěch, jak s námi byli učitelé spokojení. Pak nás odhlásili a pokračovali jsme dál. Udělali jsme dvě až tři školy za týden. Chodili jsme až do páté třídy, protože do měšťanky jsme chodit nemohli. Byli tedy artisté a artistky, že stačili udělat i měšťanku, ale já ji nedochodil. Já vychodil pátou třídu, a abych měl něco navíc, tak jsem ji dvakrát opakoval. Tak jsem ji měl jako šestou a sedmou. Ve čtrnácti, patnácti letech jsme skončili. Na konci školního roku jsme dostávali vysvědčení tam, kde jsme se zrovna s cirkusem nacházeli. Tamní učitelé nás vyzkoušeli z látky z celého roku a dali nám vysvědčení. A na konci bylo propouštěcí vysvědčení. To nám bylo tak čtrnáct let.“
„[Co se dělo, když jste přijeli na nádraží do Českých Budějovic v roce 1948 po návratu z Maďarska?] Přijeli tam nějací úředníci autem z Prahy. Vyložili jsme tam všechny maringotky. Ti pánové si zavolali strejdy od manželky, s kterými pak mluvili. Řekli jim, že musí během týdne přijet do Prahy, aby s nimi mohlo ministerstvo něco projednat. Přímo na nádraží se ještě nic nedělo - až když se vrátili z Prahy, museli všechno odevzdat. Tak nám komunisté znárodnili cirkus. To znamenalo všechno: maringotky, zvířata i stan. Pak tam poslali nějakého správce z ministerstva, který potom celý cirkus vedl. [Omezovalo Vás to znárodnění nějak?] Přímo my jsme s tím neměli nic společného. Šli jsme do stálého zaměstnání, takže jsme byli placení v zimě i v létě. Nás artistů se to netýkalo. Jen těch ředitelů. Každý z nich se pak rozprchnul jinam. Jeden strejda dělal dozorce u stáje s koňmi, ti zbylí dva odešli do privátu (mimo cirkus). To byli ředitelé Cirkusu Henry. Když to znárodnili, tak to ještě rok fungovalo pod jménem Henry. Ale jelikož nechtěli, aby se to jmenovalo takto po nějakém soukromníkovi, tak to přejmenovali na Humberto. Přejmenovávání byla celá vlna. Přejmenovali takhle všechny cirkusy.“
„[Byl z Vaší perspektivy artisty nějaký rozdíl mezi západním a východním blokem během Vašeho cestování?] Byl. Když jsme jezdili ve východních státech, tak jsme nic nemohli sehnat, protože to tam bylo jako u nás. Ale když jsme jezdili na Západ, tam to pro nás byl úplně jiný svět. Když jste na to měl peníze, mohl jste si dovolit a koupit všechno. Když jsem tam pak jezdil víckrát, tak mi to tolik nepřišlo, ale ty první dva roky pro nás byly jiným světem. Všichni artisti jsou jedna veliká rodina. Akorát byla jiná řeč. Jestli to byl Francouz, Ital, Bulhar, Čech, Němec, všichni měli jedno smýšlení: jsme artisti a pracujeme pro cirkus. Hotovo. Rozhodně jsme se nestranili, že jsme Češi. Spíš si nás ostatní vážili. Protože věděli, že jsme malý národ, ale máme dobrou artistiku, která byla v celém světě známá. Na naši velikost jsme byli veliká kapacita.“
Robert Štipka se narodil roku 1928 u cirkusu a působil v něm po celý život. Pochází z nejstaršího artistického rodu v Čechách, jeden z jeho předků, Ignác Štipka, se artistikou živil již v první polovině devatenáctého století. Robert Štipka trénoval od čtyř let a své první vystoupení měl již v pěti letech v karlínském Varieté. V cirkusové linii rodu Štipků neměl kdo pokračovat, a Robert Štipka proto od začátku svého uměleckého vystupování působil v cizích cirkusech. Po většinu svého dětství a mládí jezdil spolu s rodiči a sestrou s Cirkusem Henry, který vlastnili tři strýcové jeho pozdější manželky, bratři Fialové.
Vzhledem k tomu, že každé dva či tři dny vystupovali v jiném městě, střídal často i školy. Nosil s sebou velkou knihu, do které v každém městě či vesnici zapsali, jak se choval, jaké známky dostal, jakou látku probrali a kdy se tam zdržoval. Na konci školního roku pak byl přezkoušen a vysvědčení dostal tam, kde se zrovna s cirkusem nacházeli. Do zahraničí se poprvé podíval během války, kdy byl jejich cirkus vyslán do Německa. Navzdory horšící se ekonomické situaci do cirkusu chodilo jak u nás, tak v Třetí říši stále velké množství lidí. Pan Štipka si to vysvětluje jednak tím, že mnoho jiných věcí se v rámci zábavy dělat nedalo, jednak cenzurou dalších forem kultury, jako bylo divadlo a kino, a jednak nedostatkem jiných příležitostí k utracení peněz v době, kdy potraviny byly na přídělové lístky.
V roce 1948 vyjeli s cirkusem na první poválečný zahraniční výjezd do Maďarska. Když se tam doslechli o probíhajícím utužování komunistické moci, přemýšleli o útěku do Itálie. Nakonec se ale strýcové Fialovi dohodli, že se vrátí do Československa, především kvůli možným problémům z nelegální emigrace. Ihned po návratu přišli o veškeré své vybavení. Znárodněna byla zvířata, maringotky i stany. U cirkusu zůstal jediný z bratrů Fialů, a to na podřadné pozici dozorce ošetřovatelů u stáje s koňmi. Stejně tak dopadly i ostatní cirkusové rody. Veškeré další cesty jim od této chvíle plánoval národní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky.
Protože komunisté nechtěli, aby se cirkusy nadále jmenovaly po svých zakladatelích, všechny je přejmenovali. Z Cirkusu Henry se tak v roce 1951 stal dnes již legendární Cirkus Humberto. O tom, kdo kam musel vyjet, rozhodovali vedoucí komunističtí funkcionáři. Naštěstí ale nerozdělovali manžele, takže pan Štipka celý život jezdil se svou paní. Projeli celý východní blok a také několik zemí Západu. K artistické dráze vedl i své děti, které tak jako on vyrostly v cirkusových maringotkách. V jeho šlépějích dnes pokračuje celá rodina, včetně dvou vnuků.
