Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luděk Štipl (* 1949)

• narozen 10. února 1949 v Šumperku

• otec Josef Štipl se za druhé světové války angažoval v komunistickém odboji

• vyrůstal na samotě Střítež a v Mohelnici

• vystudoval elektrotechnickou průmyslovku

• absolvoval konzervátorský kurz a další roky pracoval v muzeích

• první zaměstnání získal jako elektrikář ve věznici na Mírově

• roku 1968 plánoval s kamarádem emigrovat, ale oženil se s Marií, rozenou Příhodovou, a narodil se mu syn Richard

• po invazi nastoupil na vojnu k železničnímu vojsku

• profesně se přeorientoval na restaurátora (konzervátora)

• v průběhu 70. let se s rodinou několikrát neúspěšně pokusil opustit Československo

• roku 1979 odcestoval s rodinou přes Rakousko do Kanady

• do Československa se vracel od 90. let, od roku 2003 žije v Česku natrvalo

• věnuje se zachování životních příběhů a vzpomínek židovského obyvatelstva a židovských památek na Mohelnicku

• v roce 2020 žil v Radnici (obec Pavlov)

Z bývalého Československa prchali lidé především v letech před druhou světovou válkou a pak po zlomových událostech let 1948 a 1968. V době „utahování šroubů“ a nástupů totalit nebo tzv. normalizace. Luděk Štipl (*1949) vyrůstal v padesátých letech a dobře si pamatuje svůj tehdejší dětský strach z udavačů, když před spolužáky řekl něco, co by mohlo stát svobodu jeho rodiče. S touto zkušeností  a nedůvěrou pak žil až do svého odchodu z republiky roku 1979. Emigrovat se mu ale podařilo až napotřetí. Díky pomoci přítele nakonec našel nový domov v Kanadě.

Říkalo se, že lesáci mají zelenou i krev

Luděk vyrostl na samotě Střítež nedaleko Mohelnice, v hájovně, kde údajně vznikl příběh Lišky Bystroušky. V hospodářství bez elektřiny mu společnost kromě rodičů Josefa a Blaženy a o šest let staršího bratra Ctirada dělali také lesní dělníci, kteří za otcem Josefem – polesným – přicházeli na kus řeči. V kuchyni při svíčce si lidé vyprávěli o životě za války a dávali k dobru své příhody. Obrazy z jiného světa malého Luďka přitahovaly. Slýchával vyprávění ruských legionářů i příhody otce, který se za druhé světové války podílel ve Velkých Popovicích na komunistickém odboji. „Otec tam pracoval jako lesník a měl možnost chodit po lese s mapou, kam zaznamenával třeba i strategicky důležité věci, které by byly užitečné Spojencům. Potom se také zapojil do přechovávání sovětských zajatců. Měl je někde v krmelci, nosil jim tam jídlo a pak je jeho skupina převáděla k partyzánům,“ vysvětluje pamětník.

Příběhy z druhé světové války měl Luděk i od strýců z matčiny strany. Karel Plhák byl vězněn za účast v odboji v Malé pevnosti v Terezíně, Bohumil a František prošli lágry v Německu. „Bohumilovi se podařilo utéct, protože prožil nálet na Drážďany. Takže dokázal popisovat, jak to tam všechno hořelo včetně řeky, kde byl asi fosfor nebo nějaké látky. (...) Když byl po válce zatčen šéf gestapa v Šumperku, který ho vyslýchal a zacházel s ním dosti špatně, byl jako svědek při jeho odsouzení. Měl toho na svědomí hodně, a tak byl odsouzen k trestu smrti. A strýc byl jako svědek přítomen vykonání rozsudku,“ říká pamětník.

Život v hájovně, který malý Luděk vnímal jako romantický a naplňující, viděla trochu jinak jeho maminka Blažena, i když na něj vždy ráda vzpomínala  –  v domě se muselo topit i vařit na kamnech, svítit petrolejem a svíčkami a prádlo se pralo na valše. K tomu velké hospodářství se dvěma krávami a spoustou drobného domácího zvířectva. Proto bylo právě vyprávění příběhů a vůbec setkávání se s jinými lidmi tak vzácné a lákavé. „Říkalo se: ‚Host do domu, Bůh do domu.‘ Udělala se ta nejnutnější práce a večer se zapálila svíčka a vyprávělo se. (...) Vzpomínám na lidi, kteří k nám chodívali, třeba na facíra – to byl potulný lesák, jako třeba u mlynářů byli krajánci. To byli velice vzdělaní lidé, ale neměli svůj revír – chodili od hájovny k hájovně. Lidé už je znali a přišli třeba jednou za rok na to stejné místo, aby tam nebyli pořád. A přinášeli zprávy, co se děje v sousedním revíru nebo s rodinou jiného lesáka, protože se třeba nějak znali nebo spolu třeba studovali. Nebo dcery si braly za manžely jiné lesáky, protože byly zvyklé na život o samotě... Lesáci byli taková skoro rodina, širší rodina, a také se říkalo, že mají všichni zelenou krev...“ vypráví pamětník.

Strach otce i malého kluka

Romantika osamělé hájovny vydržela Štiplovým do poloviny padesátých let. Jak se začala zakládat jednotná zemědělská družstva (JZD), přišli si družstevníci pohovořit i s maminkou, že by měla své kravky také odevzdat a začít pracovat s ostatními v zemědělství, a ne „soukromničit“.  Později byly znárodněny i lesy, které otec spravoval. Důvodů, proč odejít, se tedy sešlo víc.

Asi z roku 1954 pochází také jedna Luďkova vzpomínka na otcův telefonát, který je uvrhl do nejistoty. V době, kdy na mnohé líčila Státní bezpečnost a po vykonstruovaných procesech končili lidé v pracovních táborech, se u Štiplových doma rozdrnčel telefon: „Byl večer, na podzim, pršelo a otec dostal telefonát ze Sboru veřejné bezpečnosti, nebo jak se to tenkrát jmenovalo, z Mohelnice, že mají hlášku od soudruhů výše, že na chatě na Stříteži, asi tři kilometry od nás, že se tam nachází člověk, který je podezřelý, že může být agent a může mít možná i vysílačku. A protože otec je ozbrojen, tak ho žádají, nebo to dostal příkazem, aby to šel zkontrolovat, že mají chlapy na jiné akci a nemůžou to udělat sami.“

Otec řešil dilema, jestli jít do lesa a nechat se zastřelit od agenta, nebo neuposlechnout a vystavit se podezření, nebo přímo vběhnout do léčky Státní bezpečnosti a být obviněn ze spolupráce s agentem cizí rozvědky... „Dlouho se s maminkou radili a nakonec přece jen šel, protože se opravdu bál to nevykonat. Ale vyřešil to tak, že pár metrů před chatou vystřelil několikrát do vzduchu, čímž dal možnost případnému agentovi, aby zmizel,“ vypráví pamětník a dodává, že dodnes se neví, jestli to na otce byla léčka, protože v chatě nikdo nebyl, a pokud ano, nezanechal po sobě žádné stopy. 

Štiplovi po znárodnění mohelnického polesí z hájovny odešli. Najednou byl Luděk obklopen lidmi, a tak se snažil zaujmout nové spolužáky: „S bratrem jsme od otce věděli, že byly koncentráky, gulagy, jak byla revoluce, od legionářů jsme znali jejich zážitky z Ruska. Tam na samotě jsem to neměl komu vyprávět, ale když jsem pak byl v Mohelnici, tak možná jsem chtěl dělat chytrého nebo mě to prostě bavilo, tak jsem se svěřil spolužákům a vysvětloval jim, jak to doopravdy je. Že učitelka nemá pravdu.“ Pak ale Luděk zaslechl o udavačích, kteří přivedli lidi do neštěstí. „Věděl jsem, že byli tenkrát i v Mohelnici zatčení sedláci, kteří asi nechtěli do družstva (Šrámek, Kuba a podobně), a dostal jsem strašný strach, že ten, komu jsem to řekl, to může říct doma. A rodiče spolužáků jsem neznal. Říkal jsem si, možná je to také udavač nebo nějaký pomocník, a dostal jsem strach, že někdo přijde a mého otce zavřou. Tak jsem ty lidi pořád pozoroval a žil jsem v tom několik roků. Nikdo nás neudal, ale člověk má potom strach z maličkostí – říká se, že strach má velké oči – a já se s ním nemohl několik roků nikomu svěřit,“ dodává.

Marné pokusy

Luděk z dětského strachu vyrostl. Přišla šedesátá léta a s nimi dojem, že temná minulost je pryč a už se nevrátí. „Ostražitost nebyla v šedesátých letech potřeba, i jsme třeba provokovali,“ říká. Provokací Luděk myslí třeba styl oblékání nebo jen dlouhé vlasy, což byl i jeho případ. Když po maturitě na elektrotechnické průmyslovce nastoupil do svého prvního zaměstnání, lámala se zrovna dvě období. Co prošlo roku 1968 před invazí vojsk států Varšavské smlouvy, nebylo možné po ní. V prostředí mírovské věznice, která je na dohled Mohelnice a kde pamětník montoval coby zaměstnanec Okresního stavebního podniku elektrická bezpečnostní zařízení, se setkal se dvěma přístupy. V polednové době roku 1968 nikomu jeho dlouhé „háro“ nevadilo, když bylo ale jasné, že tanky v srpnu přijely „stabilizovat společnost“, získali bachaři i podnikoví funkcionáři navrch a Luděk dostal na vybranou. Buď vlasy, nebo práce. S hrdostí mladého člověka odešel.

Když se vrací k optimismu, který před příchodem Sovětů v srpnu roku 1968 prožíval, říká, že si s kamarádem z průmyslovky Josefem Vránou vysnili, že vyrazí za hranice a nasbírají zkušenosti. Co se zdálo jako dosažitelné lákadlo, se však brzy nato stalo pro Luďka neuskutečnitelným. Ještě před maturitou se oženil a krátce poté se mu narodil syn. S několikaměsíčním dítětem a bez prostředků neměli se ženou odvahu následovat kamaráda do emigrace. Plánu na odchod se ale nevzdali docela. Josef se měl stát jejich kotvou v Kanadě, kde se usadil, a řekli si, že až poporostou děti, zkusí štěstí.  

V roce 1974 vyjel Luděk do Rumunska, kde se po letech setkal s kamarádem Josefem, který tam přiletěl z Toronta. Domluvili se, že naplánují útěk celé rodiny z Jugoslávie. Díky dobrému zaměstnání a kladným posudkům získal pamětník rok nato pro rodinu devizový příslib na letecký zájezd na čtrnáct dní do Jugoslávie. „Stálo to na tehdejší dobu strašné peníze...“ říká a vypráví: „Byl jsem v kontaktu s Josefem, psali jsme si, kdy přiletíme, kde a v jakém hotelu budeme. Nikdy jsem mu to nepsal ode mne a psali jsme to tak trochu šifrovaně. Odletěli jsme, byli jsme v hotelu Resnik. Všechno tam bylo krásné, člověk už cítil tu svobodu. Už když jsme jeli na letiště přes Prahu, tak jsem viděl nějaké portréty státníků a transparenty, a tak jsem si říkal: ‚Hoši, za čtrnáct dní budeme v Kanadě a vy tady budete blbnout...‘ Ale přišel první, druhý a třetí den – a Josef nikde.“ Když se za čtrnáct dní vrátili z pokažené dovolené, nedokázali si v hlavě uspořádat, co se stalo. Kde se stala chyba, proč se s Josefem nesetkali? Na cestě domů z letiště je o jejich bláhovosti poučovaly tytéž tváře, kterým se na své cestě za svobodou vysmívali. Největší překvapení je ale čekalo až doma. „Podíval jsem se do schránky a tam byla pohlednice z Jugoslávie, na které byl hotel Resnik, a psal mi Josef, velice důrazně, že do mě investoval spoustu času a peněz, že jsem ho zradil a už mě nikdy nechce vidět. Byl tam ve stejnou dobu jako já, jenom jsme se tam nedokázali zkontaktovat.“

Po takové hořké zkušenosti se už na Josefovu pomoc nemohli Štiplovi spoléhat. Ale cítili, že je v Jugoslávii „ovanul závan svobody“. Zkusili to tedy znovu a jinak. Přes známého Jugoslávce, se kterým si Luděk vyměňoval mince, se domluvili, že jim pomůže odcestovat z Jugoslávie přes Itálii do svobodného světa. Mělo to ale zase háček. Jejich delegát jim na hranicích odebral pasy a ani na pamětníkovo naléhání a argumenty nebral ohled. Luděk se ovšem nechtěl vzdát tak lehko, vyhledal tedy osobně svého známého v Jugoslávii a snažil se ho přimět k tomu, aby jim pomohl. Když mu bylo vysvětleno, že v situaci bez pasů by byli odsouzeni k živoření v utečeneckém táboře anebo případně během jejich identifikace i vráceni do Československa, připadalo Luďkovi, že mu jen nechce pomoci. V zoufalství odešel do přístavu a prvního italského kapitána nákladní lodi, kterého potkal, vyzpovídal, jestli by je převezl do Itálie. Když se ale námořník dozvěděl, že by vezl pasažéry bez pasů, na rovinu Luďka upozornil, že to je zakázáno a mají povinnost takové případy hlásit policii. „Zmizel jsem a byl jsem rád, že na mne policii neposlal. A jeli jsme zpátky podruhé,“ říká.

Cesta za tetou do Brna

Pokaždé, když se Štiplovi pokoušeli vycestovat, věděl o jejich záměru jen Luďkův bratr Ctirad. Rodičům své plány nesdělovali. Mimo jiné i proto, aby jejich plán nebyl nechtěně prozrazen a nemohlo jim být případně v opuštění republiky zabráněno. O marných pokusech nic netušily pochopitelně ani jejich dvě děti, které rodiče odmala učili angličtinu. „V Brně jsem si pak udělal kurz konzervátorů a nastoupil jsem do Bruntálu do Vlastivědného muzea jako vedoucí oddělení památkové péče ochrany přírody. Bydlel jsem na zámku. Byla to strašně zajímavá práce. Rodina zůstala v Mohelnici a já jsem jezdil domů na víkendy,“ říká pamětník, když vypráví o posledních dvou letech, která ještě strávil v Československu.

Brzy dostal znovu nápad, jak se protáhnout železnou oponou na druhou stranu. Pod záminkou studijní cesty do Itálie, kde by získal zkušenosti pro svou práci v oboru, si zažádal o výjezdní doložku pro celou rodinu. To už pochopitelně vzbudilo podezření. V rozhovoru s vedoucím proto bylo potřeba použít neprůstřelné argumenty: „Řekl jsem mu: ‚Podívejte se, dělám tady celý rok, rodinu vidím akorát o víkendech, a teď mám jet na dovolenou a mám požádat moji paní o povolení jet zase sám?! (...) A nevím, o co vám pořád jde. Dvakrát jsem byl s celou rodinou v Jugoslávii. Víte, kolik lidí utíká. My jsme se vždycky vrátili. Měli jsme tam obě děcka. Vrátili jsme se. Jak ještě mám dokazovat, že nemám zájem utíkat někde do kapitalistické ciziny?!‘“

Když se podařilo všechno zařídit, nastal den odjezdu. „Člověk už potom seděl ve vlaku na Břeclav a říkal si, možná už za půl hodiny tam budeme, nebo nebudeme. Mohli si najít nějakou záminku. Nervy to byly. Už jsem nebyl tak troufalý a neloučil jsem se s transparenty, protože se mi to už jednou nevyplatilo,“ vzpomíná Luděk a pokračuje: „Problém byl, když kousek od hranic přišla průvodčí. Dívala se na naše lístky a říkala: ‚Jé, vy se máte. Vy jedete s celou rodinou do Itálie!‘ A teprve v ten okamžik se děti dozvěděly, že jedeme do Itálie. Jeli jsme jako do Brna k tetě.“ Překvapené děti bylo potřeba rychle utišit a zklidnit, protože nejnapínavější část cesty je teprve čekala – chvíle celní kontroly s pohraničníky a se psy, kteří kontrolovali vagony a kdykoliv mohli cestu dál pozdržet nebo zarazit. „Konečně se vlak rozjel a my jsme byli v Rakousku. Bylo nádherné vidět uspořádané vesničky a políčka. Tekly nám slzy, že se to po pěti letech vypětí nervů a peněz podařilo, a byli jsme šťastní. “

Štěstí a radost ale, hlavně dětem, vydržely jen chvíli. Když se ukázalo, že s malým kapesným nemají ve Vídni, kam dojeli, ani na nocleh v hotelu, museli první noc složit hlavu tam, kde se dalo – v imigrantské čtvrti u jedné Turkyně. Další den se oficiálně přihlásili jako političtí uprchlíci na západoněmecké ambasádě a byli ujištěni, že deportace zpět jim nehrozí. Stačilo už jen vydržet podmínky v uprchlickém táboře v Traiskirchenu. „Nebylo to to nejpříjemnější místo na světě. Byl tam výkvět i sebranka z východní Evropy. Na pokojích bydlely čtyři rodiny rozdělené jenom dekami. Člověk musel veškerý majetek tahat s sebou a bylo tam hodně zajímavých hodných lidí, ale také rváčů a zlodějů. Ale to jsme přežili, všechny ty výslechy a psaní. Potom už jsme se po měsíci dostali do Bad Kreuzenu, kde už jsme měli na starosti jen pohovory a dostat se do nějaké země,“ vysvětluje pamětník.

Jelikož na povolení do Kanady se čekalo až půl roku, a přestože v lázeňském městě s ubytováním v pensionu jim „nic nescházelo“, snažili se Štiplovi o získání příslibu do Austrálie, která přijímala uprchlíky ve zrychleném režimu. Jedním z důvodů, proč chtěli rychle zmizet, byl i fakt, že Luďkův šéf se vytrvale snažil získat ho zpět. Z vlastního maléru, do kterého se nejspíš dostal tím, že pamětníka k cestě do Itálie doporučil, se snažil vybřednout, jak to jen šlo. Oslovil jeho rodiče a především matku, aby se snažila na Luďka zapůsobit a přiměla rodinu k návratu. Když to vypadalo, že se za nimi matka do Rakouska vydá osobně, bylo třeba jednat. Ve chvíli, kdy už bylo všechno potřebné pro přesun do Austrálie téměř vyřízeno, se Luděk rozhodl prolomit mlčení a napsal příteli Josefovi do Toronta. „Tak jsem tady, abys viděl, že jsem to nevzdal a že jsem tam tenkrát opravdu byl. Že to myslím vážně. Podařilo se nám to i bez tebe. Stejně ti děkuji a měj se fajn,“ cituje. 

Josef se nečekaně rychle ozval a nabídl svoji pomoc. Zrazoval je také od emigrace do Austrálie a slíbil pro ně zařídit doporučení pro přijetí do Kanady. Aby se vyhnuli nátlaku a maminčině cestě do Rakouska, rozhodl se pamětník v době čekání pro lest a prostřednictvím Josefa poslal domů pohled s kanadským razítkem. Stálo na něm: „‚Milá maminko, tak se nám konečně podařilo dostat se do Kanady.‘ Popisoval jsem let, jak jsme viděli lodě na hladině jako krabičky od sirek a jak jsme přistáli. Jaké bylo krásné počasí v Torontu. A že Josef tam na nás čekal a že jsme už v pořádku a že moc děkujeme. (...) Pak už nás nikdo neotravoval...“

Historie, která promluvila

V Kanadě, když tam konečně skutečně doputovali, získali zprvu zázemí v Josefově domě. I vstup a přijetí do komunity torontských Čechoslováků byly díky tomu snazší. Luděk s manželkou navštěvovali kurzy angličtiny, obě děti, Richard a Eva, si jazyk osvojily ve škole. „Za dva roky mluvily lépe než my...“ říká pamětník. Kanada byla tehdy podle něj velice vstřícná země s přátelsky nastaveným systémem pro imigranty. Stinnou stránkou jejich odchodu pochopitelně byla ztráta československého občanství a odsouzení v nepřítomnosti k čtrnácti a pro Luďkovu ženu dvanácti měsícům odnětí svobody za nedovolené opuštění republiky. O narovnání poměrů, tzn. splacení částky vynaložené na vzdělání občana státu, vlastně úlitbě totalitnímu režimu, Štiplovi nestáli a považovali to spíše za kolaboraci. Tím se jim ale pochopitelně uzavřela cesta zpět a také možnost kontaktu s rodinou, která v Československu zůstala.

V novém světě se oběma manželům podařilo najít si zaměstnání v rámci svých profesí. Luděk se postupně etabloval a navázal na své doplněné vzdělání v oblasti muzejnictví. Důležitá se pro něj také stala zkušenost se živou židovskou kulturou, kterou pochopitelně z Československa neznal. Synagogy a hřbitovy byly u nás v dezolátním stavu a židovské komunity zdecimovaly předválečné pogromy a pak holokaust.

Když se pamětník po roce 1989 rozhodl pro návrat do vlasti, jeho cesta vedla zpět do Mohelnice. Řízením náhody se pak díky podpoře známého z Ameriky, kterého na jeho cestě po Čechách provázel, podílel na očištění a dokumentaci náhrobků loštického židovského hřbitova. „Když jsem tu sbírku měl nafocenou, chtěl jsem se pochopitelně pochlubit. Tak jsem šel v Lošticích do hospody, abych jim tam ukázal, jaký jsem dobrý fotograf. Tam byli staří lidé, pamětníci, a říkali: ‚Tady to byl Emil, toho jsem znal – chodili jsme k němu nakupovat. A s tady tou jsme chodili do školy...‘ Zjistil jsem, že to nejsou jen mrtvé kameny, ale kořeny židovské kultury a historie jsou pořád u pamětníků,“ vysvětluje Luděk, co předcházelo založení spolku Respekt a tolerance, díky jehož úsilí se obnovila řada židovských památek na Mohelnicku. Úctu a uznání si také zaslouží expozice, která díky spolku vznikla v loštické synagoze, i  řada dalších aktivit, například nahrávky s pamětníky nebo programy pro školy. „Daří se nám a máme výsledky. Podle úsudků jiných lidí slýchávám, že naše práce je nanejvýš potřebná, zejména v této době,“ uzavírá Luděk Štipl.