„Tam byl takový lesík a na kraji vykopaná taková díra. Vyšalovali jsme to dřevem a udělali strop a na to větve a na to zase hlína, aby to mělo stabilitu. A jak jsme to dělali, bylo zdaleka slyšet střílet. Ale pořád jsme pokračovali. A pak najednou přiletěl granát a kousek nad námi explodoval. Střepiny a hlína až na nás letěla. A druhý přiletěl vedle a zase hlína pršela. Tak Němci už viděli, že je zle. Byli tam tři nebo čtyři. Stáli nad námi jak kati a: ‚Werk! Werk! Werk!‘ A ten soused povídá: Chlapi, je zle, utečme! Tak jsme utíkali. A jak jsme šli cestou dolů těmi kubáněmi a na hlavní, potkávali jsme tlupy Němců, jak šly naproti. A pršelo a déšť se sněhem jak z konve!“
„Tady to si pamatuju jak dnes. S dědou jsme pásli krávy na otavách, už se nepáslo nahoře, jen kolem chalup. A aby nešly na sousedovo, museli jsme jim bránit. Bylo po ránu a najednou se začalo střílet, bylo to slyšet. Děda pravil: ‚Ej, něco sa děje.‘ A potom víc a víc se střílelo a začali i jezdit zezdola financi [němečtí celníci]. Němci si povolali posily a ti, co stříleli, těch bylo hodně. [Partyzáni] byli na tahu a kdesi se srazili s hlídkou. Ta utekla, financové tam zalehli a už stříleli. Je tam taková kaplička na kopečku a od té stříleli [partyzáni]. Němci přijeli autem, vyskákali z něj a nechali ho tak a to jim rozstříleli. I motorku. Měli i psa velikého a i toho jim zastřelili. Němci šli potokem, aby se kryli. Bylo tam chrastí, vrby a křoviny, jenomže ti byli vysoko a dobře na ně viděli a stříleli. Myslím, že dva zabili nebo kolik a poranili. Ale oni [partyzáni] také dostali.“
„Tak si nás tam zavolali na kobereček. To byli ze zbrojovky a jací takoví... Houby tomu rozuměli, ale mudrovat, to mudrovali. I obec měla také svoje náhončí. Bylo jich tam pět nebo kolik a posílali nás vždycky po jednom. A já nechtěl podepsat, tak jeden ten zbrojovák vyskakoval tak vysoko a byl zlý a vyhrožoval mi. Nepodepsal jsem, tak mě vyšoupli a vzali druhého souseda. A ten taky že nepodepíše. A co nám udělali? Že nám naši půdu vezmou a dají až někde na Soláni nebo na Beskydě. To máte tři hodiny s kravami, než tam dojedete. Tak pak za 14 dní jsme podepsali. A za to, že jsme byli tvrdí, jsem dostal práci v lese. A s pilou, motorové ještě nebyly. Ve vlastním lese. Dostali jste jeden plat a za to dřevo nic. To šlo pro družstvo.“
Ludvík Stoklasa se narodil 26. března 1921 v Lopušankách, osadě u Velkých Karlovic na Valašsku. V Podťatém, kde vyrostl u pěstounů, navštěvoval obecnou školu a do měšťanské docházel do několik kilometrů vzdálených Karlovic. Během druhé světové války se v důsledku zřízení protektorátu a Slovenského státu ocitl v těsném sousedství přísně střežené hranice. Vzpomíná na pašeráky i příchod partyzánů na podzim roku 1944. V polovině 50. let byl spolu s ostatními tamějšími zemědělci nátlakem nucen ke vstupu do JZD. S podpisem otálel a to prý způsobilo, že jej zařadili na práci v lese. Dřevorubcem zůstal až do důchodu. Ludvík Stoklasa zemřel 22. prosince roku 2022.
