„Pod námi bydleli… paní byla Němka, protože tenkrát museli z pohraničí Češi pryč. Byli v Broumově, a když museli pryč, dostal pán byt pod námi. Paní byla Němka, ale nikdy se k Němcům nehlásila. A když tenkrát začal Hitler vyřvávat do rádia, tak ona seděla – protože rádio jsme měli na nádraží pouze my – to koupil náš tatínek, aby maminka, když byla tak nemocná, tak aby měla trochu nějakou zábavu. Ta paní Opitzová, Němka, seděla u našeho rádia, my jsme samozřejmě nerozuměli ani slovo, co tam hulákali, a ona nám to všechno překládala. Ona byla sice Němka, ale nikdy se k nim nehlásila, i když ji přemlouvali a nutili, aby vstoupila do NSDAP nebo jak se to všechno jmenovalo, tak to nikdy neudělala, a vždycky držela s námi.“
„Hlavně se nesměl poslouchat cizí rozhlas, což náš tatínek dělal. Protože na každém rádiu byla vylepená cedulka a na tom bylo napsáno: Poslouchání cizího rozhlasu se trestá trestem smrti. Jenomže oni vymontovali krátké vlny nebo dlouhé vlny, já už nevím, jedno z toho vybrali, aby to lidi nemohli poslouchat. Jenže naši lidi jsou tak chytrý, že to dokázali nahradit, takže náš tatínek vesele poslouchal cizí rozhlas dál, protože tam něco namontovali. Nejdřív jsme poslouchali Londýn, a potom… Protože Němci nezabrali celou Francii tenkrát, oni zabrali asi polovinu a spodek Francie zůstal neobsazený. A tam byla nová vysílací stanice, jmenovalo se to Toulouse Pyrénées. Tak buď ten Toulouse Pyrénées se chytil a nebo Londýn. Ale nejspíš Londýn.“
„Doktoři se mezi sebou div nepoprali, protože jeden řekl: ‚Nebudeme ošetřovat Němce.‘ Druhý řekl: ‚Budeme ošetřovat Němce, protože to máme v přísaze.‘ Ti zase, že ne, tak div se nervali mezi sebou, ale nakonec Němce do nemocnice brali a ošetřovali je také. Protože Němci byli velice blízko – přes ulici, tam bylo nějaké jiné gymnázium a tam byli právě Němci. Odtamtud stříleli a tam pak byli ranění, a tak to bylo blízko do nemocnice. Vím, že jedna doktorka říkala: ‚Já Němce neošetřím.‘ Ti jí zase nadávali, říkali: ‚Máš to v přísaze.‘ Ona říkala: ‚To mi je jedno, Němce nenávidím.‘“
„I to naše studování bylo takové – bych řekla – ubohé, protože nebyl žádný klid na vyučování. Pořád nad námi byla hrozba ředitele školy, který se hlásil k Němcům, a který nám pořád hrozil. Třeba jsme šli do školy a museli jsme zdravit zvednutou pravicí! A nebo když přišel do třídy, třeba o přestávce, a já jsem jednou držela v pravé ruce chleba, tak jsem zvedla levou. A to bylo hrozné, já myslela, že mě za to zastřelí.“
„V nemocnici, když se střílelo opravdu, když byly barikády, tak to bylo všechno všude, kam jste se podívala, všude byli raněný. Leželi po zemi... Plný chodby byly raněných. To nebylo vidět, jestli to je Němec nebo Čech nebo Vlasovec nebo Rus. To jsme nevěděli, taky jsme to tenkrát nezkoumali. Kdo byl na operaci nebo když to šlo jen ovázat, no tak jsme museli taky pomáhat. A nejhorší bylo – na zdi jsme měli vylepený seznamy, kdo tam byl. A rodiče pak chodili a dívali se, jestli tam není třeba jejich syn. A jednou tam byli rodiče a našli syna – ale bez ruky. To bylo tenkrát hrozný – šestnáctiletý hoch a neměl pravou ruku.“
„Seděli jsme u oběda a najednou začal poplach. Houkali příšerně. Tak jsme všichni vylítli od oběda. To byl tak krásný den, byly Velikonoce a bylo jasno. A my jsme koukali, jak padají bomby na Prahu. To bylo vidět, úplně každá bomba byla vidět. A teď jsme říkali: ‚Nojo...‘ A teta říkala: ‚Jé…‘ Měla starost o syna Mirka a o manžela, jestli se jim něco nestalo. A já zas musela do školy, že jo? Nevěděli jsme, jak se do Prahy dostaneme, protože vlaky ostřelovali. Letadlem nalítli těsně nad vlak a letec kulometem kropil vlak. A lidi vyskakovali a utíkali. Báli jsme se jít po silnici. Vedl nás takový starý pán a ten říkal: ‚Půjdeme do Prahy, ale ne po silnici, pěšinami. Po silnici by nás viděli a pokropili kulometem.‘ Tak jsme šli oklikami. V poledne byl nálet a já jsem došla do Prahy v deset hodin večer.“
„Ta naše škola patřila jako… ten náš výcvik v nemocnici to byla vinohradská nemocnice. A tam nejvyšší byla interna – pět pater s rovnou střechou. Tam leželi staří strejci, a teď třeba řekli: ‚Sestři běžte se podívat na střechu, mě se zdá, že je poplach. Nevíte, kde bombardujou?‘ Tenkrát bombardovali Drážďany a to bylo hrozné. Tihle staří strejci, řekli: ,Běžte na střechu se podívat, jestli neuvidíte plamen, kde hoří, protože tohle není samo sebou. To musí být Drážďany!‘ A taky jo, my jsme vylezli na střechu, a tak jsme viděli. Opravdu – záře byla až k té interně a řekli jsme jim: ‚Jo, jsou to Drážďany, bombardují Drážďany!‘ A dědkové zas řekli: ‚No tak to už bude brzy po válce.‘“
Olga Šťovíčková, rozená Kubková, se narodila 14. května 1925 v Hradci Králové. Otec Václav Kubka (1895-1955) pracoval u dráhy, matka Růžena (1895-1934) byla v domácnosti. Vedle Olgy měli ještě syna Jana (narozen 1920) a Vratislava, který v prvním roce života zemřel na záškrt. Po smrti matky Růženy v roce 1934 se Václav Kubka znovu oženil a v roce 1936 se narodila nevlastní sestra Marie. Rodina bydlela v nádražní budově, odkud se v roce 1939 přestěhovala do Jaroměře. V Jaroměři Olga vystudovala gymnázium, k jejím nejoblíbenějším profesorům patřil Jaroslav Žák. Po maturitě v květnu 1944 zamířila do Prahy na Masarykovu státní školu zdravotní a sociální péče, kterou zakončila v červenci 1946 diplomem. V rámci své školní praxe v nemocnici na Vinohradech se podílela na ošetřování raněných mnoha národností, kteří tam byli přiváženi v květnu 1945. Byla svědkem bombardování Prahy. Po válce byla tři roky v Ústavu pro obecnou biologii v Hradci Králové, setkala se s prof. Heyrovským. V roce 1949 se vdala za Antonína Šťovíčka (1924-1979) a odstěhovali se do Letohradu. V letech 1950 a 1955 se jim narodily dvě děti. Olga Šťovíčková nastoupila v Letohradě do školství, které v 70. letech podléhalo propagandistickému komunistickému tlaku. Učila padesát let. Zemřela 24. dubna 2024.