Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Štráchalová (* 1946)

• narozena 31. srpna 1946 v Prachaticích

• rodiče Marie a Adolf Pavelkovi zatčeni v roce 1952 Státní bezpečností

• 1953 rodiče ve vykonstruovaném procesu odsouzeni za napomáhání k velezradě na sedm a osm let

• během pobytu rodičů ve vězení žila odděleně od sestry a bratra v rodinách příbuzných

• 1954 utonul mladší bratr Václav

• od roku 1957 po návratu rodičů z vězení žila rodina Pavelkových společně ve Vimperku

• 1968 sňatek s Miroslavem Jelínkem, 1969 narození syna Miroslava

• roku 2003 se po tragické synově smrti rozvedla

• roku 2006 se provdala za Vlastimila Štráchala

• v roce 2021 žila Marie Štráchalová ve Vimperku

Marie Štráchalová, rodným jménem Pavelková, se narodila 31. srpna 1946 v Prachaticích. Rané dětství strávila v nedaleké obci Záblatí, kde její rodiče osídlili malý statek, zkonfiskovaný po druhé světové válce odsunutým obyvatelům německé národnosti. Otec Adolf Pavelka, vyučený řezník, pracoval na prachatických jatkách. Matka Marie, rozená Kotrcová, se starala o hospodářství a přivydělávala si prací u větších sedláků. Pavelkovi chovali kravku, prase, drůbež a další drobné zvířectvo. Pamětnice vyrůstala se dvěma sourozenci, o pět let starší sestrou Jaroslavou a o dva roky mladším bratrem Václavem. Do svých šesti let prožívala Marie spokojené dětství.

Řádění státní bezpečnosti

Poklidný rodinný život Pavelkových skončil jedné červencové noci roku 1952, kdy do jejich domu vtrhlo dvanáct příslušníků Státní bezpečnosti (StB). Nezvyklý hluk Marii probudil. Vstala a uviděla spoutanou matku, po které estébáci požadovali, aby přivedla děti. Když odmítla, začali ji fackovat. Vzbudili se i sourozenci, společně plakali, choulili se k sobě a pozorovali estébáky, vesměs mladé muže, jak prohledávají dům, rozhazují a rozbíjejí věci. Dokonce na dvoře na špalku zabíjeli kachny. K ránu přišel místní četník pan Kotáb a odvedl vyděšené děti do svého stavení na snídani. Pak se na chvíli vrátili domů. Marie se chtěla s rodiči alespoň rozloučit. Jakmile se k nim přiblížila, jeden z tajných policistů ji odhodil na dveře, až se hlavou uhodila o skobu a rozkousla si jazyk. V oblečení, které měly děti zrovna na sobě, je estébáci naložili do auta a vezli k otcově sestře Markétě Šebkové do sousední obce Zábrdí. Nejeli však přímo, ale zastavili s dětmi u lesa a dokola se vyptávali na lidi, které Pavelkovi navštěvovali. Nejstarší Jaroslava mlčela, Marie vyjmenovávala jen sousedy a blízké příbuzné. O nikom dalším nevěděla. Estébáci se ptali stále dokola a vyhrožovali dětem, že pokud neřeknou pravdu, utopí je v řece. Zhruba po hodině a půl výslechu předali tajní policisté vystresované děti překvapené tetě Markétě Šebkové.

Případ Hasil

Adolf a Marie Pavelkovi byli zatčeni a obviněni z napomáhání k velezradě. Společně s několika desítkami dalších příbuzných a známých se stali obětmi procesu s Josefem Hasilem. Josef býval příslušníkem Sboru národní bezpečnosti a pracoval poblíž česko-německých státních hranic. Po komunistickém puči pomáhal emigrantům s útěkem na Západ. Díky udání ho dopadla Státní bezpečnost a v roce 1949 ho odsoudili k devíti letům žaláře. Ještě téhož roku se mu z vězení podařilo uprchnout, emigroval do Spolkové republiky Německo, stal se spolupracovníkem amerických tajných služeb a nadále převáděl uprchlíky. V Čechách měl snoubenku Marii Vávrovou a čerstvě narozeného syna Josefa a chtěl, aby s ním také emigrovali. Mladou matku však střežili příslušníci StB a Josef s ní nemohl komunikovat na přímo. Potřeboval tedy prostředníka. Tím se stal Adolf Pavelka, Mariin bratranec a Hasilův dobrý známý. Po Adolfovi vzkazoval Josef své přítelkyni, kde a kdy na ni bude čekat. Marie Vávrová se nedokázala k riskantnímu útěku do neznámé ciziny odhodlat. Ona i její rodiče nakonec skončili na několik let v komunistických žalářích.

Estébákům se díky informátorům podařilo Hasilovy spolupracovníky odhalit. Pomocí fyzického a psychického nátlaku pak donutili obžalované potvrdit jimi vymyšlenou verzi případu. Mučili i Marii Pavelkovou. Tři týdny strávila na samotce, zapichovali jí špendlíky pod nehty, posazovali ji pod kapající vodu. Zlomit její vzdorovitou povahu se jim ani tak nepodařilo. Stále opakovala, že se cítí nevinná. Během zmanipulovaného procesu u Krajského soudu v Českých Budějovicích se dokonce k soudci otočila zády a plácla se rukou přes zadek. Za to, že neudala svého manžela, odešla Marie Pavelková od soudu se sedmiletým trestem. Adolf Pavelka byl odsouzen na osm let.

Z rodiny do rodiny

O děti Pavelkovy se mezitím starali příbuzní. První dny zůstaly u tety a strýce Šebkových v Zábrdí. Marie s Vašíkem chtěli domů, a tak se jednoho dne vydali pěšky do pět kilometrů vzdáleného Záblatí. Do rodného stavení se však nedostali, dům policie zamkla a zapečetila. Navštívili místního pekaře a pak šli zpět k tetě do Zábrdí. Otcova sestra Markéta měla pět vlastních dětí a dlouhodobě se starat o všechny tři děti Pavelkovy nemohla. Ponechala si tedy nejmladšího Vašíka. Nejstarší Jaroslavu si vzal otcův bratr Václav Pavelka z Drslavic a Marie putovala do vsi Lažiště, k rodině otcovy sestry Sabiny Vágnerové.

V té době měli Vágnerovi dceru Janu a zanedlouho se jim narodila druhá dcera Marie. Mezi vlastními dětmi a Marií Pavelkovou nijak nerozlišovali. I tak bývalo pamětnici často smutno. Snažila se hrát si se sestřenicemi a pomáhat dospělým. Nejtěžší se pro ni staly večery, kdy musela usínat bez rodičů a vlastních sourozenců. Těžké to měla i ve škole, s dcerou kriminálníků nesměl nikdo sedět v lavici. K Vágnerovým přicházely na kontrolu úřady a usilovaly o předání Marie do dětského domova. I ve vězení tvrdili matce, že příbuzní se o dceru špatně starají a snažili se jí donutit, aby dítě dala raději do ústavní péče. Marie Pavelková však komunistům nevěřila a spoléhala na své příbuzné.

Smrt bratra Václava

V květnu 1954 zasáhla Marii další tragická událost. Ztratil se bratr Vašík. Krátce před polednem si ještě hrál na návsi v Zábrdí a se strýcem Janem Šebkou se dohodl, že za chvíli přijde na oběd. K jídlu již nedorazil. Vašíka hledali, ale objevili jen jeho tříkolku poblíž Podzábrdského mlýna. Po týdnu našli utonulého chlapce rybáři v řece Blanici. Pro osmiletou Marii přijeli policisté a odvezli ji na identifikaci. „Přijela jsem tam, už byl vytažený. Ležel na břehu, obličej měl pořád hezounký, aby měl nějaké fleky po obličeji, to vůbec neměl, akorát nožičky měl rozmočené. Já jsem řekla ano, je to můj bratr. Tak ho přivezli do Lažišť do márnice a museli jsme pro obleček. Dali jsme mu kraťasy, krátké kalhotky a sáčko. Punčocháčky, jak je šev, tak ty jsme rozstřihli. Je pochovaný v Lažištích na hřbitově v hrobě Šebků, u kterých byl. Ale rodiče na pohřeb nepustili,“ popisovala pamětnice během vyprávění poslední rozloučení s bratrem Vašíkem.

Návštěvy věznice

Z kriminálu se postupně vraceli první odsouzení v případu Hasil, mezi nimi i Anna Hasilová, manželka Josefova bratra Antonína. Ta strávila část trestu ve věznici s Marií Pavelkovou a slíbila jí, že jí přiveze Marušku ukázat. Spolu s Annou jela Marie navštívit maminku do věznice v Minkovicích u Liberce. Ve věznici se devítiletá dívka velmi bála, třásla se, až jí padaly tepláčky. „Tam přijdete, nesmíte jí podat ruku, dát jí pusu, vůbec nic. U stolečku seděli vedle maminky dva bachaři,“ popisovala nám pamětnice setkání v kriminále. Marie řekla mamince, že se u příbuzných má dobře. Pak jí vypravovala o smrti a pohřbu bratra Vašíka. I když Marie Pavelková o smrti syna již věděla, rozhovor ji rozrušil a omdlela. Tím návštěva skončila. Na podzim roku 1956 vzala Anna Hasilová Marii na druhou návštěvu matky. Z věznice v Minkovicích ji přeložili do Želizovic u Nových Zámků. V té době došlo v Maďarsku k protikomunistickým protestům a cesta z jihočeských Prachatic na jižní Slovensko trvala Anně a Marii dva dny. Z neznámých důvodů odstavovali vlak na nádražích a docházelo ke zpoždění. I z této návštěvy si Marie odnesla pocit obrovského strachu.

Znovu s rodiči

V říjnu 1956 propustili Adolfa Pavelku podmínečně z vězení. Přijel za bratrem Václavem do Drslavic. Cestou z nádraží potkal děti pasoucí krávy u dráhy, Marušky, své dcery, které pásla s nimi, si nevšiml. Ani Marie v muži ve vězeňských šatech nepoznala svého tátu. Shledali se až u strýce v kuchyni. Otec strávil většinu trestu ve Rtyni v Podkrkonoší, kde vařil v kuchyni. Ve věznici sice fyzicky nestrádal, ale velice ho trápil osud dětí, především smrt syna Vašíka. Po návratu na svobodu nemohl zprvu nalézt řádné zaměstnání a nedokázal zajistit bydlení pro své děti. Kromě odnětí svobody vyvlastnili Pavelkům za trest i veškerý majetek a do domu v Záblatí se tak nesměli vrátit. Marie proto ještě několik měsíců zůstávala u příbuzných, střídavě v Drslavicích a Lažištích. Nakonec zaměstnali Adolfa Pavelku v masně ve Vimperku. Získal i ubytování a mohl si k sobě vzít své dcery. Nejprve bydleli ve Vícemili v penzionu, po půl roce jim přidělili ve Vimperku ve Sklářské ulici dvoupokojový byt. Začínali velice skrovně, pouze se starým kredencem a sporákem. Nejnutnější vybavení jim věnovali hodní sousedé a známí. Marie tak žila opět se svou starší sestrou Jaroslavou a tátou. Soužití nebylo nijak jednoduché. O pět let starší sestra již pracovala, měla své zájmy a starosti a mladší sestře se příliš nevěnovala. Otec řešil tíživou situaci alkoholem a Marie zůstávala často sama či si ji k sobě brávali sousedé. Často jí chyběli příbuzní, u kterých si za tři roky pobytu zvykla.

V květnu 1957 propustili na podmínku Marii Pavelkovou. Ačkoliv dostala původně kratší trest než její manžel, ve vězení pobyla déle. V cele otevřeně vyjadřovala svůj odpor ke komunistům a jedna ze spoluvězeňkyň ji udala. Matka se z kriminálu vrátila s podlomeným zdravím. Trpěla bolestmi hlavy a žlučníku a nedokázala se najíst. Ve vlasech měla velkou bouli, způsobenou nárazem do zdi při pobytu v temné samotce. Musela podstoupit operaci. Po zotavení měla i ona problém nalézt zaměstnání, nakonec ji vzali ze známosti na místo dělnice v sodovkárně. Ani po návratu maminky se rodinná situace nezlepšila. Odloučení sester a rodičů, smrt malého Vašíka rodinu nevratně poškodily. Kvůli otcově pití docházelo mezi rodiči k neshodám a Maruška toužila vrátit se k tetě a strýci do Lažišť. Zhruba ve čtrnácti letech se Marie začala matky ptát na poměry ve vězení a ta jí vše vypravovala. Tehdy se dozvěděla, kolik nespravedlnosti a utrpení musela maminka prožít. S postupem času se vztah mezi Marií a maminkou zlepšoval.

První manželství se rozpadlo po smrti syna

Pamětnice neměla problémy s učením a po základní škole chtěla pokračovat ve studiu. Z politických důvodů ji na střední školu nepřijali. Vyučila se tady ve Vimperku švadlenou a nastoupila zde do textilního podniku. V roce 1965 se seznámila s Miroslavem Jelínkem, který na Šumavě absolvoval povinnou vojenskou službu. Po tříleté známosti, v září 1968, se vdávala. Svatby se měl zúčastnit i matčin bratr Josef Kotrc, jenž ve třicátých letech emigroval do Austrálie. V srpnu přijel do Čech, ale těsně před invazí armád Varšavské smlouvy mu volala australská manželka s informacemi o chystané vojenské akci a strýc narychlo odcestoval. Mladým novomanželům tehdy nabídl, aby odešli do Austrálie s ním. Marie se však útěku do vzdálené země bála a také nechtěla navždy opustit svou maminku. S manželem, vyučeným číšníkem, plánovala bydlet u jeho rodiny v Kolínci v Západočeském kraji. Dne 8. března 1969 se Marii narodil syn Miroslav. Pět dní před tím spáchal Mariin otec Adolf sebevraždu. Pamětnice zůstala ještě rok s matkou ve Vimperku a pak se přestěhovala za manželem. V Kolínci strávila dvacet pět let. S manželem pracovali v restauraci. Po sametové revoluci si se známými pronajali na náměstí v Klatovech bufet Slávie a úspěšně ho provozovali. I syn Miroslav vystudoval hotelovou školu a rodičům v podnikání pomáhal. Našel si snoubenku a plánoval svatbu. Ta se však již nekonala. V říjnu 1993 Mariin syn tragicky zahynul při dopravní nehodě. Po synově smrti se Marie rozešla se svým prvním manželem a vrátila se za matkou do Vimperka. V roce 2006 se provdala za Vlastimila Štráchala.

Matka se komunistů bála až do smrti

Marie Pavelková konec komunismu uvítala. Ona i její manžel Adolf byli rehabilitováni. Za pobyt ve vězení získala spíše symbolické finanční odškodnění. Stala se členkou Konfederace politických vězňů a pravidelně se účastnila jejich setkání. Na počátku devadesátých let se potkala i s Josefem Hasilem. Hasila velmi mrzelo, jakým způsobem ovlivnil životy členů rodiny Pavelkových. Na začátku padesátých let pevně věřil, že komunismus brzy skončí. Nedovedl si představit, že by tento režim mohl trvat čtyřicet let. Marie Pavelková zemřela v roce 2008. Až do své smrti pociťovala strach z komunistů a obávala se jejich návratu. Věděla o lidech, kteří svými udáními přispěli k jejímu zatčení, ale nikdy se neodvážila jejich jména zveřejnit.

V roce 2021 žila Marie Štráchalová se svým druhým manželem Vlastimilem ve Vimperku. Budoucím generacím ve svém poselství přála, aby nikdy nezažily takové hrůzy, jako ona. Podle Marie by lidé neměli být lhostejní ke svému okolí, neměli by slepě věřit slibům politiků a měli by využívat volebního práva.